Článek
Ze začátku všechno probíhalo hezky. Dostali jsme stůl u okna, svíčky, příjemná hudba. Manžel hned po příchodu objednal víno zná mě, ví, co mám ráda. Usmíval se, povídali jsme si o dětech, o dovolené, co bychom si přáli. A pak přišla ona.
Byla mladá, hezky oblečená a rozhodně věděla, jak zaujmout. Servírka, která se u našeho stolu zastavila s takovým zájmem, až mi to začalo být nepříjemné. Zeptala se, co si dáme, ale přitom se celou dobu dívala jen na mého manžela. Smála se každé jeho větě, nakláněla se k němu víc, než bylo nutné. Připadala jsem si neviditelná.
Nechtěla jsem dělat scény. Jsme dospělí lidé a občas má člověk prostě blbý pocit. Jenže když donesla víno a před manžela postavila sklenku, mrkla na něj a řekla: „Tohle je od srdce.“ Pak udělala gesto, které si nespletu. Poslala mu polibek. Ne potají, ale dostatečně na to, abych to viděla.
Zůstala jsem sedět s otevřenou pusou. Manžel si toho ani nevšiml, nebo tak alespoň tvrdil. Já ale měla jasno. Nešlo o omyl ani přátelské gesto. Byla to hra a já v ní nebyla její soupeř, ale překážka.
Zbytek večeře probíhal v tichu. Manžel se snažil udržet konverzaci, ale mě to v tu chvíli přešlo. Nepohádali jsme se, neudělala jsem scénu, ale něco se ve mně změnilo. Ta situace mě zasáhla víc, než jsem čekala. Nešlo o tu dívku, nešlo ani o mého muže. Šlo o ten nepříjemný pocit, že jako žena někdy přestáváte být v očích jiných vidět, protože máte prsten na ruce nebo dítě v kočárku.
Doma jsme si o tom promluvili. Řekl mi, že nic neviděl, že mě miluje a že si večer chtěl jen užít. A já mu věřím. Ale i tak mi v hlavě zůstává nepříjemné mrazení. Protože někdy stačí jen jedno gesto od cizí ženy, a celé kouzlo večera se rozplyne.
