Článek
Doufala jsem, že třeba konečně pochopí, že mi na jejím synovi opravdu záleží. Vyrazili jsme v pátek po práci. Cesta trvala pár hodin a celou dobu jsem se snažila udržet dobrou náladu. Dělala jsem jí kávu do termohrnku, smála se jejím historkám o sousedkách a nabízela, že po cestě nakoupím. Tchyně byla zdánlivě milá, ale v jejím tónu bylo něco, co mi pokaždé připomnělo, že jsem pro ni jen „ta přítelkyně“, ne rodina. Na chatě se to nejdřív zdálo v pořádku. Uvařila jsem večeři, připravila čaj, a když si večer sedla k televizi, nabídla jsem jí deku, aby jí nebyla zima. Všechno bylo klidné. Ale jen do chvíle, než začala mluvit o mém příteli, jejím synovi.
„On byl vždycky takový hodný chlapec,“ řekla mezi řečí, „ale od té doby, co jste spolu, se tolik změnil.“ Zamrazilo mě. Zkusila jsem to přejít, ale pokračovala dál. Prý je uzavřenější, míň se směje, tráví málo času doma. Měla jsem chuť se bránit, vysvětlit, že to není pravda. Jenže jsem věděla, že ať řeknu cokoli, bude to vypadat jako výmluva. Tak jsem mlčela. Ale ten večer už jsem nemohla usnout. V hlavě mi běžela každá její věta, každé nenápadné rýpnutí. A jak jsem tam ležela, uvědomila jsem si, že se možná nikdy nebudeme mít rády. Že to není otázka času, ale povahy.
Ráno jsem vstala dřív a šla udělat snídani. Chtěla jsem to napravit, vyžehlit atmosféru. Ale sotva přišla do kuchyně, podívala se na stůl a řekla, že takhle dělá vajíčka jen někdo, kdo nemá ponětí o vaření. Bolelo to. Ne proto, že by mi vadila kritika, ale protože v tom byla skrytá výčitka, že pro jejího syna nejsem dost dobrá. Zbytek dopoledne jsme spolu moc nemluvily. Ona seděla u krbu a četla, já jsem šla ven na procházku. Les byl nádherný, sníh křupal pod nohama, ale já měla v hlavě prázdno. Přemýšlela jsem, proč se pořád snažím o něco, co zjevně nemá smysl.
K večeru přišel můj přítel, který za námi dorazil z práce. Byla jsem ráda, že ho vidím, ale jeho matka ho okamžitě vtáhla do rozhovoru o tom, jak „to tady bylo náročné“. Seděla jsem stranou a cítila se, jako bych byla navíc. Když jsem se snažila zapojit, ignorovala mě. Nakonec pronesla něco v tom smyslu, že mladé ženy dnes neumí držet domácnost a všechno chtějí mít bez práce. V tu chvíli jsem to nevydržela. Řekla jsem jí, že její slova jsou nefér a že bych ocenila trochu respektu. Rozčílila se. Tvrdila, že jsem drzá a že takhle se v rodině nemluví. Vzduch se dal krájet. Můj přítel jen mlčel. To mě zabolelo víc než ta hádka samotná.
V noci jsem se převalovala a přemýšlela, jestli jsem to opravdu já, kdo dělá chybu. Ráno jsem si v tichosti zabalila věci. Vzala jsem bundu, batoh, a než se stihli probudit, vyrazila jsem k autobusu do města. Venku byla mlha, na střechách zbytky sněhu. Cítila jsem úlevu i smutek zároveň. Bylo mi jasné, že tímhle krokem se něco definitivně změnilo. Že se můj vztah s tchyní možná nikdy nespraví. Ale hlavně jsem pochopila, že nemůžu donekonečna ustupovat a doufat, že se někdo změní.
Když jsem přijela domů, bylo mi zvláštně klidno. V bytě voněla káva, bylo tam teplo a ticho. Sedla jsem si k oknu a chvíli jen koukala ven. Nebylo to vítězství, spíš uvědomění. Že láska není o tom, aby člověk přijal všechno, co přichází z druhé strany. A že někdy je lepší odejít dřív, než ztratíte sami sebe. Můj přítel mi večer volal. Nezvedla jsem to. Chtěla jsem si dopřát chvíli klidu, nadechnout se, než se rozhodnu, co dál. Možná to byl konec. Nebo nový začátek.
