Článek
Netušila jsem, že tam budu sedět s pocitem trapnosti, který mě ještě dlouho nepustil. Seděla jsem u okna a pozorovala lidi venku. Všechno působilo klidně, skoro ospale, a já si říkala, že ten den snad konečně nebude takový shon. Objednala jsem si cappuccino a chvíli jen tak listovala v telefonu. Teprve po chvíli jsem začala vnímat, že se kolem mě něco děje. Pohledy lidí u vedlejších stolů se vždycky na vteřinu zastavily u mě a pak rychle uhnuly, jako by si nebyli jistí, jestli se mají dívat dál.
Nejdřív jsem to neřešila. Myslela jsem, že mají prostě jen svůj den a zrovna se jim povedlo podívat stejným směrem. Jenže ten pocit začínal sílit. Něco na mně muselo upoutat jejich pozornost. Zvedla jsem oči od telefonu a znovu jsem zachytila ten krátký, přerušovaný pohled muže naproti. Usmál se, ale bylo v tom víc rozpaků než přátelskosti. V tu chvíli mi začalo být nepříjemně.
Opatrně jsem se podívala sama na sebe. Všechno vypadalo v pořádku. Tričko čisté, vlasy stažené, na obuvi nic zvláštního. Chvíli jsem si pohrávala s myšlenkou, že možná přeháním, ale pak se podívala mladá žena, která šla kolem, a koutky úst jí trochu cukly. Nebyl to smích, spíš potlačovaná reakce na něco, co jsem pořád neviděla.
Nahnula jsem se, abych si upravila tašku položenou vedle židle. A právě v té chvíli jsem to uviděla. Na venkovní straně stehen, naprosto viditelně, se táhla prasklina v látce mých kalhot. Byla to trhlina, která se musela rozšířit, když jsem si sedla. V tu ránu mi ztuhlo celé tělo. Byla větší, než jsem se odvažovala doufat a já pochopila, co všechny ty pohledy znamenaly.
Seděla jsem tam jako přikovaná. Nešlo o nic dramatického, ale pocit studu mě zalil od hlavy až k patě. Přemýšlela jsem, jak dlouho si toho lidé všímali. Jestli si toho někdo všiml ještě venku, když jsem přicházela. Nebo jestli to zjistili až ve chvíli, kdy jsem usedla a trhlina se zvětšila. Představa, že jsem tu seděla nic netušící a oni se zatím snažili nedívat příliš okatě, mi nebyla ani trochu příjemná.
Bylo to zvláštní. Člověk ví, že se takové věci stávají a že na tom vůbec nezáleží, ale v tu chvíli se zdálo, jako by se celý svět smrskl jen na ten jeden detail. Chtěla jsem vstát a odejít, jenže jsem nevěděla jak. Každý pohyb mohl tu trhlinu ještě víc zvětšit. A co bylo horší, ta kavárna měla jen jedno jediné místo, kde nebylo příliš vidět. Cesta k východu byla dlouhá a já si nedokázala představit, že jí projdu, zatímco se za mnou budou otáčet další oči.
Přemýšlela jsem, jestli si mám kolem pasu uvázat svetr, ale žádný jsem neměla. Vzít tašku a přikrýt se jí nešlo, byla malá. V tu chvíli jsem si připadala jako někdo, kdo stojí uprostřed scény a nemůže utéct. Nakonec jsem se rozhodla objednat si kávu s sebou. Doufala jsem, že když budu vstávat pomalu, nikdo si ničeho nevšimne víc, než už si všiml.
Opatrně jsem vstala a zamířila ke dveřím. Přemítala jsem, jestli se mám tvářit, že se nic neděje, nebo to přejít s úsměvem. Ale nakonec jsem jen tiše odešla z kavárny, s hlavou trochu skloněnou a s pocitem, že mě pohledy lidí doprovází až ven. Když jsem byla konečně za rohem, nadechla jsem se a cítila, jak mi napětí pomalu ustupuje.
Domů jsem šla rychleji než obvykle. Kalhoty jsem rovnou vyhodila a ještě dlouho jsem přemýšlela, proč se člověk dokáže cítit tak trapně kvůli tak malé věci. Možná proto, že jsme zvyklí všechno kontrolovat a tahle malá prasklina mi připomněla, že se to vždycky nepovede. A že někdy stačí jediný okamžik, aby se člověk cítil nahý před celým světem, i když má oblečení pořád na sobě.
