Článek
Možná jsem měla říct, že to bylo těžké, že jsem někdy brečela do polštáře, že jsem si nejednou připadala úplně zbytečná. Ale člověk se učí mlčet, když má odpovědnost za druhé. A já mlčela. Téměř celý život. Bylo mi pětatřicet, když jsem zůstala sama s dvěma dětmi. Manžel odešel. Beze slova, bez vysvětlení, prostě si sbalil kufr a zmizel. Nejdřív jsem si myslela, že se vrátí, že je to jen krize, nějaké poblouznění. Ale nevrátil se.
A já jsem zůstala v bytě na sídlišti, dvě děti na krku, práce v obchodě za směšný plat, a musela jsem to celé utáhnout sama. Tenkrát nebyla žádná pomoc od státu, žádné alimenty, které by někdo vymáhal. Když neplatil, tak prostě neplatil. A on neplatil. Někdy poslal padesát korun, jindy nic. Naštěstí jsem měla zdravé ruce a hlavu, takže jsem šla a makala. Po večerech jsem brala směny na pokladně, v noci jsem šila u sousedky, která měla dílnu, a o víkendech jsem chodila uklízet. Jen abych měla na obědy pro děti, na boty, na sešity do školy.
Nikdy jsem jim nedala najevo, že něco nemáme. Vždycky jsem se snažila, aby si připadaly jako ostatní děti, aby měly hezký svetr, školní výlet, narozeninový dort. Sama jsem si nekoupila roky nic nového. Měla jsem jedny kalhoty a dvoje boty. Nejezdila jsem na dovolenou, nechodila do kina, jen jsem šetřila, vařila a pracovala. Až dnes, když to říkám nahlas, si uvědomuju, jak moc jsem se tenkrát snažila. A jak málo si toho někdo všiml.
Moji synové vyrostli, vystudovali, odstěhovali se. Jeden do Prahy, druhý do Brna. Měla jsem z nich radost. Byli šikovní, samostatní, měli slušnou práci. Občas zavolali, někdy přijeli na svátky. Nepotřebovala jsem nic, jen to, aby si vzpomněli. Jenže časem těch telefonátů ubývalo. Nejdřív volali jednou týdně, pak jednou měsíčně. Dárky k narozeninám chodily poštou, někdy jen esemeska. Zvykla jsem si. Mluvila jsem o nich hezky, všem říkala, jak se mají dobře. Že jsou vytížení, že na mě nemají čas, že je chápu. Ale někde uvnitř to začalo bolet. Potichu, nenápadně. Po všech těch letech, kdy jsem jim obětovala celý svůj život, jsem zůstala sama. A nešlo si toho nevšimnout.
Zlom přišel loni, když jsem si dovolila říct nahlas, že mi chybí. Napsala jsem jednomu z nich dopis. Opravdový, papírový dopis a poprosila ho, jestli by mohl přijet. Že mám nějaké zdravotní potíže, že bych si ráda popovídala, že je mi občas smutno. Odpověď nepřišla. Místo toho mi po pár dnech volal, že nemám být tak dramatická. Že mám být ráda, že se mám kde vyspat a že mi důchod chodí včas. A že bych si neměla vymýšlet nemoci, abych na sebe poutala pozornost.
Bylo mi sedmdesát sedm a po telefonu jsem slyšela, jak jsem obtížná. Jak jsem přítěží. Jak bych měla být vděčná, že ještě žiju. Neřekl to přesně takhle, ale bylo to v každém slově. Zůstala jsem sedět na posteli a dívala se do prázdna. Tolik let, tolik obětí, tolik neprospaných nocí a na konci jen nadávky. Když jsem to potom vyprávěla své známé, řekla mi, že dnes to mají těžké i děti. Že svět je rychlý, že nikdo nemá čas. Ale čas není všechno. Někdy stačí jen zavolat, říct: „Jak se máš, mami?“ A nic víc.
Nečekám už omluvu. Vím, že se nejspíš nic nezmění. Ale chtěla jsem to říct. Nahlas. Ne kvůli sobě, já už svůj život odžila. Ale kvůli ostatním ženám, které to mají podobně. Které dřely celý život, daly všechno svým dětem, a dnes sedí samy v paneláku a čekají na telefon, který nezazvoní. Nikdo si to nezaslouží. Ani já, ani žádná jiná máma.
