Článek
Když jsem si poprvé všimla, že ze spíže zmizela mouka a otevřený sáček těstovin, nepřikládala jsem tomu význam. Říkala jsem si, že jsem je možná odvezla domů nebo špatně uložila. Chalupa má svá zákoutí a já nikdy nebyla úplně systematická. Přesto mě zarazilo, že chyběly právě věci, které si pamatuji, že jsem kupovala naposledy.
Další víkend zmizelo sušené maso a načatá konzerva. To už mi bylo divné. Chalupa stojí stranou, sousedé jsou daleko a dveře byly zamčené. Neviděla jsem žádné známky vloupání, žádná rozbitá okna ani poškozený zámek. Přesto někdo nebo něco vědělo přesně, kam sáhnout.
První noc, kdy jsem zůstala sama, jsem se snažila všechno pustit z hlavy. Ležela jsem pod peřinou, poslouchala vítr a praskání starého dřeva. Pak se ozval zvuk shora. Tiché šustění, jako když někdo opatrně přesouvá věci. Říkala jsem si, že to bude myš nebo kuna. Staré chalupy jsou plné života, který nevidíme.
Jenže zvuky se opakovaly. Nešlo o náhodné dupnutí ani běžné pobíhání. Bylo to cílené, pomalé a až nepříjemně pravidelné. Někdo se po půdě pohyboval, zastavoval a zase pokračoval. V jednu chvíli jsem měla pocit, že slyším i tlumené škrábání, jako když se otevírá dřevěná bedna.
Druhou noc jsem už nespala skoro vůbec. Ležela jsem potichu a počítala minuty mezi jednotlivými zvuky. V hlavě se mi střídaly racionální myšlenky s těmi úplně iracionálními. Říkala jsem si, že kdyby šlo o člověka, musela bych si toho všimnout. Přesto jsem cítila neklid, který se nedal zahnat.
Ráno jsem sebrala odvahu a vylezla po schodech na půdu. Prach se zvedl do vzduchu a světlo pronikalo jen malým okénkem. V rohu jsem si všimla rozházených pytlíků, okousaných obalů a stop, které rozhodně nebyly lidské. Došlo mi, že jsem měla celou dobu nezvané hosty, kteří si na chalupě udělali zásobárnu.
Přesto mě nepřestávalo znepokojovat, jak cíleně mizely potraviny. Nebylo to náhodné okousání, ale systematické tahání zásob pryč. V ten moment mi došlo, že staré domy mají paměť a své obyvatele. A že pocit bezpečí je někdy jen iluze, kterou si vytváříme.
Od té doby už na chalupu nejezdím s lehkovážností. Zásoby ukládám jinam, půdu pravidelně kontroluji a nocím naslouchám jinak než dřív. Ne se strachem, ale s respektem. Protože pár nocí stačilo k tomu, abych pochopila, že ticho na venkově nikdy není úplně tiché.
