Článek
Měla jsem pocit, že nemám co na sebe, přestože police se prohýbaly pod tíhou triček, kalhot a svetrů. Klasický ženský problém – plná skříň a nic na sebe. Jenže tentokrát ve mně něco prasklo. Po třiceti minutách frustrovaného přehrabování jsem si sedla na postel a zadívala se na tu horu oblečení, které jsem během svého hledání vytahala ven.
V tu chvíli jsem si uvědomila, že většinu těch věcí jsem neměla na sobě minimálně rok. Některé kousky měly dokonce ještě cenovku – impulzivní nákupy během výprodejů, které jsem si vždycky slibovala, že jednou určitě využiju. Tmavě modré šaty, které mi byly trochu těsné, ale „až zhubnu"… Svetr, který lehce kouše, ale byl za tak dobrou cenu… Kalhoty, které mi nikdy nesedly, ale prodavačka tvrdila, že vypadám skvěle.
Vzala jsem telefon a zavolala své kamarádce Lence. „Potřebuju tvoji pomoc. Přijeď, prosím, a přivez s sebou pytle na odpadky,“ řekla jsem bez okolků. Lenka se zasmála. „Uklízíš nebo schováváš mrtvolu?“ Možná trochu od obojího, pomyslela jsem si, ale nahlas jsem odpověděla: „Jdu se zbavit poloviny svého šatníku.“
O dvě hodiny později jsme s Lenkou seděly uprostřed mé ložnice obklopené třemi velkými pytli plnými oblečení. Jeden na vyhození, jeden na charitu a jeden na prodej. Proces byl bolestivější, než jsem čekala. U každého kousku jsem váhala, vyprávěla jeho příběh a vymýšlela důvody, proč si ho nechat. Lenka byla nemilosrdná. „Ten svetr jsi měla naposledy, když jsme byly v kině na prvním Harrym Potterovi,“ komentovala mé váhání nad vybledlým kašmírem. Připomínala mi mé vlastní pravidlo: Pokud jsem to neměla na sobě rok, jde to pryč.
Nejvíc mě překvapilo, kolik oblečení jsem schovávala „pro zvláštní příležitosti“. Šaty, které byly příliš slavnostní na běžné nošení, ale ne dost slavnostní na opravdu výjimečné události. Kostýmky, které jsem si koupila na pohovory, na které jsem nikdy nešla. A samozřejmě několik kousků v různých velikostech – od optimisticky malých až po ty útěšně volné pro dny, kdy se cítím nafouklá.
Když jsme skončily, moje skříň byla poloprázdná. Můj první pocit byl lehká panika – nemám toho teď málo? Co když budu něco potřebovat? Co když… Ale už druhý den ráno, když jsem stála před skříní a vybírala si oblečení do práce, jsem pocítila něco neočekávaného. Úlevu. Dívala jsem se na oblečení, které jsem si skutečně nechala, protože mi dobře sedělo, cítila jsem se v něm pohodlně a hezky. Žádné výčitky, žádné připomínky špatných nákupů nebo nesplněných diet. Jen věci, které mi slouží a dělají radost.
Postupně jsem si začala všímat, že efekt prázdnější skříně se přelévá i do jiných oblastí mého života. Najednou jsem jasněji viděla, kolik věcí kolem sebe hromadím jen proto, že mám pocit, že bych je mohla někdy potřebovat. Kolik vztahů udržuji ze setrvačnosti. Kolik času trávím aktivitami, které mi už dávno nepřinášejí radost.
Týden po velkém třídění jsem vešla do své oblíbené kavárny. Majitelka Sandra, která mě zná už roky, si mě překvapeně prohlédla. „Ty vypadáš nějak jinak. Nové účesy? Zhubla jsi?“ Zasmála jsem se a zavrtěla hlavou. „Ne, jen jsem se zbavila poloviny svého šatníku.“ Sandra nechápavě zvedla obočí, a tak jsem dodala: „A s ním i poloviny svých nejistot.“
Uvědomila jsem si, že každý ten kousek oblečení, který jsem si nechávala „pro všechny případy“, byl spojen s určitým strachem. Strach, že nebudu mít dost. Strach, že nebudu připravená. Strach, že se beze mě něco změní a já se nepřizpůsobím. A paradoxně, čím víc věcí jsem hromadila jako pojistku proti těmto strachům, tím víc mě ty strachy ovládaly.
Je to už tři měsíce, co jsem provedla radikální redukci svého šatníku. Od té doby jsem dokázala podobně protřídit i svou knihovnu, kuchyňské skříňky a dokonce pracovní povinnosti. Zjistila jsem, že méně je skutečně více – více klidu, více prostoru, více radosti z toho, co opravdu používám a potřebuji.
Teď každé ráno stojím před svou poloprázdnou skříní a cítím vděčnost. Ne za množství oblečení, které vlastním, ale za svobodu, kterou mi dává to, že už mě moje věci nevlastní. Že umím říct dost. Že si uvědomuji, že moje hodnota není v tom, co všechno dokážu nashromáždit, ale v tom, jak svobodně se dokážu pohybovat světem.
A to všechno díky třem pytlům oblečení, které jsem jednoho úterního rána odvezla z bytu. Nikdy by mě nenapadlo, že cesta k větší lehkosti začíná něčím tak banálním, jako je třídění starých svetrů a kalhot, které už dávno nejsou v módě.
