Článek
Dlouhá léta byl považován za nebezpečný nápoj, který do společnosti nepatří. Čas ale ukázal, že jeho příběh není tak černobílý. Zákaz byl nakonec zrušen a dnes se absint znovu objevuje na pultech i v barech. Stále opředený legendami, stále přitahující pozornost těch, které fascinuje jeho minulost. „Po první sklenici vidíte věci tak, jak je vidět chcete. Po druhé vidíte věci tak, jak nejsou. Pak konečně vidíte věci tak, jak skutečně jsou, a to je ta nejstrašnější věc na světě,“ řekl o tomto nápoji před několika lety irský dramatik a básník Oscar Wilde.
Jméno Oscar Wilde se s absintem pojí už desítky let. Právě tento zelený nápoj se stal symbolem celé jedné éry, která balancovala někde mezi uměním, bohémským životem a společenským skandálem. Absint tehdy lidi rozděloval na dvě skupiny. Pro jedny představoval zdroj inspirace, pro jiné nebezpečný alkohol, o němž se mluvilo jako o spouštěči šílenství. Přesto si našel cestu ke všem vrstvám společnosti – od kaváren intelektuálů až po obyčejné hostince.
Ve Francii dokonce nastalo období, kdy byl oblíbenější než víno a vznikl pojem takzvané zelené hodiny, tedy času, kdy se absint podával téměř všude. Jeho příběh přitom nezačíná v barech ani v pařížských kavárnách, ale mnohem skromněji. Úplně na začátku stála laboratoř a lékař Pierre Ordinaire, Francouz usazený ve Švýcarsku, který hledal způsob, jak vytvořit nápoj nejen chutný, ale také takový, jenž by mohl lidem pomáhat při různých zdravotních potížích.
Absint změnil životy lidí víc, než si dokážeme připustit
Původně měl absint sloužit hlavně jako lék. Připisovaly se mu účinky na nejrůznější potíže, od problémů se žaludkem až po malárii. Když se ale nápoj skutečně začal vyrábět, velmi rychle si našel cestu mezi lidi. Někteří ho užívali při zažívacích obtížích, jiní věřili, že pomáhá vojákům v boji s malárií, úplavicí nebo dokonce duševními nemocemi. Časem se z něj stal běžný doplněk každodenního života. Konzumenti ho někdy přimíchávali i do vína, prý kvůli silnějšímu účinku.
Postupně však přestal být jen nápojem a stal se symbolem celé jedné éry. Zároveň se ale začaly objevovat pochybnosti. Lidé si všímali zvláštních stavů, které po jeho konzumaci přicházely. Vedle krátkodobé úlevy se totiž objevovaly i psychické potíže a změny chování. Někteří popisovali pocit, jako by se po několika sklenkách ocitli v úplně jiném světě. Absint se postupně stal i součástí uměleckého světa. Nejen jako nápoj, ale jako symbol. Básníci o něm psali verše, malíři se snažili zachytit jeho zvláštní účinky na lidskou mysl i emoce.
V dopisech a vzpomínkách se objevují zmínky o stavech, které s sebou přinášel, tedy o euforii, ztrátě zábran i podivném vnitřním neklidu. Ernest Hemingway se například svěřil příteli, že po absintu dělal věci, ke kterým by se za střízliva nikdy neodhodlal. Psával o pocitech, které ho vytrhávaly z reality a posouvaly někam na hranici snu a bdění. I dnes se mluví o tom, že tento nápoj může vyvolávat halucinace, zesílené emoce nebo až paranoidní stavy. Není proto divu, že se tehdejší umění začalo měnit. Na obrazech se objevovaly prázdné pohledy, strnulé výrazy a tváře, jako by byly odpojené od skutečného světa. A právě tady se zrodila legenda o takzvané zelené víle, tedy bytosti, která prý šeptala umělcům do mysli a vedla jejich ruku. Podle některých vyprávění měla stát i u Vincenta van Gogha ve chvílích, kdy se jeho vnitřní svět začal nebezpečně tříštit.
Halucinace, problémy i touha znovu žít
Původní recept na absint stál na smědi tří bylin. Mezi ně patřil především fenykl, anýz a pelyněk. Lidé po něm popisovali zvláštní stavy, ztrátu zábran i chování, které často končilo excesy, hádkami nebo násilím. Právě proto se absint brzy dostal do hledáčku lékařů i vědců a stal se předmětem pokusů, při nichž se zkoumal jeho vliv na organismus. Postupně se začaly objevovat i spekulace, že se v něm skrývá cosi nevysvětlitelného, tedy jakási temná magie, která dala vzniknout přezdívce Zelená víla.
Celý příběh vyvrcholil událostí, která otřásla Evropou a vešla do dějin jako takzvaná absintová vražda. V roce 1905 ve Švýcarsku podlehl jeden z farmářů silnému opojení alkoholem a po prudké hádce zastřelil svou těhotnou manželku i dvě malé děti. Krátce nato obrátil zbraň proti sobě. Když však na místo dorazila policie, byl stále naživu a bez vážnějších zranění. Právě tato tragédie se stala zlomovým momentem. Absint, do té doby oblíbený nápoj umělců i běžných lidí, se rázem ocitl na černé listině a řada států přistoupila k jeho zákazu nebo velmi přísnému omezení výroby.
Skutečné tajemství absintu se přitom neskrývalo v jeho barvě ani pověsti, ale v obyčejně znějící bylině – pravém pelyňku. Právě z něj se do nápoje uvolňovala zelená látka s mentolovým nádechem, která dokázala výrazně ovlivnit lidské vnímání. Ve větších dávkách ale působila nebezpečně. Mohla vyvolávat křeče, krvácení sliznic i ztrátu zábran, která často vedla k riskantnímu chování. I proto se z absintu časem stal obávaný nápoj s temnou pověstí. Dnes je sice ve většině zemí opět legální, jeho složení však už s původní verzí nemá mnoho společného. Výroba podléhá přísným pravidlům a množství problematických látek bylo výrazně omezeno, aby se z kdysi nebezpečného experimentu stal běžně dostupný alkohol.
Zdroje textu:
