Článek
S bývalým manželem jsme se rozvedli před více než pěti lety, rozchod byl relativně klidný, bez velkých hádek a dramat, spíš jsme postupně zjistili, že už to mezi námi nefunguje. Každý jsme si našli vlastní cestu. On šel za svými zájmy, já začala budovat nový vztah. Měla jsem partnera, s nímž jsem sdílela domácnost, cítila jsem se spokojená a říkala jsem si, že tohle je konečně ten správný směr.
Jenže pak se stalo něco, co otřáslo mým přesvědčením. Byl to docela obyčejný den, žádná zásadní životní událost. Seděla jsem s kamarádkou v kavárně, povídaly jsme si o všem možném a ona se zmínila, že potkala mého bývalého. Prý působí vyrovnaně, usměvavě, a dokonce si s ní povídal o životě, o práci a o tom, jak se mu daří. Ta slova mi zůstala v hlavě, i když jsem se snažila tvářit, že mě to nezajímá. Jenže večer doma, když jsem seděla na gauči a partner byl zaměstnaný svým světem, začala jsem na bývalého myslet. Najednou se mi vybavily drobnosti, které jsem si myslela, že už jsem dávno zapomněla. Jeho smích, způsob, jakým dokázal udělat i nudný den snesitelným, a hlavně to zvláštní bezpečí, které jsem vedle něj kdysi cítila.
Snažila jsem se sama sobě vysvětlit, že jde jen o nostalgii. Lidé mají tendenci vzpomínat na minulost v lepším světle, než jaká skutečně byla. Jenže to nebyla jen vzpomínka. O několik dní později jsem ho opravdu potkala. Náhoda, osud, těžko říct. Šla jsem z práce, on se zrovna vracel z obchodu. Stáli jsme proti sobě, oba trochu zaskočení, ale pak se to prolomilo. Pár slov, úsměv, a než jsem se nadála, šli jsme spolu kousek cesty. Ta lehkost, s jakou jsme se spolu bavili, mě až překvapila. Nebylo tam žádné napětí, žádná křeč, spíš pocit, že mluvím s někým, koho znám do detailu, a přesto ho vidím nově.
Od toho dne jsem neměla klid. Bylo to jako by se ve mně něco probudilo. Najednou jsem začala přemýšlet, proč jsme se vlastně rozvedli. Ano, byly tam neshody, různé představy o životě, ale nebylo to nic, co by se nedalo řešit. Jen jsme tehdy neměli sílu, možná jsme byli unavení. A teď se mi zdálo, že všechny ty důvody jsou malicherné. Samozřejmě jsem si uvědomovala, že mám partnera, s nímž žiju, a že není fér vůči němu snít o někom jiném. Jenže srdci člověk rozumem neporučí. Čím víc jsem se snažila potlačit ty myšlenky, tím víc se vracely.
Doma jsem se přistihla, že porovnávám, co dělá můj současný partner, co by v té situaci udělal bývalý. Najednou se mi vybavilo, jak mi tehdy pomáhal, když jsem byla nemocná, nebo jak dokázal vtipem rozptýlit hádku. Vedle mého nynějšího partnera jsem tohle necítila. Žili jsme spolu spíš prakticky, fungovalo to, ale chybělo tam něco hlubšího. A tak ve chvíli, kdy jsem znovu stála před bývalým, tentokrát na domluvené kávě, už jsem věděla, že ten cit není jen iluze. Seděli jsme naproti sobě a já cítila, že to pouto nezmizelo. Bylo tam, možná poznamenané časem, ale živé.
Zároveň jsem si ale uvědomovala, že tohle není jednoduché. Nemůžu jen tak přijít domů a oznámit partnerovi, že ve mně doutná stará láska. Sama jsem nevěděla, co s tím. Byla jsem zmatená, cítila jsem výčitky, ale zároveň i radost, že se ve mně něco pohnulo. Přemýšlela jsem, jestli to není jen krátkodobé poblouznění. Ale nebylo. Ty pocity přetrvávaly, i když jsem se snažila na ně zapomenout.
Jedna jediná událost. Setkání, které by někdo jiný považoval za bezvýznamné ve mně probudila to, co jsem považovala za navždy uzavřené. Ať už se rozhodnu jakkoli, už nikdy nebudu stejná jako dřív. Možná zůstanu s partnerem, možná se odvážím znovu otevřít dveře minulosti. Ale už vím, že city se nedají ovládat, a že někdy stačí jediný okamžik, aby se změnilo všechno, co jsme si o sobě mysleli.
