Článek
Život na oddělení dlouhodobě ležících
Pracuji jako zdravotní sestra v nejmenované okresní nemocnici na oddělení dlouhodobě ležících pacientů. Mnoho z nich tu zůstává dlouho, protože uzdravování starších lidí je pomalý proces. U některých navíc chybí sociální zázemí – nemá se o ně kdo postarat. V takových případech podáváme žádosti o umístění do domovů důchodců nebo jiných sociálních zařízení. Proces přijetí je však zdlouhavý, protože tato zařízení jsou často plná.
Čas strávený v nemocnici si vybírá svou daň. Pacienti v pokročilém věku, kteří jsou u nás již delší dobu, přestávají spolupracovat nejen s námi, ale i sami se sebou. U některých se bohužel projevují ty nejhorší lidské vlastnosti. Odmítají spolupráci při hygieně i při stravování. Personál se pak často setkává s nevybíravými slovy, jako jsou „krávy“, „slepice“ a podobně. Když je nutíme jíst nebo pít, požadují, abychom zavolali lékaře, jako kdybychom my byli ti, kdo zapomněl, že jejich tělo už nespolupracuje.
Dnešní těžký den
Právě o takové situaci se dnes chci zmínit. Máme zde osmdesátiletého pacienta, svobodného mládence bez dětí, který vážně onemocněl. Dnes nemá svůj den. Postupně jsme se u něj vystřídaly všechny čtyři, abychom jej nakrmili, protože mu to moc nešlo.
Podávání jídla se neobešlo bez výkřiků: „Slepice, krávo! Běžte někam! Okamžitě mi zavolejte lékaře! Na hodinu vás všechny vyhodí!“
Je náročné snažit se pomáhat člověku a zároveň čelit takovým útokům. My se jen snažíme, aby se ten člověk najedl, a chceme mu zajistit co nejlepší péči.
I my jsme jen lidé
Jsme zvyklí, že naše práce obnáší velkou míru trpělivosti a pochopení. Víme, že agresivní chování pacientů často pramení z jejich bezmoci, strachu nebo demence.
Na konci dne se ale každá z nás vrací domů s pocitem, že to nebylo spravedlivé. I my jsme jen lidé a podobné věci se nás dotýkají. Je těžké přijmout, že někdo, o koho se staráte, vás nazývá těmi nejhoršími jmény, i když víte, že to nemyslí vážně. Ano, i nám to vadí. Až přestane, bude nám vše jedno.
