Článek
Máme na oddělení pacienta, který váží 127 kilo. Trpí obří kýlou, kterou včas odmítl řešit operací – bál se, že na sále umře. Strach ho paralyzoval tak moc, až se stal zcela imobilním.
„Z domu ho museli vynášet hasiči. Na interně ho otáčelo šest chlapů. V noci na LDN na to ale musíme stačit dvě ženské.“
Ta absurdita bije do očí. Když se jeho stav doma zhoršil, rodina ani záchranáři s ním sami nepohnuli – museli přijet hasiči, aby ho vůbec dostali z domu. Když ležel na interním oddělení, k jeho otočení nebo polohování se muselo sejít šest chlapů, aby si neodrovnali záda.
Ale jakmile se pacient přeloží k nám na LDN, jako by se stal zázrak a jeho kilogramy se vypařily. Najednou se v noci na stejném pokoji potkáváme jen my dvě. Dvě sestry. A nikoho nezajímá, že fyzikální zákony platí na našem oddělení úplně stejně jako na interně nebo u něj doma.
U nás na LDN, nespolupracuje a vyžaduje okamžitou péči na 178 procent.
„Otočit, nakrmit, posunout výš.“ A hlavně: hned. Nechce čekat na moment, kdy se u jeho lůžka sejde víc lidí. Jenže na noční sloužíme jen ve dvou. Zkuste si ve dvou ženách v noci pohnout se 127 kilogramy, které vám nepomohou ani o milimetr. Moje rameno už ten nápor nevydrželo, bolí mě každý pohyb.
Co mě ale vyčerpává nejvíc, je ten panovačný, asertivní tón, kterým s námi mluví. Chápu, že má strach a je frustrovaný, ale my nejsme stroje. Jsem unavená, cítím, jak se blíží vyhoření. Nemůžeme obětovat vlastní zdraví pro někoho, kdo si své léčení sám odmítl a teď si z personálu dělá sluhy.
I sestry jsou jenom lidi.
