Scrollování – dělají to všichni. Aneb jak nám algoritmy tiše mění realitu

Měla jsem kamarádku, jmenovala se Táňa. Byly jsme spolužačky, seděly jsme v jedné lavici, ale ve škole nebylo dost času na to, abychom si stihly říct všechno, co se nám honilo hlavou.

Táňa bydlela ve vedlejší obci, v havířské kolonii, v jednom z těch malých, nuzných domků, které tu kolonii tvořily. Když dostala nový nápad, a to bývalo často, nedokázala čekat. Musela mi to říct hned. Oblékla se, vyšla ven a šla asi deset minut cestou ke kostelu, kde stávala telefonní budka. Otevřela dveře, zabouchla je za sebou, vhodila korunu do automatu, ozval se ten charakteristický kovový zvuk, a pak vytočila naše číslo. Já jsem to zvedla, opřela se zády o zeď, dala nohy na vyhřátý radiátor a mluvily jsme. O škole, o snech, o tom, co jednou bude. Mluvily jsme tak dlouho, než se kolem budky začali shlukovat další lidé, netrpěliví, přešlapující, čekající, až přijde jejich řada.

Moji rodiče se vždycky zlobili. „Telefon je na rychlé zavolání,“ říkali. „Ne na půlhodinové vykecávání.“

Tehdy by nikoho nenapadlo, že telefon jednou přestane být nástrojem a stane se součástí nás samých. Že se přesune z budky do kapsy, z hlasu do obrazu, z rozhovoru do nekonečného proudu. A už vůbec by nikoho nenapadlo, že právě tady, v tom nenápadném posunu, se jednou setká lidský mozek – se svými návyky cizelovanými po miliony let – s algoritmy, které se naučí mluvit jeho jazykem.

Scrollování – dělají to všichni!

Od jisté doby jsem je začala vídat všude. Ze začátku to bylo jen občasně – sem tam, často v autobuse. Ale pak začali všude rychle přibývat jako houby po dešti. Zakrátko jsem je začala vídat prostě všude. Lehce shrbení, ramena lehce spadlá dopředu, hlava skloněná k obrazovce. Obličej téměř bez výrazu, avšak ne smutný, ne zaujatý, spíš vyhlazený. Oči pohybujíce rychle, ale mělce, bez skutečného zaostření, víčka občas ztěžklá. Ústa pootevřená nebo sevřená v neutrální linii, čelist nepatrně ztuhlá. Tělo působící klidně, ale ne uvolněně; v tiché pohotovosti, jako by čekající na něco, co má přijít v příštím pohybu palce.

„Co to tam pořád hledají,“ říkala jsem si zprvu, když jsem je po očku sledovala, jak palcem přejíždí obrazovkou zespoda nahoru, a to pořád dokola, zatímco se pod palcem rychle míhaly pestré obrázky.

Když jsem si před nedávnem pořídila Instagram a Facebook, konečně jsem pochopila, co jsem to na lidech v posledních letech vlastně vídala. Ano, doslova jsem zalapala po dechu, když se to na mě ze sociálních sítí začalo valit.

„Říká se tomu scrollování,“ poučil mě syn. Nekonečné sledování obrázků a videí, které se v nikdy nekončící řadě tlačí jeden za druhým, aby si urvaly aspoň zlomek naší pozornosti.

Informace o tom, jak algoritmy sociálních sítí interagují s naším mozkem a jak tím nenápadně přetvářejí naši prožívanou realitu, patří k nejsilnějším tématům, s nimiž jsem se v poslední době setkala. Bylo to téma, které mě přinutilo se zastavit, zpochybnit samozřejmosti a pokusit se celé věci porozumět do hloubky. Právě z této potřeby vznikl tento článek.

Část první: Mozek, my a realita světa

Přemýšleli jste někdy o tom, jak náš mozek vnímá realitu kolem nás? Běžná představa je, že funguje jako jakási kamera, která svět pasivně zaznamená a následně vyhodnotí. Současné poznatky neurovědy však ukazují, že skutečnost je podstatně jiná. A překvapivě v mnohém rezonuje s principy, na nichž stojí algoritmy.

Základ celého procesu vnímání reality kolem nás spočívá v systému predikcí: to, co vidíte právě teď, totiž není přímý přenos informací z vašich očí, ale nejlepší odhad vašeho mozku, který je pouze průběžně korigován daty ze sítnice. Zní to zvláštně? Vysvětlím.

Mozek pracuje na principu modelových situací. Pro interpretaci nastalé situace mozek vždy vychází z předpokladu, že daná situace se alespoň částečně podobá některé z těch situací, které již v minulosti zažil a řešil.

Díky naší zkušenosti má totiž mozek uložené jakési zkušenostní vzorce, které se v neurobiologii označují jako vnitřní modely reality. Můžeme si představit, že mozek v nastalém okamžiku odhaduje, který z těchto modelů nejlépe odpovídá přicházejícím smyslovým datům. Například vyhodnocuje, zda se situace nejvíce podobá modelu A, B, nebo možná i C. Smyslové informace jsou s vybranými modely průběžně porovnávány a model, který s informacemi ze smyslů nejlépe souzní, je dočasně upřednostněn. Na základě porovnání mozek pak třeba zahlásí, že se jedná o situaci A a na základě toho pak nervový systém v celém organismu spouští adekvátní reakci. Třeba to, že rychle otočíme hlavou.

Pokud se příchozí data s vybraným modelem neshodují, je model upraven, nebo nahrazen jiným, lépe aplikovatelným. Mozek tak realitu pasivně nepřijímá, ale aktivně ji předvídá na základě předchozí zkušenosti. Mozek tedy situaci kolem nás dopředu predikuje, a právě tento princip stojí v jádru teorie prediktivního kódování.

Pokud se smyslová data od vybraných modelů výrazně liší, vzniká tzv. predikční chyba. Může se stát, že ta chyba je opravdu výrazná. V tomto okamžiku se však celý proces, který se do té doby povětšinou odehrával na nevědomé úrovni, přesune do naší vědomé roviny. To znamená, že v daném okamžiku přestaneme realitu vnímat automaticky. Tedy, zpozorníme a začneme situaci detailně pozorovat a vědomě se jí probírat, a v kontextu situace můžeme být zaražení, překvapení, ohromeni či třeba šokováni. Každopádně, data získaná ze smyslů začneme v tuto chvíli ověřovat, zda-li jsou skutečně správná, a na druhou stranu také instruujeme mozek, aby výběr modelu ještě jednou překontroloval. Proces se odehrává v řádech milisekund, což je dostatečně krátké na to, že třeba o pár sekund později už ani nevíme, že jsme nesrovnalost vůbec řešili.

Celý tento mechanismus lze dobře ilustrovat příkladem, kdy čteme text: mozek nepostupuje písmeno po písmenu, ale průběžně odhaduje slova i jejich význam z kontextu a předchozí zkušenosti. Čteme díky tomu automaticky, avšak ve chvíli, kdy slovo ve větě neodpovídá celkovému kontextu, se zastavíme a s větším uvědoměním slovo zkontrolujeme či zkontrolujeme dokonce celou větu.

Mozek je energeticky nejnáročnějším orgánem našeho těla – spotřebuje zhruba pětinu veškeré energie, kterou jako organismy vyprodukujeme. Vědomé zpracování všech smyslových informací by proto bylo pro organismus dlouhodobě neudržitelné. Prediktivní kódování lze v tomto smyslu chápat jako úspornou strategii mozku: umožňuje plynulé přepínání mezi energeticky nenáročným zpracováním na nevědomé úrovni a energeticky nákladným vědomým zpracováním, tedy přemýšlením, které se aktivuje pouze tehdy, když je to skutečně nutné.

Z energetického hlediska proto přirozeně organismus upřednostňuje ty situace, které jsou předvídatelné a vedou k relativně nízké predikční chybě. Ty lze zpracovat automaticky, převážně nevědomě, a tedy s minimální energetickou zátěží.

Učení začíná tam, kde selže očekávání

Do naší vědomé mysli se z okolního světa dostává jen nepatrný zlomek informací. To, co prožíváme jako realitu, proto není její věrný obraz, ale pouze její výběr. Je to výběr řízený vnitřními modely našeho mozku. Modely mozku navíc upřednostňují informace, které zapadají do jeho očekávání a nesou nízkou predikční chybu. Jinými slovy, mozek zvýhodňuje to, co je nám staré, známé, jisté a předvídatelné, zatímco novost zůstává na okraji či stranou našeho vědomí.

Takže, prvky novosti má mozek nejprve tendenci upozadit nebo zlehčit, protože narušují jeho zavedené vnitřní modely. To však lze dělat jen zpočátku a jen do určité míry, protože pokud se vysoká predikční chyba opakuje a nelze ji dále ignorovat, spouští se proces učení: stávající modely jsou upravovány a vznikají nové. Právě touto schopností překonávat nejistotu a pozměňovat predikce mozku se organismus dokáže přizpůsobovat proměnlivým podmínkám prostředí a dlouhodobě v něm obstát. Jinými slovy, organismus se učí.

Přerod reality povstává ze subliminálních tajemství

Většina mozkových operací probíhá na nevědomé úrovni. Nevědomé procesy nepřetržitě generují predikce, porovnávají je se smyslovými daty a vyhodnocují velikost predikční chyby. Pokud je predikční chyba malá, na vědomé úrovni nezaznamenáme z procesu vůbec nic. Jestliže se však tatáž drobná chyba opakuje, začne se postupně měnit preference mezi vnitřními modely. Ty modely, které byly dříve upozaďovány, získávají postupně větší a větší váhu, zatímco jiné svou dominantní pozici postupně ztrácejí. Se změnou predikčních modelů se měníme i my sami: naše emoční ladění, naše očekávání, naše připravenost k určité akci. Proces našeho přerodu však často ani nevnímáme. Je totiž hluboko uvnitř našeho nevědomí. Až po čase si uvědomíme, jak jsme se změnili.

Jemné, drobné a naším vědomím tak nepostřehnutelné informace, které z okolí do našeho mozku proudí, jsou označovány jako podprahové (subliminální). Přestože o nich na naši vědomé úrovni nevíme, jsou tyto informace mozkem registrovány a zpracovávány. A nejen to, působí-li dané informace dlouhodobě a opakovaně, jsou nejsilnějším hybatelem přerodu našeho já.

Například, co se týče mezilidských vztahů, obvykle naše subliminální přerody nevznikají ani tak z našich hádek či dramat, ale především z každodenně opakovaných, nízko-intenzivních interakcí mezi námi – třeba z krátkých a plytkých vět, které k nám naši bližní opakovaně pronášejí, z tónů a intonací jejich hlasu, pohledů a reakcí jejich těl či z našich opakovaných drobných úkonů.

Z hlediska fungování mozku lze o nás shrnout tři poměrně nepříjemné pravdy.
Za prvé, realitu nikdy nevnímáme v její plnosti. Vidíme pouze její výběr, a většinou výběr, na který jsme zvyklí a který nám vyhovuje. Teorie prediktivního kódování tak nabízí přesvědčivé vysvětlení toho, proč často vidíme věci, které vidět „chceme“, zatímco věci, které vidět „nechceme“, nevidíme.

Druhou skutečností je, že nás výrazně formuje právě to, čeho si nejsme plně vědomi. Jemné, opakované a podprahové vlivy mají na naše prožívání i chování často větší dopad než události, které registrujeme vědomě.

A konečně třetí pravda: učení bolí. Učení je nepohodlné, protože pro mozek znamená vystavení se novosti, dočasnou ztrátu jistoty a konfrontaci s predikční chybou. Bolest učení však trvá jen do chvíle, než pochopíme – a spolu s námi i náš mozek –, že bez učení by nás realita jednou zasáhla mnohem tvrději. Právě v tomto bodě se učení přestává jevit jako hrozba a začíná být zajímavým, někdy i dokonce osvobozujícím procesem.

Část druhá: Když se svět smrskne na obdélník, jenž se vleze do kapsy kalhot

Palec se dotkne skla a rozjede se nahoru. Pohled klouže s proudem obrazů, aniž by se usadil. Pak však zpomalí. Zastaví se.
Jedna vteřina. Druhá. Třetí.

Aha… že by? Algoritmus si naši zastávku poznamená.

Prst se znovu dá do pohybu. Obraz. Další obraz. Video. Písnička. Tvář. Video. Tentokrát se pohled zdrží déle a prst nechá video doběhnout až do konce.

„Mám tě,“ usměje se algoritmus.

Palec se rozjede dál. Pak se zase zastaví. A znovu celé video.
Přesný zásah. Už vím, čím tě potěšit. Už budeš můj!

Další obsah přichází rychleji, přesněji, téměř šitý na míru. Smyčka se tiše uzavírá. Sklo mlčí. A náš prst poslouchá. Zatímco my netušíme, algoritmus si ukládá další poznámku o nás.

Scrollování jako dialog dvou predikčních systémů

Při bližším srovnání fungování mozku a algoritmických systémů nacházíme překvapivě hluboké analogie. Oba pracují s výběrem, pravděpodobností a opakováním; oba se snaží minimalizovat nejistotu a maximalizovat plynulost zpracování. Právě tyto strukturální podobnosti vysvětlují, proč algoritmy dokážou s lidskou pozorností tak účinně pracovat. Nepůsobí proti mozku – naopak fungují v souladu s jeho základními principy. A právě proto je jejich souhra tak silná.

Stejně jako mozek ani algoritmus realitu nekopíruje, ale neustále ji odhaduje. Nabízí nám její výběr, prezentovaný jako model světa, avšak sestavený z našich očekávání, preferencí a minulých reakcí na síti. Stejně jako v případě mozku, tak i algoritmický model vzniká ve dvou rovinách. V rovině první, mainstreamové, algoritmy určují, co je běžné a „normální“. Tato rovina vytváří sdílený rámec reality, který nás nenápadně sjednocuje, synchronizuje a směruje. Rozhoduje o tom, jaká témata, emoce a postoje se ve společnosti stávají dominantními a s jakou pravděpodobností se k nám dostanou.

Současně však algoritmy pracují i v rovině druhé, individuální. Zde se model reality skládá z jemných stop naší vlastní pozornosti: z toho, co jsme sledovali, dokoukali, označili, okomentovali, z míst, kde se náš pohled na okamžik zastavil. V této rovině nám algoritmus nenabízí svět společný, ale svět náš. Nastavuje nám naše vlastní zrcadlo, kterým „pravdu o nás“ postupně zesiluje, vyostřuje, radikalizuje. To, co bylo původně třeba jen naší slabou preferencí, se stává dominantním tématem; to, co bylo okrajové, získává váhu a naléhavost.

Výsledkem je realita, která nás zároveň ovládá i fragmentuje: v kolektivní rovině nás vtahuje do mainstreamu, v individuální rovině nás uzavírá do stále těsnějších a těsnějších bublin. Rozdíl mezi mozkem a algoritmem je zásadní už jen v jejich intenci. Zatímco mozek si své modely světa vytváří proto, aby nás udržel naživu, algoritmy je vytvářejí proto, aby nás udržely online.

A v tomto ohledu už jen připomínám, že svět není vykřičená pravda. Je to pravda podprahová.

------

Smolíčku, pacholíčku, otevři nám svou světničku, jen dva prstíčky tam strčíme, jen co se ohřejeme, hned zase půjdeme.

Nekonečné scrollování jako moderní faustovský motiv

Faust netrpěl nedostatkem, ale přebytkem. A právě proto zůstával nespokojený a vnitřně prázdný. To je paradox blahobytu: čím laciněji se potěšení nabízí, tím větší prázdno v nás obvykle vzniká. V duchu Faustova „ještě a ještě“ či „více a více“ se i nekonečné scrollování stává blahobytem nízké predikční chyby – pohodlným, hladkým proudem, který nás však místo růstu postupně otupuje a my ztrácíme chuť do života.

Kde v tomto příběhu hledat Mefistofela? Nabízí se odpověď: v algoritmu. Jenže to by bylo příliš jednoduché. Skutečný Mefistofeles je uvnitř nás samých. Algoritmus je jen náš obraz, byť zesílený a zrychlený.

Zní to možná paradoxně, ale smysl a radost ze života jsou úzce spjaty s vysokou predikční chybou mozku a s naší ochotou ji vyhledávat a překonávat. V běžném lidském jazyce to znamená přemýšlet, učit se, rozvíjet se. Hledat místa a chvíle, kdy se svět zpomalí, získá hloubku nebo začne klást odpor, tedy v tichu, v uměleckém prožitku, přírodě, také ale v práci či v obyčejném setkání s druhým člověkem. Zkrátka tam, kde se náš život nevejde do našich očekávání.

Na závěr dodávám: vím, že algoritmy nefungují jen při scrollování a také že scrollování nedělají všichni. Scrollování mi však posloužilo jako názorný, téměř učebnicový příklad. A také chci dodat, že nejsem odpůrcem moderních technologií ani sociálních sítí – právě naopak, jsem vděčná za to, že jsou.

A teď otázka na úplný závěr: jakou predikční chybu ve vás tenhle text vlastně vyvolal? Co cítíte zrovna teď?

Tento text je součástí širší série článků, v níž se věnuji tomu, jak vnímáme realitu – biologicky, psychologicky i kulturně. Viz mé dva předcházející články: Proč si mozek vymýšlí realitu a my mu věříme nebo Terapie tmou jako cesta ke svobodě. Pokud vás téma zaujalo a budete chtít pokračování, můžete mé další články sledovat kliknutím na ikonu odběru, která je hned nad článkem.

Autor: Radmila Frydrychová (radmila.frydrychova@seznam.cz)

Doporučená literatura:

Jiang, L. P., & Rao, R. P. N. (2022). Predictive coding theories of cortical function. In Oxford Research. Encyclopedia of Neuroscience.

Kaitlyn M. Gabhart, Yihan (Sophy) Xiong , André M. Bastos (2025) Predictive coding: a more cognitive process than we thought? Trends in Cognitive Science. 29(7):627-640.

Friston, Karl (2018). Does predictive coding have a future? Nature Neuroscience. 21 (8): 1019–1021.