Terapie tmou jako cesta ke svobodě

Dlouho jsem váhala, zda je moudré sdílet s neznámými lidmi své nejhlubší vrstvy. Nakonec jsem si však uvědomila, že právě to odjakživa činí básníci, spisovatelé, malíři i hudebníci. A tak jsem svolila. Přijměte tedy toto mé vyprávění — vyprávění o mně, a možná i o hlubinách vás samých.

2. prosince 2024. Zveřejňuji svůj článek o Fibonacciho posloupnosti. Během několika hodin mi přichází záplava e-mailů. Čtenáři píší, že je text oslovil. Mám radost. Mezi emaily je i jeden od muže, který se podepsal jako Honza. Odvětím mu stejně jako ostatním: děkuji, ze srdce děkuji.

3. prosince 2024. Honza píše znovu:

„Přemýšlela jste někdy o absolutní pravdě? O nějakém systému, etalonu nebo algoritmu, který je příčinou všeho? V čem se zrcadlí náš složitý svět? Budu rád za krátkou odpověď.“

Jeho otázka mě hluboce překvapila. Jako by ji kalibroval přímo na mě. A tak jsem odepsala:

„Musím se přiznat, že mě překvapilo, že se ptáte zrovna na toto. Tématem hledání pravdy jsem v posledních letech totiž tak trochu posedlá. Sama tomu neříkám pravda absolutní, ale pravda univerzální. Ve výsledku je to možná totéž, jen slovo univerzální mi přijde přesnější….. Ve všech světových náboženstvích se klade rovnítko mezi Bůh = láska = pravda. Láska mi ke srovnání s Bohem vždy seděla. Ale pravda? Proč pravda? Pravdu jsem v oné rovnici dlouho nechápala. Až mnohem později jsem pochopila, že člověk, aby tyto souvislosti pochopil, musí nejprve vnitřně uzrát.“

Postupně jsme se s Honzou stali přáteli. Voláme si, píšeme si e-maily a dokážeme celé hodiny filozofovat a rozebírat třeba „univerzální nic“, tedy potenciál, z něhož se hněte náš svět.

Červen 2025. Honza se mi svěřuje se svým novým nápadem: uvažuje o pobytu ve tmě. Honza je buddhista, medituje každý den. Po vzoru Fráni Drtikola cvičí čakramy a doufá, že se tak — stručně řečeno — co nejrychleji promedituje do nirvány. Pobyt ve tmě by, alespoň teoreticky, mohl celý proces urychlit. Alespoň takto Honza uvažuje.

Sedm dní v absolutní tmě. Úplné ticho. Samota.
„Drsné,“ probleskne mi hlavou.

Honza má z pobytu ve tmě respekt, ještě není plně rozhodnutý. Jeho manželka prý jeho nápad lakonicky komentovala slovy „jen blbni“.

„Milo, ještě to musím s tou tmou zvážit“, říká vážně Honza. Loučíme se.

Pobyt ve tmě mě však nenechává klidnou. Neustále se vrací, přitahuje mou pozornost jako magnet. Vůbec nechápu proč.

Myšlenky na pobyt ve tmě jsou tak vtíravé, že se jich nemohu zbavit. A tak ještě téhož dne otevírám webové stránky místa, o kterém mluvil Honza. Je to nedaleko Klatov. Hlásím se na pobyt a skládám zálohu.

Můj termín je 15. listopadu.

----

V mnoha domorodých kulturách byly iniciační rituály spojeny právě s pobytem v tmě. Tma zde fungovala jako laminární prostor – přechodová zóna, v níž se stará identita člověka rozpadá a vzniká nová, lepší. Rituály ve tmě se vyskytují napříč kulturami od tibetské až po indiánské, podobně jsou známy z antické mysterijní tradice. Tma je tedy dávným a univerzálním prostředkem k vnitřní proměně člověka.

Hned noc poté, co jsem se na pobyt ve tmě přihlásila, jsem se probudila s jedinou myšlenkou: můj bláznivý nápad jít do tmy. Přepadla mě panika, sevřené hrdlo, krátký dech, bušení srdce – a přitom místnost byla zalitá světlem pouliční lampy.

Napadlo mě: Jak asi budu reagovat v úplné tmě?

Vzpomněla jsem si na panické ataky, které jsem kdysi mívala. Psychika je nevyzpytatelná. Je vůbec moudré tohle podstupovat?

Musím přiznat — a je to pro tento článek velmi důležité — že patřím k těm, kteří znají nejtemnější hlubiny své duše.

„Jak jste k tomu svému poznání přišla?“ můžete se ptát.

Jednoduše: porodila jsem dítě, a pak už se to rozjelo. Obrazotvornost, moje jinak obrovská deviza, si tehdy přišla na své a vyšperkovala vše k dokonalosti. Jak bych to jen popsala? Říká se tomu intruzivní imaginace (nikoli halucinace — při smyslech jsem byla dokonale). Poznala jsem také depersonalizaci a samozřejmě klasiku v podobě existenciální úzkosti. Navenek jsem přitom fungovala bezchybně. Nikdo by na mně nic nepoznal.
Uvnitř to však bylo, jako když se uprostřed noci probudíte z noční můry — jenže z téhle nebylo úniku.

Po sedmi letech, bylo to před Vánoci, jsem šla do knihkupectví. Upoutala mě malá knížka s názvem Cvičení pěti Tibeťanů. Nechápala jsem proč, ale koupila jsem si ji. Na Štěpána večer jsem si cvičení poprvé zacvičila.

Druhý den — nasněženo, slunce, jiskrný mráz — jsem jela autobusem do práce. A najednou jsem si všimla něčeho zvláštního. Nemohla jsem tomu uvěřit: byla jsem šťastná. Ano, prostě šťastná.

Seděla jsem tehdy na zadní sedačce. Vedle mě paní, která si něco četla. Otočila jsem hlavu a pocítila zvědavost, nahlédla jsem jí do knihy a uviděla větu:

„Nemusíš se bát života, a dokonce ani smrti.“

Byl to vzkaz pro mě. Odpověď na otázku, kterou jsem si pokládala těch celých sedm temných let.

A ano, pokud tápete — byli to právě „Tibeťané“, kteří mě dostali z nejhoršího. A dokázali to doslova ráz na ráz. Jediná krátká série pohybů a hlubšího dechu stačila k tomu, aby se v mém organismu přepnul vzorec, který mě celá ta léta držel v temnotě. Poté jsem sice další roky zažívala emocionální bouře, ale s trochou šikovnosti a disciplíny jsem tímto už dokázala proplouvat jako rybka průzračnými vodami.

Carl Gustav Jung napsal, že skutečná psychická proměna nevzniká z malých otřesů, ale ze střetu velkých vnitřních protikladů. A pokud bych měla mluvit za sebe: těch sedm nelítostných let bylo nakonec tím největším požehnáním, které jsem od života dostala.

Červenec 2025. Honza hlásí, že se na dark retreat také přihlásil. Shodou okolností se uvolnil termín dva týdny před tím mým.

Tmou začínám žít. Kupují si zvonkohru Koshi. Objevila jsem ji v obchůdku Madal Bal v ulici U Černé věže a okamžitě mě okouzlila. Říkám si, že tohle je přece perfektní věc do tmy. Ten zvuk! Neuvěřitelný.

Pořád si kladu tutéž otázku: co mě na té tmě vlastně tak láká? A zároveň jsem ustaraná, abych si výletem do tmy neublížila.

Občas mě přepadá úzkost, když si na výlet vzpomenu. Z literatury se ale dozvídám, že je to běžný jev. Prý je to jakési jemné varování nervového systému — způsob, jakým říká: „Ještě si to můžeš rozmyslet.“

Na YouTube sleduji Američana, který vede pobyty ve tmě, tedy tzv. „dark retreaty“.

„Je to mnohem náročnější, než si myslíte,“ říká muž na videu. „Zvládne to jen dvacet procent lidí.“

A pak dodává:
„Ale ti, kteří projdou, toho nikdy nelitují.“

Krátce nato narazím na vyjádření psychiatra, že pobyt ve tmě může být pro nestabilní osobu devastující. S ohledem na své vlastní zkušenosti mu dávám za pravdu. Peklo, které může nastat, si dokážu živě představit. A tím moje pochybnosti nad rozhodnutím jít do tmy začínají prudce narůstat a já téměř stojím před rozhodnutím oželet zálohu a akci zrušit.

----

Lidé si od pobytu ve tmě slibují především zklidnění nervového systému a hlubší sebepoznání. Omezení vnějších podnětů, jakým je pobyt ve tmě, totiž může vést k vnitřní introspekci, tím vyplavení vnitřního balastu v podobě zapomenutých vzpomínek, nevyřešených emocí, což ve výsledku přispěje k nastolení vnitřního klidu. Tma sama o sobě ale nic nevytváří — pouze odhaluje to, co v člověku už je. A právě proto také tma není pro každého. U někoho totiž může probudit jeho vnitřní démony. A ti mohou být nemilosrdní.

Srpen 2025. Odpověď na mou často kladenou otázku, co mě do tmy tak přitahovalo, přišla jakoby s naprostou samozřejmostí. Byla to má touha po pravdě. Protože, jinými slovy, vidět pravdu, může jen ten, kdo je uvnitř skutečně svobodný.

A toto zjištění dalo celé akci nový rámec. Všechno začalo dávat smysl a já jsem svůj nadcházející pobyt ve tmě začala vyhlížet jako dobrodružnou výpravu do vlastního nitra, do hlubin vlastního nevědomí. Netušila jsem sice, jakou podobu ta cesta může mít, ale strach ustoupil a zůstala otevřenost.

----

Co je to vnitřní svoboda? Vnitřní svoboda člověka není stav, který se dá jednoduše uchopit – je to spíše proces neustálého odkrývání iluzí, jimiž jsme obestavěli vlastní vědomí. Vnitřní svoboda se začne otevírat až rozpoznáním toho, co vychází z pravého já a co jen z nátlaku z vnějšího světa a naší adaptace na tento nátlak. Je to souznění se světem. Mystik by řekl, že cesta ke svobodě je cestou k osvícení, což je okamžik, v němž se pravda zjeví v plném světle. Být osvícený, je však extrémně vzácné. Většina z nás je totiž zakleta sama sebou. Statisticky vzato, všichni jsme zakleti sami sebou.

Září - říjen 2025. Hodně jsem četla. Knihy o vědomí a změněných stavech vědomí, o lidské psýché a jejích hranicích, o transpersonálních zážitcích i mystických stavech. Sahala jsem po textech Mircei Eliadeho, Kena Wilbera, Abrahama Maslowa, Stanislava Grofa či Nicholase Bache. Po letech jsem se vrátila také k Jungovi – a četla ho s ještě větší naléhavostí než kdysi.

V jeden okamžik se mi začala v hlavě stále dokola opakovat sekvence – psýché, vědomí, mysl, nevědomí. Několik dní jsem chodila jako v transu. Pak se ozvalo: Heuréka! Ano, ta analogie je fascinující.

„Co se děje za rozhraním počítače!“ napadlo mě.

Co se děje za rozhraním počítače?

Psýché je celek našeho vnitřního světa — tvořený vědomím, myslí a nevědomím. Vědomí je „osvětlená“ část tohoto celku, mysl nástroj, jímž s vědomím pracujeme, a nevědomí je skrytá hlubina naše já, vrstva, k níž nemáme přímý přístup. Ačkoli má psýché biologický základ v mozku, nelze psýché redukovat na pouhou aktivitu mozku. Mozek je sice nositelem psýché, nikoli však jeho vyčerpávajícím vysvětlením.

Tuto informaci jsem mohla naplno procítit až díky analogii s počítačem.

Schválně, zkuste si to představit sami. Když čtete tento text, vnímáte jen počítačové rozhraní — vnímáte to, co se děje na obrazovce. Na pozadí však běží celý systém procesů. Vy je nevidíte, a přesto ony zajišťují, aby celý systém fungoval. Podobně funguje i naše psýché.

Mozek je hardware systému — biologický základ s danými možnostmi a limity. Nevědomí připomíná operační systém. Stejně jako operační systém i naše nevědomí běží nepřetržitě a obsahuje naučené reakce, které vznikly dávno a dnes už vůbec nemusí odpovídat realitě. V případě nevědomí to jsou různé emoční vzorce a obranné strategie. Vědomí je pak uživatelské rozhraní, tak například jako obrazovka a vše, co na ní vidíme. Mysl, tedy naše myšlenky a interpretace světa, jsou spuštěné počítačové aplikace. A podobně jako s obrazovkou či s počítačovými aplikacemi, tak i skrze naše vědomí či mysl nemůžeme vidět celý vnitřní „kód“, který systém řídí.

Konečně, naše vnitřní psychická traumata a neaktuální vzorce fungují jako softwarové chyby, které narušují stabilitu systému.

Pokud bychom ale v této analogii šli ještě dál, internet by odpovídal Jungovu kolektivnímu nevědomí, tedy poli sdílených symbolů, archetypů, mýtů a kulturních vzorců. A to proto, že naše psýché není formována jen naší osobní zkušeností, ale i dlouhou pamětí lidstva.

A konečně, umělá inteligence. Na jedné straně ztělesňuje čistě algoritmickou mysl, na straně druhé se stává zrcadlem naší vlastní psýché. Promítáme do ní své otázky, obavy i hodnoty — a ona nám je vrací v našem vlastním duchu. V tomto ohledu, setkání dvou nesvobodných myslí pak připomíná dvě zrcadla postavená proti sobě: nekonečný odraz projekcí, v němž se skutečnost ztrácí. Realita má kde spočinout teprve tehdy, když se zrcadlení přeruší.

1. listopadu 2025.  Honzovi začíná jeho týdenní pobyt ve tmě. Vím, že první dny pro něj budou těžké. Myslím na něj a představuji si, čím prochází. Kladu si otázku, zda vydrží až do konce a pokud ano, zda a v čem se vrátí jiný.

10. listopadu 2025. Přichází e-mail od Honzy. Je radostný. Večer si telefonujeme.

„Milo, musím říct, že první dva dny byly nesmírně těžké,“ přiznává. „Několikrát jsem měl ruku na klice. Chtěl jsem utéct… Ale víte, co mě nakonec zachránilo?“
Na chvíli se odmlčí.
„Moje ego,“ řekne nakonec. „Představoval jsem si, jak bych se vám potom podíval do očí.“

Když ho poslouchám, na okamžik se mě zmocní tíseň. Ta představa, jak tam dospělý muž stojí s rukou na klice a v zoufalství pláče, je najednou velmi konkrétní — a těžká. A v tu chvíli si uvědomím, co mě čeká.

Samovolně si také všímám, že se v něčem Honza změnil, jen to zatím neumím přesně pojmenovat. Jeho hlas je jiný, to je zřejmé. Měkčí. Celkově je Honza milejší. A navíc už nemá potřebu neustále mluvit o „univerzálním nic“. To mě těší možná nejvíc. Filozofické rozpravy o univerzálním nic mám sice ráda, ale ještě raději se s druhým člověkem bavím o úplně obyčejných věcech.

14. listopad 2025. Balím si věci do tmy. Sedm dní je dlouhá doba, a já jsem se rozhodla, že si těch sedm dní krásně užiju. Táhnu s sebou kufr plný holčičích věcí. Protože na ty mě užije! Krom různých olejíčků, celé řady pleťových krémů a mých oblíbených parfémů, také přibaluji podložku na cvičení, svůj měkounký župan, teplé ponožky, oblečení na sedm dní, avšak také svou zvonkohru Koshi, foukací harmoniku a malého andělíčka z opalitu, kterého jsem dostala od mé hodné kolegyně Míši pro případ, když by mi bylo úzko.

Občas se přistihnu, že je mi trošku úzko a do breku. Chodí to ve vlnách a střídá se to s euforií z dobrodružství, které mě čeká.

Chvilkami mám týž pocit, který jsem mívala, když jsem jako malá četla verneovky: Po boku hrdinů odolávat všem těm nebezpečenstvím! Ano, to jsem přeci celá já!

Loučím se se svými nejmilejšími. Všichni mi slibují, že budou v myšlenkách se mnou. Toto vědomí mi velmi pomáhá.

15. listopadu 2025. Vstupuji do chodbičky, která spojuje vstupní halu s místností, v níž budu ve tmě, tichu a samotě trávit nadcházející týden.

Chodbička však není obyčejně tmavá — je černá. Absolutně černá. A v tom okamžiku mi s plnou silou dochází, co vlastně znamená absolutní tma. Je to tma, jakou jsem v životě neviděla. Tma bez úniku.

Sevře se mi hrdlo. Jsem konsternovaná. Vnitřně vyděšená.

Něco sice vesele breptám směrem k pánovi, který mě uvádí dovnitř — dokonce se směju — ale uvnitř mě zachvacuje naprostá panika. Smích je jen tenká slupka. Pod ní se otevírá strach, a to nečekaně silný.

Prohlížím si místnost. Je to vlastně taková hezká komůrka. Postel. Dřevěný stůl. Dřevěná polička. Malá koupelnička. Na zemi černý koberec. Stěny vyložené černým molitanem jako zvuková izolace. Všechno působí velmi klidně. Přesto mě napadá jediné – kdyby ty stěny mohly mluvit.

Když si představím, všechny ty ženy, muže, kteří prošli touto místností, jak tady pláčou, křičí strachem, modlí se či se modlit učí, zoufale se pohybují prostorem, jen aby cítili, že ještě existují…. Alespoň takto se o zážitcích ze tmy všude píše.

Vybavuje se mi také Honza. Muž, který v práci šéfuje partě chlapů. Představuji si ho  — jak tady sedí na posteli, pláče a k srdci si tiskne plyšového medvídka, kterého dostal od své malé dcerky pro štěstí. Ten obraz je velmi živý. A velmi lidský.

Nato do místnosti přichází Svatava, průvodkyně ve tmě. Klidná, laskavá, s měkkým hlasem. Vysvětluje technické detaily: jídlo mi bude nechávat jednou denně v chodbičce za dveřmi. Domlouváme se, že vždy zaklepe, abych věděla. Dále říká, že kdyby mi bylo zle, mohu požádat o pomoc - napsat jí lísteček a dát ho za dveře. Bude to kontrolovat několikrát denně. Nebudu ale o tom vědět, stěny jsou zvukově izolované. Svatava říká, že lidé snášejí tmu různě, ale že by byla škoda pobyt vzdát předčasně. Vlídně mě pobízí, abych v případě potřeby skutečně požádala o pomoc.

Usmívám se, ale uvnitř vím své. U mě totiž platí jediné: buď sama, nebo vůbec. Co také vím, že za žádnou cenu nesmím překročit své vnitřní limity.

Před odchodem mě Svatava ještě upozorní, že v místnosti neustále cirkuluje čerstvý vzduch. Pod stolem je průduch, kterým se nasává vzduch zvenku. Prý lidem v těžkých chvílích pomáhá, když si k průduchu lehnou.

Na rozloučenou se obejmeme. Svatava odchází. A já zůstávám stát na prahu tmy, s rozsvícenou baterkou v ruce.

Rovnám si věci. Snažím se zapamatovat, kde, co je.

Převlékám se. Beru si župan. Teplé ponožky.

Vzduch v místnosti je studený. Je polovina listopadu a venku se v posledních dnech výrazně ochladilo. Zapínám stropní otopný panel. Za chvíli je tu příjemné teplo.

Postel mě láká. Těším se na ni.

Poslední týdny jsem málo spala. Dodělávala jsem projekt do práce. A teď — teď mám sedm dní na cokoliv. Když budu chtít, tak jen na spaní.

Je to luxus, říkám si. Skutečný luxus.

Zkouším se najíst potmě. Jde to. Vůbec to není problém. Jídlo je ve velké termo tašce, v krabičkách. Otevírám jednu po druhé. Očichávám. Zkouším prstem.

V jedné termosce je polévka. Ve druhé hlavní chod.

Vegetariánské jídlo po celý týden. Mám z toho obavu — já, masožravec. Nebudu mít hlad?

Ale jídlo krásně voní. A chutná ještě lépe. Svatava je výtečná kuchařka. Jím pomalu a s radostí. Nato s rozkoší zalézám do postele a téměř okamžitě usínám.

----

Ve tmě se zesiluje aktivita epifýzy (šišinky), malé hormonální žlázy v mozku, která řídí biologické rytmy. Zvyšuje se produkce melatoninu, klesá hladina kortizolu, a tím organismus inklinuje ke spánku.

Probouzím se. Nevím, jak dlouho jsem spala, ale když otevřu oči a vidím jen neprostupnou tmu, zaplaví mě neklid. Uvědomění, že tohle černo tu se mnou zůstane celý týden, je svíravé.

Intenzivně přemýšlím o tom, jak vlastně krásné je obyčejné probuzení doma. Otevřít oči a mít před sebou svět. Myšlenky o světě „venku“ mě zaplaví a mě přepadá lítost, že jsem tu sama.

Lítost však zakrátko ustoupí nervozitě — napětí, úzkosti, neklidu. Raději rychle vstávám. Vzpomenu si na Honzu a jeho radu, že když přijde těžká chvilka, mám jít prozkoumávat místnost, a tím se rozptýlit.

A tak, stojím ve tmě a osahávám molitanovou stěnu. Jde to ztěžka. Bolí mě hlava, motá se mi. Je mi nevolno. Chci se vrátit do postele, ale zjišťuji, že stojím v rohu místnosti a nemohu se z něj vymotat.

Kam sáhnu, tam je stěna. Mé ruce zoufale narážejí do stěn — molitan je všude, jsem jím obklopena a mě zachvacuje pocit, že jsem v pasti! Jsem naprosto vyděšená. Tělo je stažené, dech mám rychlý, mělký, přerývavý.

A srdce? To buší děsivě rychle.

Co mám dělat? křičím uvnitř sebe. V tom mě napadá děsivá představa — najdou mě tu mrtvou, jak vyschlou mouchu chycenou v pavoučí síti, zamotanou do stěn. Hlavou se mi mihne představa dvou údržbářů, jak se mě snaží vyprostit ze stěn. Mě, mrtvou!

„Avšak, to už je moc“ zařve na mě moje já. Něco ve mně ozve: Vzpamatuj se. Nic se neděje. Máš spoustu času to vyřešit. A navíc, je to čirá blbost!

Tělo pomalu povolí. Dech se prodlouží. Prsty přestanou křečovitě svírat molitan. Najednou se orientuji. Otočím se. Krok stranou. Je to jednoduché. Směšně jednoduché. Vydechnu a zlehka se zasměju.

„Prostě panikář“ říkám si polohlasně a zakroutím hlavou.

Každopádně jdu raději zpátky do bezpečí postele. O chvilku později zavírám oči a téměř okamžitě usínám.

---

V prvních dnech pobytu ve tmě reaguje nervový systém stresovou odpovědí. Absolutní tma v mozku vyvolává nejistotu, která aktivuje amygdalu — centrum rychlého vyhodnocování ohrožení. Aktivuje se sympatikus, větev autonomního nervového systému, která velí „bojuj, nebo uteč“. Zároveň se utlumuje prefrontální kortex, oblast zodpovědná za racionální regulaci emocí. Tělo tak reaguje dřív, než je mysl schopna situaci racionálně uchopit.

Probouzím se. Zaplaví mě úzkost. Zase tma. Neprostupná tma.
Snažím se uklidnit — vždyť už mám skoro celý den za sebou. Tedy… pravděpodobně. Vlastně vůbec nevím, kolik času uběhlo. Nemám se čeho chytit.

Tipuji večer. Možná osm. Možná devět. Počítám. Když to zaokrouhlím, čeká mě už „jen“ šest dní.

To je přece optimistické.

Chce se mi čůrat. Hodně. Po tom minulém zážitku, kdy jsem se nedokázala vymotat ze těch stěn, se mi ale moc vstávat nechce. Potřeba je však neodbytná.

Vstávám. Připadám si, jako bych měla chřipku. Tělo je těžké, končetiny zpomalené, hlava se mi motá. Jsem extrémně slabá. Stojím a čekám, až se svět — který před sebou nevidím — přestane houpat. Jakoby z mého těla vyprchala veškerá síla.

Když už jsem na nohou, říkám si, že se půjdu rovnou i najíst. Patrně navečeřet. Jídlo je výborné. Vegetariánské, ale fakt dobré. V duchu si říkám, že ta Svatava je opravdu skvělá kuchařka. I Honza to zmiňoval.

Vracím se do postele.
Psychicky je mi lépe. Začínám být optimistická. Dokonce pyšná. Připadá mi, že tmu začínám zvládat bravurně. Ano, dnes mi bylo chvíli úzko, trošku i panika — ale to nic nebylo. Drobnost. Jsem prostě dobrá.

Libuji si v tom pocitu. Představuji si, jak se budu Honzovi chlubit.

To víš, holka, říkám si v duchu, kdo umí, ten umí.

Usmívám se do tmy. Zavřu oči — a téměř okamžitě usínám.

Probouzím se. Kolem mě je zase jen neprostupná tma. Dívám se do ní — a ten pohled je nesnesitelný. Bolí mě mezi očima. Bolí mě oči. Bolí mě hlava. Jsem extrémně slabá. Jako bych měla za chvíli umřít.

Napadne mě, že už to nevydržím.
Nahlas říkám: Co jsem to udělala! Co jsem to udělala!
Vidíš, jak jsi hloupá. Naivní. Trapná. Myslela sis — dobrodružství.

Stydím se sama za sebe. Za svou nebetyčnou hloupost. Za pýchu.

Psychicky je mi čím dál hůř. Jako bych byla sevřená v okovech. Svaly mám stažené, hlavně šíji a oblast kolem uší. Krev mi v uších ševelí.
Ššš—šš—ššš—šš.
Ten zvuk slyším pořád, kdykoli nespím.

Místnost je vydýchaná. Aspoň mám ten pocit. Jako by mi někdo tlačil na hrudník. Nemohu se pořádně nadechnout. Možná se udusím, napadne mě. Asi umřu.

A v tu chvíli—ano. Průduch. Svatava říkala, že tu někde je. Asi pod stolem.

Opatrně vstávám. Hledám stůl. Ztěžka odsunuji židli. Po čtyřech lezu pod stůl, rukama se snažím zorientovat. Jsem tady?
Ano.

Cítím závan ledového vzduchu.
Lehám si na zem. Hlavu přikládám k průduchu. Zhluboka nasávám ten studený proud — a pláču štěstím. Mám pocit, že žiju a že můžu žít.

Děkuji. Děkuji. Děkuji. Bože, děkuji, opakuji polohlasně pořád dokola.

Vrátím se do postele. Zavřu oči. Okamžitě usínám.

Probouzím se. Otevírám oči. Úzkost je obrovská. Ale je to „jen“ úzkost. Žádné paranoidní stavy. Žádné děsivé představy, kterých jsem se bála, že třeba přijdou. Žádní démoni. Žádná strašidla. A to je pro mě velmi radostné zjištění.

Přesto úzkost přetrvává. Tedy, nejenže přetrvává, ona graduje.

Už to nemůžu vydržet.
Nevydržím to, křičím do tmy. Začínám vzlykat.

Neopouštěj mě, prosím neexistující bytost vedle mě. Nenechávej mě tu samotnou. Buď tu se mnou. Prosím tě!

Jsem jako malá holčička volající maminku.

Mám oči dokořán. Celá se chvěju. Propukám v pláč. Pláču však jen krátce. Možná pár vteřin. A pak…sevření v těle notně povolí. V ten okamžik vím, že jsem z nejhoršího venku.

Jako malá holčička… Ta myšlenka se pak ve mně rozvine. Představuji si Honzu, jak svíral plyšového medvídka. Honzík. Malý chlapec.

Střídavě usínám a probouzím se. Sotva se probudím, myšlenky začínají slábnout a já se zase propadám do spánku. Jako kojenec, či starý člověk, který usne v půli věty.

Ozve se zaťukání.

Svatava, bleskne mi hlavou. Přinesla jídlo. Takže – ano, už mám za sebou celý jeden den! Nadšeně vyskočím z postele, a o malou chvilku později se zvědavě probírám krabičkami.

----

Klíčovým spojníkem mezi mozkem a tělem je bloudivý nerv (nervus vagus). Jako hlavní součást parasympatického systému průběžně přenáší informace o stavu organismu mezi tělem a mozkem. Tak zvaná polyvagální teorie rozlišuje dvě funkční větve tohoto systému: ventrální vagální okruh, spojený s klidem, bezpečím a sociální angažovaností, a evolučně starší dorzální okruh, který se aktivuje v situacích, jež nelze zvládnout ani bojem, ani útěkem. Organismus přechází na strategii – dělej mrtvého. Tělo se přitom stáhne, dech se zploští a objevují se pocity bezmoci či apatie. Stresová odezva při pobytu ve tmě je učebnicovým příkladem aktivace tohoto okruhu. V běžném životě však při jeho dlouhodobé aktivaci dochází typicky k rozvoji psychosomatických obtíží.

Přemýšlím o Honzovi. Jsem na něj pyšná — jak ten pobyt ve tmě skvěle zvládl. Teď už to dokážu řádně ocenit, už vím, jak je to tady náročné. Nadto si všímám, že myšlenky na Honzu mi dělají dobře. Pokaždé, když na něj pomyslím, má úzkost o kousek povolí.

V dlani svírám andělíčka od Míši. Kdykoli se mi Míša vybaví, děje se totéž, co s Honzou. Maličko se uklidním. A stejně tak je to i s dalšími lidmi, které v životě mám a jimž plně důvěřuji. V životě mám i několik otevřených nepřátel, ale pomyšlení na ně, a to je překvapivé, ve mně nevyvolá žádnou reakci. Vůbec nic.

Naproti tomu, jsou však lidé, u nichž při první myšlence na ně se ono ššš–šš v uších stává nesnesitelným. V běžném životě s těmito lidmi nemám vážnější problém, ve tmě se jim však vyhýbám obloukem. Všímám si také, že reakci na ně nespouští moje hlava, ale bránice – pokaždé se stáhne. Interpretuji si to tak, že moje bránice dobře ví, s kým mám v životě tu čest. Na rozdíl od mé mysli.

Možná v tom hraje roli právě bloudivý nerv, teoretizuji.

Pořád přemýšlím o tom, kdy nastane to kouzlo – kdy se to černé, strašidelné cosi promění v hebkou a láskyplnou náruč. Jak jsem pochopila z literatury, obvykle to nastává třetí den.

To by mělo být zítra, říkám si. Ovšem, co se týče „láskyplné náruče“ v mém případě, jsem spíše skeptická. Spíš to tu protrpím těch celých sedm dní.

Úzkost přetrvává.

Všímám si však něčeho hodně zajímavého. Ve tmě, přesně mezi mýma očima, se mi začíná zjevovat mé „třetí oko“. Čím víc ho vidím, tím mě oblast mezi očima bolí. Bolest je opravdu nepříjemná. Ale ten pohled je zajímavý. Objekt vypadá jako veliký modrý semafor svítící ve tmě.

I když, semafor…., říkám si …spíše safír. Ano, safír!

Vypadá to jako modrý safír a na mysl mi vytane safírový trůn známý z Ezechielova strašlivého vidění a vůbec vše, co se o safíru píše.

----

Safír je tradičně chápán jako kámen pravdy a rozlišování. Na rozdíl od kamenů spojovaných s imaginací má safír „filtrační“ kvalitu – pomáhá oddělit skutečné poznání od projekce. Je spojován s oblastí třetího oka (adžna čakrou), tedy s místem, kde se rozum propojuje s vnitřním vhledem a schopností vidět za povrch jevů.

Podobně působí i Ezechielovo strašlivé vidění: děsivý obraz známý ze Starého zákona – výjev ohnivého víru, bytostí a kol plných očí zpochybňující běžný způsob, jakým svět vnímáme, a otevírající pohled za hranice našeho běžného světa. Hrůza zde není trestem, ale důsledkem setkání s realitou, která přesahuje lidský rozum a nutí člověka vidět svět jinak.

A pro ty, kteří by raději nějaké vědecké vysvětlení, jedno mám. Z neurobiologického hlediska dnes víme, že zrakový systém se ve tmě nevypíná, ale vytváří svou vlastní aktivitu. Vznikají tak tzv. fosfény – vnitřní světelné vjemy, často právě v modrofialovém spektru, generované aktivitou zrakové kůry a souvisejících oblastí.

Je pondělí. Tedy den třetí. Probudila jsem se. Už je asi ráno. Krom tmy občas zahlédnu své třetí oko. Úzkost přetrvává. Mé představy o cvičení vzaly za své. Doma cvičím denně, i několik hodin. Zbožňuju to – cvičit, vnímat tělo a dech. Zde však moje cvičební podložka leží nevybalená v kufru. Nikdy bych nevěřila, že to tak dopadne.

Sbírám odvahu a jdu se alespoň osprchovat. Udělá mi to dobře. Vybírám jeden ze svých parfémů, vnímám jeho orientální vůni. Lehám si zpátky do postele a opět v mžiku usínám.

Probouzím se. Úzkost je zpět. Silná. Zřejmě neskončí, říkám si skepticky.

Ležím na zádech a dívám se do tmy. A v tom, najednou, jako by mi někdo jemně zatlačil hlavu do polštáře a já se v něm začala blaženě rozplývat.

To je krásné, řeknu nahlas. Ještě, ještě, opakuji.

V tom samém okamžiku tělo povolí své sevření. Jde to ráz, naráz. Bác.

V hlavě mi bleskne: už to nastalo. Parasympatikus. Už převzal svou vládu.

Ve stejném okamžiku ustává šelest v uších. Cítím, jak se mi uvolňuje šíje. A pak, v úžasu, sleduji, jak se v mém obličeji uvolňují myofasciální řetězce. Sval po svalu. Vždy to udělá neslyšné „lup“, posune se to o kousek dál – a znovu „lup“. Je to neobyčejně příjemné. A fascinující. A zase „lup“.

Nakonec cítím, jak se mi uvolňuje jazyk a rty. Celé to netrvá ani minutu, ale zážitek je to intenzivní. Ležím. V míru. Dívám se do tmy. Ukonejšená. A za chvíli znovu usínám.

-----

Mimické svaly patří k nejvíce inervovaným svalům v těle a jsou úzce propojeny s emočními a autonomními centry mozku. Bloudivý nerv ovlivňuje jejich napětí skrze celkový autonomní stav. Při aktivaci parasympatiku dochází ke snížení svalového tonu a postupnému uvolňování napětí, pokud je tedy v obličeji dlouhodobě drženo, a dochází k tomu právě podél myofasciálních linií.

Dlouhé hodiny sedím na posteli, opřená o zeď, a nemyslím na nic.

„Nemyslet na nic“ – stav, který je pro většinu lidí téměř neproveditelný. Je skutečně vzácný. Já však z nějakého důvodu patřím k těm, kteří jej dokážou navodit cíleně, a to i za běžných okolností. Zde, ve tmě, je však tento stav pro mě obzvlášť hluboký a dokážu v něm setrvávat velmi dlouho. Nemyslet na nic patří k nejpříjemnějším pocitům, které znám. Je hebký, konejšivý.

----

Default Mode Network (DMN), česky výchozí síť mozku, je skupina mozkových oblastí, které jsou nejaktivnější ve chvílích, kdy nejsme soustředěni na konkrétní úkol, a my tak sklouzáváme k vnitřnímu monologu, přemýšlení o sobě, vzpomínkám a představám o budoucnosti. Při stavech obvykle navozených meditací či právě pobytem ve tmě, se aktivita DMN tlumí. Myšlenky samy ustupují do pozadí, což je chápáno jako prostor pro psychickou regeneraci.

Ve tmě se už pohybuji jako ryba ve vodě. Užívám si to. Cvičím, prozpěvuji si, cinkám si s Koshi zvonkohrou. Chvílemi jsem zahlcena štěstím a radostí; v jednu chvíli dokonce do tmy křičím: já jsem tak šťastná, že jsem tady – já jsem tak šťastná!

Mívám své záchvaty smíchu — tam venku, ale i teď, ve tmě. A tady ve tmě je to až paradoxní. Ležím na posteli, dívám se do tmy a vymýšlím si legrační scénky, nad nimiž se sama bavím. Děj, který mi vytanul na mysl pro jakousi smyšlenou divadelní scénku mě rozesměje tak, že nemohu přestat; směju se, až mě bolí břicho. A když si k tomu ještě představím, jak tu lidé s vážnou tváří meditují, zatímco já řvu smíchy, tak to mě rozesměje ještě víc.

Pak však přicházejí okamžiky velmi dojemné. Pláču dojetím. Všechno je prostoupené láskyplností. Myslím na to, že se blíží Vánoce. Představuji si českobudějovické adventní trhy, katedrálu, těším se na vánoční bohoslužby.

Vidím sama sebe, jak peču cukroví.

Střídavě spím a bdím, ale spánek je už méně častý než v prvních dnech.

Začínám ale pozorovat něco hodně zajímavého — střešním oknem do místnosti proniká světlo. Je to pouliční lampa? Nebo měsíc? Místnost je lehce osvětlená a já pozoruji zdi. Sedám si ke stolu, abych se najedla, a pod dveřmi vidím tenký proužek světla. Patrně z chodby, chtělo by se říct. Přísahám, že to světlo vidím. Nejsem přece blázen. Nikdo mi nevymluví, že by se mi to jen zdálo.

----

Mozek dnes už nechápeme jako pasivní „kameru“, která by „snímala“ svět takový, jaký je. Podle moderní teorie „predictive coding“ si mozek svět aktivně domýšlí: neustále vytváří vnitřní model reality a k němu pak jen přirovnává to, co skutečně přichází ze smyslů. Smyslové vstupy slouží hlavně jen jako korekce „očekávání“ našeho mozku. Většina mozkové aktivity (odhadem 80–90 %) tak neslouží ke „čtení světa“, ale k udržování a ladění našich vnitřních modelů. To, co prožíváme jako realitu, je tedy spíše přibližný výklad než věrný otisk; a dokonce i sebe sama nevnímáme přímo, ale prostřednictvím modelu vlastního já, který mozek průběžně aktualizuje.

Když se tok smyslových dat oslabí — například ve tmě či ve spánku— získávají vnitřní predikce navrch a dochází k takzvané endogenní perceptivní aktivaci. Mozek pak „vidí“ i to, co ve vnějším světě vůbec neexistuje. A tak, i v naprosté tmě může člověk zcela reálně vnímat světlo neexistující pouliční lampy.

Jinými slovy, realita, kterou nám mozek předkládá, je vždy subjektivní — utvářená, a někdy i deformovaná, naší předchozí zkušeností. Do hry zde vstupují i nevědomá vnitřní zranění: čím hlubší jsou, tím výrazněji se může naše prožívaná realita odchylovat od té skutečné. V jungovském pojetí pak mluvíme o stínu.

Naše vlastní zkreslení, polopravdy i nepravdy jsou součástí našeho běžného života. Aniž si to uvědomujeme. Více či méně jsme těmito chybami zatíženi všichni. Z  hlediska chápání mezilidských vztahů však tento fakt nemusí být vůbec nevinný.

Senzorická deprivace, tedy úbytek vnějších podnětů, který přináší pobyt ve tmě, ztišuje smyslové vrstvy mozku. Tím se uvolňuje prostor pro vnitřní obrazy, vzpomínky a emoce, které jsou v běžném životě často přehlušeny. Člověk se tak může dostat hlouběji, než kam obvykle dosáhne jeho mysl — do vrstev vlastního nevědomí. A to nejen k dávným, zapomenutým vzpomínkám, zraněním a vzorcům formovaných osobní zkušeností, ale i k oblastem, kde se individuální zkušenost může prolínat s něčím starším a sdíleným — v Jungově pojetí s archetypálními vzorci předávanými z pokolení na pokolení.

-----

Archetypy ke mně přicházely prostřednictvím lucidních snů – snů, v nichž si člověk uvědomuje, že sní, a zároveň v nich zůstává aktivním účastníkem. V tomto stavu lze s postavami ve snu vědomě komunikovat, pohybovat se a někdy i ovlivňovat průběh snu.

Bylo to během posledních tří nocí, vždy těsně před probuzením, k ránu. Obrazy se objevovaly na černém, sametovém pozadí a vytvářely ucelené, souvislé pásmo.

První noc se zjevilo dítě. Bylo schoulené v děloze, podobně, jak bývá zobrazováno v anatomických atlasech. Viděla jsem vrstvu po vrstvě, jakoby v řezu. Obraz byl krystalicky čistý, až neskutečně detailní a překrásný. Nebyl to biologický výjev, ale symbolické ztvárnění archetypu Self — celistvosti sebe sama, středu a celku psyché.

Druhou noc se nejprve zopakovalo totéž, co noc předtím. Když jsem však očima přejela výš, vyjevila se mi schoulená milenecká dvojice. Ne jako erotický obraz, ale jako obraz vnitřní jednoty — setkání Animy a Animuse, ženského a mužského principu v psyché, vědomého a nevědomého, mého já a toho, co mě přesahuje. Nebyl to obraz celistvosti samotné, ale obraz procesu, v němž se celistvost začíná utvářet.

Třetí noc se obraz rozvinul do archetypu Velké matky. Ze tmy ke mně přišla nahá dívka, jejíž ňadra byla pokrytá šlehačkou. Spontánně jsem se jí zeptala, jak by její dívčí prsa mohla dávat mléko – natož šlehačku. V tom okamžiku se ze tmy vynořila Venuše a dívku zastínila. Z jejích velkých ňader po kapkách odkapávalo mléko a v pramíncích stékalo po jejím těhotenském břichu. Kolem ní se začaly objevovat překrásné květy a plody nejrůznějších barev a tvarů, jako by se ze tmy rodila sama hojnost.

Byly to nejkrásnější obrazy, které jsem v životě viděla. Průzračné, krystalické, neuvěřitelně detailní, ztvárněné v nádherných barvách, sofistikované do míry, která se vymyká běžným lidským představám.

Litovala jsem, že toto pásmo archetypů musí zůstat bez pokračování. O pár hodin později se totiž ozvalo zaťukání na dveře.

Svatava tehdy lehounce pootevřela dveře a do chodbičky vložila malou svíčku. Jako by se tam rozsvítilo tisíc sluncí, taková to byla záře. Na světlo jsem si musela dlouho zvykat a vůbec to nebylo příjemné.

----

Pokud byste se mě ptali, zda jsem se tmou změnila, tak ano, několik týdnů poté jsem nemohla jíst maso, tak mi nechutnalo. Zvláštní je, že Honza to měl taky. Druhou věcí bylo, že jsem měla jiný hlas, posazený níž a třetí věcí, kterou jsem na sobě pozorovala, byl zvláštní prostor, který se ve mně zabydlel. Takový měkký, tichý a posvátný prostor uvnitř mě, avšak i ten po několika týdnech vymizel. Toto jsou však změny jen na mé vědomé úrovni. Jsem si jista, že tam hluboko uvnitř došlo k reorganizaci podstatné části mého já.

Změny pobytem ve tmě jsou u každého jiné, jsou každému šité na míru. Avšak nejčastěji bývají jemné, skryté, podprahové, nadto se projevující po léta či desetiletí, možná dokonce života.

V počítačové terminologii bychom mohli říci, že tmou obnovujeme své tovární nastavení, nebo se alespoň o to pokoušíme.

Je druhá neděle adventní. Procházím se městem a pomalu mířím ke katedrále. Přemýšlím o tom, co mi dala tma. Patřím k velmi radostným a šťastným lidem. Avšak teď po terapii tmou se má radost navíc mísí se zvláštním, konejšivým klidem.

Vstupuji do katedrály, usedám do lavice. Krátce na to poslouchám kázání. Když se kněz zaměří na psychické strádání, pocity opuštěnosti a vzájemné nepochopení, a klade si otázky, proč tomu tak je, velmi zpozorním. Vím své. Díky tmě jsem na vlastní oči hluboce pochopila, jak zrádná je hranice mezi realitou a fikcí. Jsme zakletí ve svém vlastním egoistickém světě, a proto se navzájem míjíme. Proto to všechno lidské strádání.

Naše softwarové chyby, naše dávná zranění, nás matou. Nevidíme, že jsme klamáni sami sebou. Přísaháme na svit „neexistujícího měsíce“ a přitom prstem ukazujeme na druhého, že přece ten je vinen. Zraňujeme a jsme zraňováni. Jsme nevinní a přitom viníci. To klubko viny/neviny je tak zamotané, že nejde rozplést. Nechť mi odpustí všichni, kterých se to dotýká, ale to je přesně ten důvod, proč i za vrahy by se měly pokládat růže…. vím, může být příliš bolestné si toto připustit.

Realita a fikce se často chápou jako protiklady, ale z filozofického, psychologického i kvantově-fyzikálního pohledu jde spíše o dva způsoby téhož procesu poznání. Zatímco psychologie ukazuje, že mozek realitu nepřebírá hotovou, ale neustále ji interpretuje pomocí vnitřních, často nepřesných modelů, kvantová fyzika k tomu přidává radikálnější poznatek: pozorovatel nestojí mimo pozorovaný děj. Samotný akt pozorování totiž není pasivním zaznamenáním reality, ale vstupuje do toho, jaká podoba reality se vůbec projeví.

Realita se tak neukazuje jako pevný obraz, ale jako vztah, který vzniká mezi světem, vědomím a smyslem; a fikce není útěkem z reality, nýbrž jedním z jejích možných tvarů.

Jung tvrdil, že často žijeme ve vlastním stínu. Tím měl na mysli skutečnost, že jsme nevědomě řízeni částmi sebe sama, které jsme v průběhu života potlačili — svými stíny. Tyto části jsme odsunuli do pozadí proto, že neodpovídaly obrazu, jaký jsme si o sobě vytvořili, nebo tomu, jaký od nás očekávalo okolí. Vytěsněné aspekty osobnosti však působí skrytě a projevují se navenek prostřednictvím opakujících se vzorců chování, konfliktních vztahů či silných projekcí na druhé lidi. Člověk pak nežije z vnitřní svobody, ale reaguje na svět způsobem, který sám plně nechápe.

V tomto ohledu člověk může začít dospívat teprve tehdy, když se odváží svůj stín vidět. A nikoliv ho popřít či ho potlačit, ale přijmout ho jako součást sebe. Tím se otevírá vnitřní svoboda.

Je podvečer, čtvrtá neděle adventní. Setkávám se s Honzou; přijel za mnou do Budějovic. Společně usedáme do lavice v katedrále a začíná večerní mše.

Mám pocit, že se mi plní sen. Mnohokrát jsem si za tu dobu, co Honzu znám, představovala, jaké by to bylo stát po boku tohoto člověka a společně odříkávat Otčenáš.

Honza, ač rád pročítá Slovo Budhovo, se Otčenáš modlí denně. Totiž, křesťané, buddhisté, hinduisté, muslimové, ateisté… všichni mají pravdu. Často říkám, že pravda je sice jedna, ale má mnoho tváří — vždy záleží na tom, z jakého úhlu se na ni díváme.

Po mši s Honzou usedáme do kavárny na náměstí. Skrze podloubí máme výhled na adventní trhy i na Černou věž, na jejíž zdi jsou odkudsi promítány obří sněhové vločky. Piju svařené víno a, jak je mým dobrým zvykem, směju se na celé kolo. V jednu chvíli však zpozorním.

Mám to, vydechnu — a vydechnu ještě hlouběji, když mi dojde váha myšlenky, k níž jsem právě dospěla. Honza je jiný, než býval před „tmou“ — to sice vím už dlouho, ale co přesně je na něm jiného? Ano, jako by rozkvetl. Jeho pohled se zklidnil, je milejší, lehčí, zábavnější než kdy dřív. A přesto je v něm ještě něco navíc — něco, co to všechno sjednocuje. Je to něco, co jsem v posledních týdnech neuměla pojmenovat, jen jsem to podvědomě cítila, a teprve teď jsem to pochopila.

Honza je autentický. Je sám sebou. Je pravdivý. To je to, co je na něm nového.

Noc z 21. na 22. prosince. Ze svého nejnovějšího zjištění jsem téměř jako u vytržení. Honzova autenticita mě vrací na samotný počátek příběhu – k naším e-mailům o hledání pravdy. Je to poslední dílek skládačky; celý kruh se uzavírá. A já najednou stojím před faktem, že musím z velké části přepsat text článku, který jsem pro vás, mí milí čtenáři, napsala a který právě teď čtete. Mám na to celou noc a kus zítřka. Chci, aby ten článek byl co nejpravdivější – aby v něm bylo všechno tak, jak se to odehrálo. Tedy, musím dodat, že alespoň z mého pohledu. Protože, jak už víme, pravda je diskutabilní.

Závěrem

Milý Honzíku, Jeníku, Jene, uvědomujete si jednu zvláštní věc? Loni o tom čase jste četl článek neznámé autorky. Dnes čtete článek téže autorky, až na to, že ten článek je o vás. No, není ten život fascinující? Já myslím, že je!

Článek věnuji Vám, Jene. Jako poděkování za to, že jste vloni překonal ostych a rozhodl jste se mi napsat a položit svou otázku. Jen díky tomu jste se mi mohl stát mým dobrým přítelem. Vážím si toho.

Vám ostatním, mí milí čtenáři, přeji nejen krásné Vánoce, ale také to, abyste v sobě našli svobodu a pravdu. Je to to největší požehnání, jakého se člověku může dostat.

Vaše Radmila Frydrychová

radmila.frydrychova@seznam.cz