Článek
Část první
Kapitola 1
„Zabalil sis všechno? Máš pas? A máš sluneční brýle a krém? Víš, že na slunci rychle zrudneš, lásko“
ozvalo se z koupelny pražského dvoupokojového bytu, který tehdy Alan a Sára obývali.
Už samotný fakt, že Sára dosud neopustila koupelnu Alana rozčiloval. Letadlo mělo letět už za jeden a půl hodiny. Sára si teprve fénovala vlasy a na posteli měla rozhrabaný kufřík. Nedostatek času jí na čele vrásky očividně nedělal, v klidu si probírala jeden pramínek vlasů za druhým a pomalými pohyby je sušila za zvuků hrdelního broukání její oblíbené písničky. A protože se letiště nenacházelo v pěší vzdálenosti, tušil už Alan problém.
„Zlato, vlasy máš perfektní, beru věci dolů, přijď rovnou do auta!“
„Ale vždyť nemám ještě dobaleno!“
Alanova novomanželka se vehementně bránila s fénem v ruce. Jedinou odpovědí, které se jí dostalo, bylo hlasité prásknutí dveří.
Sáře hned došlo, že tím pádem dobaleno má a pokud nechce svého horkokrevného chotě rozpálit na ještě vyšší stupeň, bude lepší, když trochu přidá. Sedla si na postel a začala zkoumat skříň. Zapeklitý úkol každé ženy – má si obléct červené, nebo tmavě modré šaty? Hrála si u toho se snubním prstýnkem na její levé ruce. Udivovalo jí, jak rychle si na něj zvykla, vždyť jsou svoji teprve dva týdny! Svoji volbu by, ale zpět nevzala. Alana hluboce milovala a každý den s ním ji jen utvrzoval v tom, že si vybrala opravdu toho pravého.
V myšlenkách se, ale rychle vrátila ke kufru a vzpomínala, zda si něco nezapomněla. Nemohla si vybavit nic, co by jí v tu chvíli připadalo nezbytné ještě přibalit. Vrátila se proto k pečlivému výběru šatů na cestu.
Mezitím se už Alan vařil ve vlastní šťávě ve svém nastartovaném tmavě modrém coupé. I když venku nebylo moc přes 20 stupňů, svit poledního zářijového slunce udělal z tmavé karoserie Alanova auta žhavou pánev a z jeho vnitřku troubu. Nervozita ze zpoždění a vztek na novomanželku dokonal své dílo a bylo na čase zvážit změnu trička. Ještěže před nasednutím shodil, alespoň tu koženou bundu, kterou jinak odkládal jenom nerad. I Alan dbal na svůj vzhled. Nechával se unášet retro módou, rád se cítil, jako pravý muž. Dnes se rozhodl pro šedočerné kalhoty, bílé triko a tmavě hnědou bundu. Dbal vždy na to, aby bunda, pásek na hodinkách a boty, korespondovaly do barvy. „Pásek, boty a hodinky jsou jediný šperky, co si může chlap dovolit. Tak dávej sakra pozor, ať jsou boty čistý a hodinky s páskem v jedný barvě, jestli nechceš vypadat jako buran, chlapče.“ Slova jeho otce se mu vryla do paměti. Byla to hluboká brázda, na kterou myslel každý den při volbě svých svršků.
Nakonec se Alan rozhodl, že si přeci jen zaběhne pro čisté tričko. Jeho žena je beztak ještě určitě v koupelně, tak jí, alespoň popožene. Ta myšlenka ho trochu potěšila.
Do třetího patra vyběhl za pár vteřin, a když otevřel dveře, viděl, jak si Sára zrovna obléká červené šaty. Pomyslel si, že v nich vypadá, jako víla z Provance. Měla v nich plná ňadra, jí látka splývala kolem boků a končila asi v půlce stehen. Přistoupil k ní a beze slov ji šaty podél její dlouhé šíje zapnul. I přes spěch se na ní na okamžik zadíval. Byla po létě krásně snědá, hnědočerné vlasy měla sčesané na bok a červené šaty na ní působily vyzývavě, i když jako celek působila stále spíš roztomile, než jako dračice. Tvořila téměř dokonalý protipól k Alanovým blond vlasům a jeho mohutné postavě. Mokré triko na něm zdůraznilo jak svaly, tak lehce vyčnívající břicho – další dar, který zdědil po svém otci.
Po chvíli se, ale z opojení probudil a při pohledu na hodinky opět trochu zčervenal.
„Zlato, pohni kostrou, nebo tě tu nechám!“
Při první polovině této věty si svlékl zpocené triko a při té druhé jej nahradil jiným, úplně stejným. Chytl ji za ruku a táhl ven z bytu. Sára si tak tak stihla vzít kabelku a sluneční brýle. Před bytem si ještě naposledy v duchu kontrolovala seznam věcí, co s sebou chtěla vzít.
„Ještě tričko s Tweetym, víš, jak ráda v něm spím, Alane!“
Sára se pokusila o smutný až žadonící pohled, ale její choť byl v tom okamžiku naprosto nesmlouvavý.
„Neřeš to, lásko, v Itálii ti pořídíme další, klidně i s Kačerem Donaldem, ale teď šup!“
Plácl ji rukou přes zadek, až nadskočila a poslušně se rozešla směrem ke schodům a dolů k autu. Těsně před schodištěm se ještě otočila a s potutelným úsměvem dodala: „Doufám, že zbytek líbánek bude klidnější.“ Alana přepadl zvláštní pocit. Neuměl si vysvětlit proč. Vyšel ze dveří a zabouchl je za sebou tak nedůrazně, že to musel udělat ještě jednou. Hleděl na zámek s podivně silným nostalgickým až znepokojivým pocitem. Asi cestovní horečka, pomyslel si. Odjakživa nesnášel letadla. Iluzorní bezpečí v deseti kilometrech nad zemí. Záviděl ostatním cestujícím ten pocit odevzdanosti. On se tak snadno uklidnit nedokázal. Jenže tentokrát je ten pocit tak silný a tak brzy.
Chytl klíč a pomalu jím otočil.
V zámku to dvakrát hlasitě klaplo.
