Článek
Thomas Blanc: Hvězda Smrti
Část první
Kapitola 1
„Quid pro quo Clarice, quid pro quo.“ Oblíbená fráze doktora Hannibala Lectera z legendárního hororu „Mlčení jehňátek“ uvozovala jednu z úvodních dramatických scén filmu, kdy vystrašená studentka a adeptka na vyšetřovatelku FBI Clarice Starlingová hleděla na svého soka přes sklo izolované cely a snažila se od něj zoufale zjistit informace o masovém vrahovi, kterého si přála dopadnout. Alan ten film miloval. Měl podle něj mnoho rovin, ve kterých se dal obdivovat. Od mnoha improvizací v podání Anthony Hopkinse, který nejednou zaskočil celý štáb až po geniální zobrazení sériového vraha, jehož ztvárnil herec běžně hrající hodné tatínky od rodin. Alan v tom filmu spatřoval podobnost se současnou realitou. Podobně, jako agenti v tom filmu, také lidstvo se nyní tvářilo sebejistě. Jako by mělo vše pod kontrolou a ve své moci, jako by vše bylo tak, jak má být. A podobně, jako agenti ve filmu, nemají v ruce vůbec nic. Je to hra na hrdost a samostatnost, podobná, jakou hrají malé děti, když si vezmou aktovku svého otce a předstírají, že jdou do práce. Ve skutečnosti sotva ovlivní, kdy se půjdou vymočit.
„Vy se stále ještě budíte, viďte, budíte se ve tmě a slyšíte naříkání jehňat.“ Další zásadní fráze filmu vrátila Alana k ději. Usoudil, že zbytečně moc přemýšlí nad věcmi, které nemohl vzít zpět. Měl by si užívat filmový večer, který mu připravila Julie. Dohodla se s Karolínou, natáhly plátno na zeď před její kavárnou na Vinohradech a pustily si ho na projektoru. Koukali se tak ve čtyřech i s Karlem. Dělávali to často, ale nápad s venkovní projekcí byl nový. Všichni se tak pocitem vraceli ke starým časům. Jako by měli na krku 30. léta 20. století a koukali se v prvních projekčních sálech starých kinematografů na koleni zhotovených z obecních síní a požárních stanic.
Existovaly technologie, které klasické snímky převedly do holografických prostorových projekcí, ale tato skupinka si dopřávala starou dobrou zrnitou 2D klasiku. Karolína připravila několik dalších židlí, kdyby se někdo z okolí chtěl ke sledování přidat. Několik lidí si skutečně přisedlo, ale po krvavějších scénách se židle opět uvolnily. Po prožitých hrůzách minulých let neměl každý žaludek na hororové snímky. Alan se svoji partou se na to díval rád. Uměl si nyní užívat „bezpečného strachu“, jak to nazýval ještě lépe. Věděl totiž, jaký pocit to je, bát se o život a bojovat o něj. Když se nyní nacházel v bezpečí, proč si dobrý horor neužít? Jeho dlouhá cesta sice na jeho těle i duši zanechala mnoho šrámů, dobrý filmový večer si ale nehodlal nechat kazit.
Po titulcích uschovali projektor a srovnali židle ze starého ohýbaného dřeva. Byly to originály, na kterých sedávaly alespoň dvě generace před nimi, a na nábytku to bylo vidět. Kavárně to však dodávalo patinu, a i přes otlačené hýždě je měli rádi. Nebyla ještě zdaleka půlnoc a sledování filmu vystřídalo klábosení nad sklenicí piva, v případě Karolíny bílého vína. Vzhledem ke změnám z pera Algolanů si všichni čtyři oddechli, že alkohol a lehké drogy vůbec, zůstaly prozatím povoleny. Nikdo je neřešil. Pokud si je lidé vyrobili, nikdo jim v jejich konzumaci nebránil. Zatím. Doprovázela je stále ještě teplá, vlahá srpnová noc. Ta vyvolávala v člověku pocit končícího léta, a tak si každou takovou bylo třeba náležitě užít. Všichni seděli u malého kulatého stolku čelem k sobě, jen Alan měl židli namířenou do ulice, nohy zapletené do sebe a spíše ležel, než seděl. Pivo držel celou dobu v ruce a působil místy duchem jinde. Opak byl ale pravdou. Do hovoru se zapojoval a často se vracel pohledem zpět ke svým přátelům.
„Věděli jste, že si Hopkins sám vymyslel ten mundúr z bílé látky, aby na první pohled působil jako zubař, nebo jinej felčar? Měl tak vzbuzovat od začátku antipatii ke svojí postavě.“
Karel byl na svou zajímavost očividně pyšný, jenže Alan měl už trochu upito, a tak si neodpustil jízlivou reakci.
„Kamaráde, tohle sis mohl přečíst na každém webu zabývajícím se filmem v kolonce „pro amatéry“. Něco lepšího tam nemáš?“
„Julie, na to, že ti tvá očividně horší polovička atakuje sotva třicítku, se zdá být překvapivě drzá.“
Karel zvedl vhozenou rukavici. Obvykle se k sobě s Alanem chovali s respektem, ale pošťuchovali se rádi a alkohol jim ještě pomohl v upřímnosti.
„To máš pravdu, jako mladší by tě měl více respektovat.“, řekla s vážnou tváří Julie. Alan už tušil, co přijde a snažil se udržet cukající koutky.
„Ono vzhledem k tomu, že jsi mohl klidně asistovat u výroby těch židlí, na kterých sedíme, musíme obdivovat, že si vůbec takovou zajímavost vybavuješ.“
To už Alan vyprskl a polil se pivem, které se mu rosilo v levačce. Byl na svoji Julii hrdý. Lepší pálku na nadhozený míček by nevymyslel. Karel se tvářil na oko uraženě, ale nakonec se rozesmál taky. Byl sice skoro o deset let starší než Alan, ale smysl pro humor mu pořád ještě nechyběl. Karolína vstala a sedla si Karlovi na klín.
„Neútočte mi na něho.“
Potom ho něžně políbila na čelo.
„Stejně je to klišé, Karel a Karolína, tohle prostě vymyslí jen život. Z vás si lidi opravdu nejde nedělat srandu.“
Alan tím narážel na další fakt, že Karolína byla naopak ze všech v partě nejmladší, před létem oslavila teprve dvacáté páté narozeniny a byla tak proti Karlovi skoro o generaci mladší.
„Ale ne lidi, jsem rád, jak to dopadlo. Ono stejné klišé je, že se dal dohromady můj nejlepší kamarád a ženina nejlepší kamarádka. A je to parádní klišé!“
„Tak na nás, ať nám ten klid dlouho vydrží, i když jste do jednoho neuctivá omladina.“
Po přípitku se odebrali domů. Karolína žila v prvním patře, v bytě přímo nad kavárnou a Karel u ní střídavě přespával. Alan s Julií bydleli v bytě o dvě patra výše, takže cesta domu obnášela v podstatě schody a dveře. Když Julie vylezla ze sprchy, otevřela dveře do obýváku. Tam uviděla Alana, jak stojí před pokojem jejich syna a tenkou škvírou pozoruje, jak oddychuje ze spánku. Miloval ho, nemohl se ho nabažit. Blížily se Honzíkovy třetí narozeniny. Alan měl celou oslavu promyšlenou měsíc dopředu. Na světě nebylo nic, co by pro něj bylo důležitějšího. Se synem trávil tolik času, že trochu zanedbával svoji funkci ve vedení Pražského Společenství a vyjednávání o průběhu transformace planety. Když se nakonec pohledu na syna nabažil, lehl si vedle Julie a díval se na světlo nad postelí. Působil, jako neklidné dítě, které má ze hry světel a stínů strach. Julie si toho všimla a otočila se k němu.
„Co ti dělá vrásky? Nejsi šťastný?“
„To je na mě tolik vidět, že nad něčím dumám?“
„Znám tě. Máš jenom dva módy. Alan je bez starostí a ten druhý. Bezstarostně nevypadáš.“
„O nic nejde zlato, jenom… Občas si vzpomenu na to, co jsem nechal za sebou. Nedokážu to úplně vytěsnit. Do teď neusnu, když mě to v noci vzbudí. Jizvy na těle zahojit umí, ale jizvy na duši, na to ještě lék nemají.“
„Máme se teď tak dobře, nech tu minulost už být, Alane.“
„Ty jsi to dokázala? Nechala si minulost za sebou? Po všem, co jsi viděla, čím si prošla? Můžeš bez mrknutí oka tvrdit, že je to pryč?“
„Takhle se na to ale nemůžeš dívat. Někomu můžeš odpustit, s něčím se smířit, něco přejít a na něco zapomenout. Přes co bych se nedostala, na to nemyslím. Jsem vděčná za přítomnost, ta je snová. Nechci si ji ničím kazit a ty bys taky neměl.“
„Máš pravdu, jako vždycky.“
„Já vím.“ Usmála se na něj Julie. Políbila ho, otočila se a s pocitem uspokojení nad vyřešeným problémem usnula. Alan ji u toho nechal. V jeho nitru ale problém vyřešen nebyl. Nemohl být. Měl to hluboko v sobě, roky to živil, žil pro pomstu, pro přežití. A pak přišlo mávnutí kouzelného proutku a osud mu naservíroval nový šťastný život, o kterém by se neodvažoval ani snít. Ale takhle to přeci nefunguje. Stále Algolanům vnitřně neodpustil způsob, jakým se zachovali vůči lidstvu. Může s nimi stokrát souhlasit, chápat jejich argumenty, sám je v debatě vyvodit. Ale to, kdo je a co cítí, to změnit nemohl. Je syn bez rodičů, vdovec a člověk, který dlouhé roky přežíval v bolesti a strachu. Nad to se nemohl jen tak povznést. Doufal, že pocit křivdy časem zeslábne. U ostatních to zdá se fungovalo, alespoň u těch, co ho obklopovali. Nebo o tom jen nemluví? Lžou sami sobě, aby se necítili provinile za to, jak snadno provolali slávu těm, co nenávidí? Možná se s tím pocitem jen naučili žít a přestali ho vnímat, zapomněli jeho jméno, a ze vzteku a lítosti se stala hořká pachuť na patře jejich života, který byl jinak skvělý. A to se muselo nechat. Žilo se blaze.
Opojná droga luxusu a pohodlí pomáhala zamést pod koberec paměti kdejaké křivdy. Ale ne tohle. Alan se rozhodl nechat si to zatím pro sebe. Proč tím trápit ostatní? Naučí se lépe přetvařovat a vybije si to v chvilkách, které mu zbývaly pro sebe. Všechno jinak fungovalo a nebyl důvod to kazit. Nebo je to jinak? Už blázní. Horor, pivo, stíny a temné myšlenky mu zakalily rozum. Měl by se pokusit spát, než se dostane do absurdních závěrů. Kdyby je přeci Algolané chtěli mrtvé a obsadit planetu, už by to udělali. Zítra má po dlouhé době schůzi vedení Společenství se zástupci Algolanů. Alkohol pomohl a Alan konečně usnul. Klidný spánek ale neměl. Probudil se zpocený brzy ráno, když Julie ještě spala. Došel si pro pití a z vedlejšího pokoje zaslechl rachot. Vešel do něj a viděl Honzíka, jak zrovna přelézá zábranu postýlky a má u toho vypláznutý jazyk na znamení složitosti této akce. Když slezl a všimnul si Alana, rozběhl se za ním a objal ho kolem nohou. Alan si ho vzal na ruku a dal mu pusu na tvář.
„Vyspal ses dobře broučku? Snad lépe než táta.“
„Dáš mi hami tatí?“
„Beru to jako ano. Tak pojď, dáme si něco na zub.“
Honzík se usmál a z dálky navigoval rukou tátu k lednici.
