Článek
Všichni pasažéři vystoupili z menšího plavidla do mateřské lodi a řídili se pokyny dalších androidů, kteří je přišli přivítat. Ty měly za úkol je uvést do příslušných prostor, které předem připravily k jednání. Alan zůstal stát s Terrym u vchodu do lodi. Dokonce poslal napřed i Karla. Tomu to nevadilo. Cítil se unešený z celého dosavadního procesu a s chutí pokračoval dále chodbami, kde mohl zkoumat a hltat očima všechny detaily, o kterých prozatím od Alana pouze slyšel z vyprávění.
„Rád Vás opět vidím, Alane. Od našeho posledního setkání jste se dost změnil. Myslím fyzicky. Do duše Vám nevidím.“
„No budu to brát jako kompliment, Terry. Vy zas vypadáte úplně stejně. Klika, že se nepotíte. To už by Vám ten overal pěkně zapáchal.“
„Stále při smyslu pro humor, to je dobře, že Vás nepřešel.“
„Je to moje vlastnost. Někdo ji má rád, někomu vadí. Jiný už nebudu. Moje žena by Vám o tom řekla svoje.“
„Jistě, Julie, doufám, že se má dobře. A že Vaše dítě prospívá.“
„Doufáte? Nezlobte se na mě, Terry, ale zníte jako člověk. Upřímně pomyslel jsem si to už v době, kdy jste mi poslal ten nůž po Karlovi. Vy stále trpíte představou, že cítíte. Je to tak?“
Android se odmlčel. Z Alanova tónu odtušil skepsi. Uvědomil si, že by to mohl být vhodný bod k demonstraci jeho vnitřních pochodů.
„Víte, nyní ve Vašem hlase slyším ironii. A jsou dvě možnosti. Rozpoznám to, protože jsem k tomu naprogramovaný, nebo to vycítím, protože jsem toho schopen. Co z toho je správně?“
„Zkuste to probrat s Vašimi robokolegy. Ti o takových věcech přemýšlí?“
„Nevím, sami mezi sebou nikdy nezačínáme hovory. Každý máme svoje úkoly, konzultace mezi námi není potřeba. “
„Jenže my, tedy lidé, neděláme věci jen z potřeby, ale také z prostého chtíče. Neříkám, že nejste citu schopen. Ostatně Vaše výbava bude bez pochyby daleko za tím, co si dokážu představit. Uvědomujete si sám sebe, přemýšlíte nad pocity, nad věcmi, které jsou mimo Vaše úkoly. Možná tohle samo o sobě je známka umělého života ve Vás. Stavte se někdy na pivo, probereme to na Zemi.“
„Třeba stavím, i když na to pivo budu jenom z dálky koukat.“
Alan se rozesmál. Představil si Terryho, jak spořádaně sedí u stolu a sní o chuti oroseného piva. Bylo mu ho vlastně líto. Vypadal skutečně utrápený bloumáním nad vlastní existencí. Necítil se být jen robotem, ale nikdy nebude člověkem. Pořád je to stroj, který se podílel na nedávné genocidě. Alan nepatřil k těm, co by zapomněli. Možná jako jediný. K Terrymu cítil cosi, jako sympatie, ale vlastní rozum ho nabádal k opatrnosti. Rozhodl se změnit téma.
„Nevěřil jsem, že se sem nahoru ještě někdy podívám. Občas mě přepadla chuť dívat se nad hlavu a přemýšlet, zda tu jste, koukáte na nás. Přemítat, co bude vlastně dál.“
„Alane, asi tušíte, že jste sem nebyli pozváni náhodou. Za tu dobu, co jste se asimiloval a rozhodl se podílet na novém řádu věcí, jste, stejně jako lidstvo, učinil za pomoci Algolanů velký pokrok. Je na čase se ale opět o něco posunout. Proto jste byl se svou skupinou pozván sem nahoru.“
„Setkáme se konečně přímo s nimi?!“
V Alanově hlase se dalo číst vzrušení. To by byl další milník, na který čekal. Zvídavost v něm chtěla Algolany vidět na vlastní oči. Měl rovněž mnoho otázek, které mu zatím nikdo nemohl, nebo nechtěl osvětlit. Včetně Terryho.
„Nikoli. To by bylo velmi komplikované z mnoha důvodů. Budete si muset vystačit se mnou a mnou podobnými. Ale uvidíte, že jste nepřiletěli nadarmo. Konkrétně pro Vás bude toto setkání velmi zajímavé. Pokud budete mít otevřenou mysl.“
„Tak mě nenapínejte, jdeme na to.“
Vydali se spolu dlouhou chodbou, která vypadala přesně tak, jak si Alan pamatoval z poslední a zatím jediné návštěvy této lodi. Všechny zdi zářily krémově bílou barvou. Ve výšce boků se po celé délce chodby linul tenký pruh mdle zeleného osvětlení. Na konci chodby se nacházela velká aula, kde už na Alana a Terryho čekal zbytek skupiny a dva další androidi.
„Tady si to pamatuju, jen ten výhled se trochu pozměnil.“
„Jsme v úplně jiné části lodi, Alane. Interiér lodi je v zásadě amorfní, proměnlivý. Tvar a strukturu získává a mění dle aktuální potřeby. Jedná se o látku reagující na různou intenzitu elektrických impulzů v závislosti na….“
„Detailů mě ušetřete Terry, prosté „jste jinde“ postačí.“
„Jste jinde.“
„Díky.“
Uprostřed místnosti se nacházel podlouhlý oválný stůl a křesla ze stejného materiálu, jako zdi místnosti. Androidy zasedly v pravidelných rozestupech na jednu stranu stolu. Terry seděl napravo od zbylých dvou. Alan na nic nečekal a sedl si přímo naproti němu. Karel se posadil vedle něj a ostatní jejich příkladu následovali. Poslední usedl Jindřich. Krátké ticho prořízl svým jadrným hlasem s lehce povýšeneckým tónem.
„Děkujeme za uvítání. Doufám, že jsme se sešli v dobré víře.“
Prostřední Android spřáhl ruce k sobě a zadíval se na Jindřicha pohledem, ze kterého šel mráz po zádech. Tedy všem kromě Alana. Ten věděl, že roboti tak působí, i když vlastně ani nechtějí. I Terry nasadil takový výraz, když ho poprvé viděl. Bezduchý, vyvalené oči, svraštěné obočí. Robot promluvil jemným hlasem, který se však barvou lišil od Terryho.
„Vše, co jsme na této planetě doposud učinili, činíme v dobré víře.“
Jindřich nasucho polkl. Byl zvyklý na jednání s jedním robotem dole na zemi. Doposud se scénář odehrával vždy téměř identicky. Robot přednesl témata dne, vyslechl návrhy lidí a doplnil je svými. Tentokrát bylo vše jinak a z posádky mimozemského plavidla čišel pocit převahy.
„Naše setkání jsme zde uspořádali z několika důvodů. Chystáme se posunout vzájemnou spolupráci o krok dále. Takže prvním důvodem je rituál. Lidé si na rituálech zakládají a stejně tak my. Dnešek považujeme za výjimečný den, kdy učiníme společně další krok ke svobodě v rozhodování lidstva. Druhým důvodem je vnitřní vybavení lodi. Pro potřeby naší prezentace bude nezbytné vybavení, které u vás v jednací místnosti chybí. Třetím důvodem je izolace. Dnes budeme rozhodovat o volbě několika postů na vaší straně. Bude vhodnější, když budete izolováni od svých ostatních problémů a předsudků. Vedle toho považujeme cestu tohoto typu pro většinu z vás za novou zkušenost, která vám poodhalí možnosti, kterými disponujeme a směr, kterým se lidstvo může dále vyvíjet. Jeden zážitek vydá za tisíc slov, je to tak?“
Jindřich hleděl na robota a nevěděl, jak na jeho promyšlený monolog reagovat. Několikrát se nadechl a chtěl odpovědět, ale vlastně nevěděl jak. Slova se ujal Karel.
„Máte pravdu, ta cesta, pohled na tohle monstrum, všechno nás to uchvacuje. Nejspíš proto nemá tady kolega slov, že, Jindro?“
„K věci, co myslíte tím posunem, tou nově nabytou svobodou? Doposud v podstatě skáčeme podle vašich not. Ano, dali jste nám hodně nových možností a mluvím asi za všechny, když řeknu, že hodně z nich je skvělých. Na druhou stranu žijeme ve zlaté kleci. O dalších společenstvích víme jenom z Vašeho vyprávění, vlastně nikdo neví, zda vůbec kromě nás nějací lidé ještě žijí. To není zrovna svoboda, jak si ji představuji já.“
Přítomní ztuhli. Alan ťal do živého. Studem vůči Algolanům zrovna neoplýval, pořád je považoval za větší zlo, než dobro. Jako jediný nehleděl na prostředního androida, ale na Terryho. Ten seděl a zrakem se upínal na jeho kolegu, který se nenechal vyvést z klidného tónu, ve kterém začal. To Alana provokovalo ještě víc, nehledě na to, že takový přístup očekával.
„Dostanu se k tomu. Míříte ale správným směrem, přestože útočný tón, který jste použil, je zbytečný a kontraproduktivní.“
„Omlouváme se, nemysleli jsme to tak, prosím pokračujte.“
„No jo, Láďa aby jim nelezl do prdele“, zašeptal Karel Alanovi.
„O rychlostním dopravním spojení mezi jednotlivými společenstvími jsme Vám říkali. Podrobnosti jsme dokonce řešili s několika z vás do té míry, abyste byli schopni tuto linku provozovat v budoucnu sami.“
„Jenže se posledních tři roky kromě slibů nic víc nedělo.“
Alan se nenechal vyvést z koncentrace.
„Opak je pravdou. Dráha je hotová.“
V místnosti to zašumělo.
