Článek
Sára usnula v okamžiku, kdy se auto dalo do pohybu. V autě se naučila spát automaticky. Za rychlé jízdy se jí dělalo většinou nevolno. Vzhledem k časové tísni, ve které se nacházeli, tušila, že její manžel nepojede tak klidně a vyrovnaně, jak mývá jinak ve zvyku.
„Máme co dělat. Jestli jsou ve výfuku nějaké pavučiny, dneska končí,“
pronesl Alan směrem k jeho milovanému autu. Otáčkoměr nezřídka koketoval s červeným polem, ale i tak se Alan snažil zbytečně neriskovat. Vypnul rockovou muziku a naladil místo ní jednu z jeho oblíbených radiostanic. Alan poslouchal zásadně hudbu, kterou si sám namixoval. Když poslouchal rozhlasové vysílání, dával přednost zpravodajským kanálům. Zrovna když najel do levého pruhu městského okruhu a řítil se už celkem bezpečně směrem k letišti, zpozorněl a otočil ovladač hlasitosti doprava. Zpráva, která se k jeho uším donesla z reproduktorů, ho šokovala:
„Před více než hodinou byla přerušena veškerá komunikace s některými městy Severní Ameriky. Z komunikace je vyřazena také část měst měst Austrálie a část Tichého ocenánu. Tyto oblasti neodpovídají na telefonní hovory, satelitní či družicové spoje, internetové výzvy, mailové korespondence, sociální sítě ani jiné formy pokusů o komunikaci. Situace je o to zvláštnější, že z těchto oblastí nedostáváme zpět ani žádná jiná vysílání. Není možné naladit zdejší radiostanice a televizní stanice. Veškeré servery, které měli hardware zabezpečen v těchto státech, jsou mimo provoz. Odborníci si neví rady. První možné vysvětlení vydala Evropská kosmická agentura. Dle jejich informací se nyní nacházíme v období se zvýšenou sluneční aktivitou a mohutná sluneční erupce by dočasně, nebo i trvale mohla vyřadit veškeré elektronické komunikační prostředky oblastí, které jsou v takovou erupcí zasaženy. Bezpečnostní složky okolních regionů přislíbili okamžitou pomoc. Připravují se záchranné týmy s potravinovými balíčky a lékařskými potřebami. Pro více informací dále sledujte naše vysílání. Nyní sport.“
„Se sportem jděte do hajzlu!“ řekl nahlas Alan.
Během vysílání hodně zpomalil. Když se soustředil na nějaké informace, vždy zpomalil tak, že téměř zdržoval provoz kolem sebe. Všiml si aut, která se mu nervózně lepila na nárazník. Přidal trochu plynu, zařadil se do pravého pruhu a dále uvažoval nad právě získanými informacemi. Honilo se mu hlavou mnoho důvodů, proč zdůvodnění Evropské kosmické agentury nedávalo smysl.
Alan měl v dětství úzký vztah k svému dědečkovi. Trávil s ním hodně času. Jeho děda byl neobyčejně zručný člověk. Neměl střední školu, ale nebyla věc, kterou by neuměl vyrobit. Kromě toho byl hodně zvídavý a zajímal se o přírodu, bylinky a jejich praktické využití. Nejvíc ho, ale fascinoval vesmír. Člověk, který vyrůstal v současnosti, to nepochopí, ale pro někoho, kdo se narodil ve třicátých letech dvacátého století, byl vývoj vědomostí lidstva o vesmíru zázračný. První výkonný dalekohled, první výstup člověka do vesmíru, první člověk na měsíci, tuny a tuny informací o tom, jak to vypadá ve sluneční soustavě, na povrchu jednotlivých planet, ale i ve vzdálených galaxiích či v centru žhnoucích hvězd. Jeho fascinaci Alan převzal. O vesmíru věděl mnoho (nezajímaly ho výpočty, trajektorie a podobné matematicko-fyzikální jevy, ale jinak v podstatě všechno). Mimo jiné věděl o jedenáctiletých cyklech, ve kterých se sluneční erupce stupňují a zase uklidňují. Uvědomoval si, že vrchol této aktivity byl téměř před rokem. Navíc si pamatoval, co měly nejsilnější zaznamenané sluneční erupce na svědomí. Dokážou nevratně poškodit elektrická vedení, transformátory, nebo spotřebiče a elektrické cívky. A to na rozhlehlých územích. Nikdy se však nestalo, aby vyřadily každý spotřebič v celých městech, navíc roztroušených po jedné polokouli. A největší nesoulad byl přeci nasnadě. V Evropě je nyní den. Byl tu i před hodinou. To znamená, že ke slunci jsme otočení my, ne Amerika, nebo Austrálie. Výpadek by proto postihl nás a ne odvrácenu stranu planety. Tam by mohl poškodit možná tak oblasti u pólu Země, ke kterým magnetické pole energii ze slunečních výbojů svede, nebo oblasti, kde by se energetické částice na druhé straně planety setkaly.
Čím více nad tou zprávou Alan přemýšlel, tím více se ujišťoval o její nesmyslnosti. Také zpomalil natolik, že na něj nejedno auto z jeho okolí zatroubilo. Za jiných okolností by se horkokrevný Alan rozpálil do ruda. Zvuk klaksonu nesnášel. Nyní si toho, ale sotva všímal. Uvědomoval si, že se děje něco zvláštního, ne v pozitivním slova smyslu. Byl rád, že Sára spí. Měl čas si novinu promyslet a nevysvětlovat jí, proč uvolněný hlas redaktora zpravodajství znějícího v jeho autě opakuje nesmysly. Přestože se šoural téměř podlimitní rychlostí, dosáhl Alan svého cíle ve slušném čase. Sára tentokrát spala tak silně, že ji po zaparkování na odstavné ploše u letiště musel Alan něžně vzbudit. Slunné počasí babího léta se zatím změnilo na lehký déšť s šedočerně zabarveným obzorem. Sára pohlédla na Alana s natěšeným pohledem.
„Jsme tady, lásko, jedeme na líbánky, jupí!“
Radost ji však rychle přešla. Všimla si Alanova ustaraného pohledu. Toho pohledu, který vždy znamená, že má její manžel na srdci něco, co se jí nebude líbit. Lehce ji zatrnulo, nasucho polkla, ale pak si dodala odvahy a rázně se Alana zeptala:
„Co se děje? Nemáme přeci moc času a ty tady sedíš jako náhrobní kámen. Měli bychom si pospíšit, ať nezmeškáme náš spoj. Ještě bude čas i na tu tvoji skotskou na letištním baru, když pohneme,“
usmála se.
Alan zhasl motor. Následoval hluboký nádech a přímý pohled do Sářiných očí.
„Vím, že tím, co se ti nyní chystám říct, tě asi zklamu, ale musíš něco vědět, než se rozhodneme opravdu odletět,“
pronesl Alan hlasem tak nervózním, který od něj Sára slyšela naposledy před operací jeho kotníku.
„Jestli na mě chceš teď vybalit, že jsi mě podvedl nebo něco takového, tak nejen, že to není dobře načasované, ale myslím, že to nechci slyšet vůbec. Má to být nejhezčí dovolená mého života, prosím nekaž mi jí.“
Sára nevěděla co čekat. Kabelku, kterou měla na klíně, tiskla oběma rukama, až ji zbělaly prsty.
„O nic takového nejde zlato. Jsi mimo mísu, ale vážné to asi bude. Když jsi spala, poslouchal jsem rozhlas. Několik měst roztroušených po druhé polovině zeměkoule je už hodinu bez jakékoliv odezvy. Nevysílají ani nepřijímají televizní ani telefonní, internetový či jiný signál. Nikdo tady neví co s nimi je. V rádiu říkali něco o solárních bouřích. Znáš mě, něco o tom vím. Je to blbost. Něco se tam stalo. Něco sakra velkého. Nemám z toho dobrý pocit. Vím, že ta dovolená stála hodně peněz, ale v téhle situaci musíme zvážit rizika. Jestli se stalo něco tak velkého, jestli Rusko napadlo Amíky, nebo se stala nějaká brutální přírodní změna, která může dorazit i sem, měli bychom být doma, kde to známe, kde máme aspoň něco k jídlu a nějaké zbraně.“
Když Alan mluvil o zbraních, myslel tím revolver, pistoli a lovecký nůž, které vlastnil naprosto legálně. Po jeho dědovi i otci zdědil nedůvěřivý pohled na moderní dějiny. „V tomhle směru na nic nečekej a připrav se. Když se něco podělá, bude už pozdě.“ Tuhle větu slýchával jak od otce, tak od dědy. A taky se podle ní zařídil. Vedle zbraní měl doma konzervy a tablety na čištění nepitné vody. Nepatřil k nějakým bláznům, kteří se zavírali před světem v připraveném bunkru, ale základní potřeby pro, jak říkával „velký průser“, měl neustále po ruce. Až do teď. Na dovolenou si totiž člověk zbraně ani konzervy nebere., alespoň ne do letadla.
Sára Alana milovala. Měla moc ráda i jeho tatínka a dědečka, dokud ještě žil. V tomto postoji je, ale nikdy nepochopila. Vnímala svět pacifistickýma očima. U ní v rodině nikdy nedošlo ani k velké hádce. Měla opravdu idylické dětství a byla jí cizí jakákoli xenofobní nebo válečná ideologie. Věřila ve vzdělání a v nemožnost válečných konfliktů mezi civilizovanými státy. Alanovy přípravy na horší časy vnímala, jako trochu dospělejší hru na vojáčky a protože jinak Alan neprojevoval žádné násilné sklony, s úsměvem to přecházela. Nyní ji však přišlo, že je zbytečně ustrašený a že si propagandu svých předků akorát spojil s nějakou zprávou, která ani není potvrzená. Vždyť v rádiu toho řeknou a následně dementují stohy každý den. Stačí použít kouzelné slůvko „údajně“, nebo „dle neoficiálních zdrojů“.
„Nevím, co jsi slyšel v rádiu. Navrhuji to, ale risknout. Ani nevíme, jestli to není nějaká „kachna“ lásko. Za tu cestu jsme zaplatili tři měsíční platy, kromě toho je Řím blízko. Kdyby se opravdu nakonec něco dělo, během dne můžeme být zpět ať po silnici nebo vzduchem. Chci jet!“
Tohle Sára uměla. Byla dobrým řečníkem. To Alan věděl už od první věty, kterou mu kdysi před domem zašeptala do ucha. Uměla pracovat s hlasem a hlavně říct správné argumenty přesně v okamžiku, ve kterém se hodily.
„Pořád se mi to nelíbí a být jenom na mě, jedeme zpět.“
Sára se k němu přitiskla a pohlédla mu do očí tak smutně a toužebně, že nemusela dál mluvit. Alan z pohledu vyčetl, že nejspíš pojede bez něj, když on odmítne. Argument, že Řím je blízko mu navíc nepřišel tak zcestný. Rozhodl se to pro svoji ženu podstoupit. I když v duchu se mu to pořád nelíbilo, chtěl ať je bezvýhradně šťastná.
“ Jestli mám stihnout svoji skotskou, tak pohni svojí krásnou prdelkou, lásko!“
Sára spatřila na Alanově tváři úsměv. Vyhrála. Letí. Alanovi zmizely z čela vrásky a rozhodl se, že dokud nebudou padat z nebe granáty, nebude řešit nic, než zábavu, památky, italskou kuchyni a svoji milovanou ženu. Auto zaparkoval stranou od ostatních, aby mu neomlátili dveře při nastupování či vystupování. Také tuto vlastnost měl se svým otcem společnou. I přes všechny odlišnosti mezi ním a jeho nebližším přímým předkem si otce vážil. Radu si nebál vzít k srdci, když ji považoval za dobrou. Dvakrát se vracel, aby zkontroloval, že vážně zamknul auto a potom se Sárou utíkali deštěm vstříc jejich odletovému terminálu. K přepážkám doběhli mezi posledními, proto nemuseli ani čekat. I prohlídka před bezcelním prostorem proběhla hladce až na Alanovy hodinky, zapomněl si je sundat. Rám se rozsvítil jako vánoční stromeček a upozornil na Alanovu chybu. Po sejmutí hodinek bylo už vše v pořádku a pořád zbývalo asi pětatřicet minut do odletu.
Posadili se spolu u baru, který se nacházel jen minutu cesty od jejich brány. Sára si objednala minerální vodu a Alan svoji tradiční skotskou se dvěma kostkami ledu. S manželkou pozvedli sklenky, popřáli si krásné líbánky a políbili se. Během prvního doušku se Alan zadíval na informační tabuli, kterou měl v odraze zrcadla za barem. Vyjma letů po Evropě a Rusku byly všechny zrušeny. Rozbušilo se mu srdce a svou porci skotské rychle dopil. Sáře se rozhodl nic neříkat. Zbytečně by se trápila a třeba se jich to fakt nebude týkat. V tom se zadíval na dno své prázdné sklenice a vzpomněl si na divný pocit, který ho přepadl při zamykání dveří od jejich bytu. Najednou uměl ten pocit popsat mnohem přesněji. Měl pocit, jako by se neměl vrátit. Přes údiv svojí ženy si objednal další skleničku, tentokrát bez ledu.
„Správně, skotská se pije bez ledu, to jste mě potěšil, i když až napodruhé,“
pronesl odměřeným hlasem barman.
Jindy by ho Alan odbyl nějakou pohotovou a pikantní hláškou na adresu společenského významu funkce barmana, ale teď ho sotva vnímal. Sklenku vyprázdnil jedním hltem.
„Ty si pij skotskou po svém, mě ji nech pít po mém.“, řekl Alan barmanovi, o kterého přitom ani nezavadil pohledem. Otřel si ústa, zhluboka se nadechl a vzal Sáru za ruku.
„Za dvacet minut máme plachtit, tak už pojď zlato.“
„Je všechno v pořádku? Dvě sis nikdy nedával a panák tady stojí to, co v obchodě flaška“, usmála se Sára.
„Jsou to líbánky, ne? Tak si je užijeme!“
zvolal Alan silným hlasem, políbil Sáru na čelo, vyndal z vnitřní kapsy své bundy bankovku a položil ji na bar. Na barmana přitom ani nečekal, uchopil ruku svojí ženy a svižně se s ní vydal směrem k jejich odletové bráně.
