Článek
„Nechceš se probudit, Sněhurko?“
Ani na Karlovo pošťouchnutí Alan nereagoval. Vypadal v křeči a nepustil oči z mluvčího na druhé straně stolu. Ten se moc nelišil od Terryho. Hlavu mu pokrývaly vlasy učesané dozadu ve stylu jeho kolegy. Jenom byli o něco tmavší. V očích se mu zrcadlil nevzrušený výraz, který nenechal nikoho na pochybách, že je mu lhostejné, co lidem říká. Mohl by přednášet o umění, nebo o masových vraždách. Nebyl by v tom rozdíl. Všichni přítomní lidé si dobře uvědomovali, co se právě dozvěděli. O tom, co se děje v okolním světě měli zatím jenom kusé informace od Algolanů. To se změní. Sami na vlastní oči uvidí, jak se proměnil svět za jejich humny. Dopravní prostředky, které měli k dispozici, byly nastaveny na kratší vzdálenosti a znemožňovaly vycestování do vzdálenějších končin. Podle všeho nebylo žádoucí, aby kdokoli ze Společenství Prahy opustil bývalý Středočeský kraj. Poslední dva roky sice už volná prostranství nehlídaly hvězdice, ani jiná forma eliminačních strojů. Lidé se přesto necítili komfortně, když opustili místa, kde se pohybovali denně. Alan po tom toužil ze všech nejméně. Jeho zkušenosti ho poznamenaly. Žil si ve své bezpečné bublině a to mu stačilo. Na výrok robota prostě nereagoval.
Po krátké době ticha se ozval nejistým hlasem Karel.
„Možná byste nám o tom mohli povědět víc. Nevíme co to pro nás bude znamenat.“
„Jistě. Možná už tušíte, že to znamená konec jedné éry. Tím myslím dobu, kdy jsme vám nemohli důvěřovat natolik, abychom uvolnili možnost setkávání jednotlivých skupin lidí. Prošli jste vývojem a věříme, že jste plně připraveni. První návštěvy se budou odehrávat podle určeného scénáře. Nazvěme to uvítacím ceremoniálem. Z Každého společenství bude vybrán jeden reprezentant, který objede několik dalších obydlených oblastí. Jsou jich desítky, proto v první fázi nenavštíví všechny. Vytvořili jsme harmonogram, který budete následovat.“
„Takhle vypadá podle Vás svoboda?“
„Ne, Karle, takhle se svobodě budete učit.“
„To nedává smysl.“
Karel se snažil o smířlivý tón. Byl o něco klidnější a diplomatičtější než Alan. Ten přestal konverzaci sledovat. Sice na půl ucha poslouchal, ale považoval celou akci za další manipulativní výmysl Algolanů.
„Při současném počtu společenství, jako je to Pražské, by trvalo mnoho měsíců, než by se všechna navzájem konfrontovala. V této fázi to není nezbytné. Některá společenství se rozvinula rychleji v agrární oblasti, jiná v infrastruktuře. V této fázi jde o to, aby se spojily takové skupiny, které se mají navzájem v čem zdokonalovat. Jistě, že nakonec se budete pohybovat svobodně, bez jakýchkoli omezení. Mějte na paměti, že jsme tu pro to, abychom vám pomohli. Jak budete schopni chápat základní principy zachování života na této planetě, budete schopni se dlouhodobě a vyrovnaně vyvíjet. Potom nás tu nebude potřeba.“
Alan stále upřeně hleděl na Terryho. Přemýšlel, zda by mu neřekl více mezi čtyřma očima. Tedy vlastně mezi dvěma očima a párem kamer, čidel, nebo co to vlastně používal k vizuální navigaci. Drknul loktem do Karla a utrousil mezi zuby:
„Proč se vůbec namáháš? Nadiktují ti jejich rozkazy a pošlou tě zpátky dolů mezi vesmírný plevel. Kašli na to, nech to na ostatních. Těm ještě nějaká růžová v brýlích zbyla.“
„Jednotlivé členy požádáme o instruování toho z Vás, koho pošleme jako prvního. Ten pojede poučen o základních principech fungování Společenství. Pokud můžeme soudit, jste velmi vyspělí v urbanistice. Naopak oproti některým dalším skupinám vykazujete pomalejší vývoj v zemědělství. Je potřeba se oprostit od původních metod. Věříme, že tyto návštěvy vám pomohou lépe se sžít s některými našimi technologiemi. Naopak v členění města a dopravních řešení máte co nabídnout. Je na čase, aby si začali lidé pomáhat navzájem.“
Alanovi se to celé zdálo až moc ideální. Ještě zbývalo, aby někdo vyřkl „amen“. Také on uznával, že drtivá většina postupů, které jim Algolané pomohli zavést, bylo prospěšných. Před masakrem, který oni nazývali nezbytnou obětí, byl silným kritikem mnohých věcí, které oni změnili. Ale tohle celé působilo jako divadlo. Umělá maškaráda s cílem přesvědčit lidstvo, že je svobodné a samostatné. Zatím se však chovalo jako figurka na šachovnici. Zdánlivě si dělalo, co chtělo, ale bez ruky, která jej táhla, stálo lidstvo na místě a ani se nepohnulo. Někdy by bylo lepší prostě mozek vypnout a jen tupě čumět. Z toku myšlenek opět Alana probral hlas protistrany. Konkrétně Terryho.
„Gratuluji, Alane. Získal jste místo v první třídě.“
„To snad nemůžete myslet vážně! Proč zrovna on? Neumí se chovat ani tady, jak nás může reprezentovat v zahraničí? To není spravedlivé, to není správné. Sakra už!“
Celá místnost se s překvapením otočila na Jindřicha, který se neudržel a vybouchl ve tváři brunátný vzteky. Jeho šedivé vlasy se zdály ještě rozevlátější, než obvykle a oči vypadaly, že vypadnou z důlků. Karel se otočil na Alana a polohlasem se kamaráda zeptal:
„Vím, že o to nestojíš. A co si budeme nalhávat, já bych byl prostě lepší volba. Ale měl bys to alespoň zvážit. Vyhrál jsi jackpot. Mysli na to, co všechno můžeš spatřit. Po tom, čím sis prošel, se jen tak z něčeho nepoděláš. Měl by si to být ty.“
„Já o to ale nestál. Jsi architekt, lepší urbanista, než já. Navíc mám malý dítě. Měl bych být s rodinou.“
„Dobře, ještě jeden argument by tě mohl uchlácholit. Podívej se na Láďu.“
„No pravdou je, že za jeho výraz by mi to stálo.“
Hlavou se mu honila všechna pro a proti. Říkal pravdu, o podobnou akci nijak nestál. Navíc měl jet podle všeho sám. Na druhou stranu, pokud někde mohl najít důkaz o tom, že jejich noví kamarádi to s nimi nemysleli tak sluníčkově, jak tvrdili, v Praze to nebylo.
„A na jak dlouho zmizím z domova? Musím jet sám?“
„Nemusíte mít strach Alane, Vánoce pravděpodobně oslavíte už doma. Dráha se ještě dodělává, kabiny bychom raději obsadili pouze jednou osobou. Pokud se to ukáže, jako nezbytné, vybereme někoho, koho za Vámi pošleme. Ale jak Vás znám, bezpochyby to dokážete sám.“
Oba zbylí roboti se zahleděli na Terryho. Tón, který používal, ještě pochopit uměli. Jejich programy obsahovaly synapse týkající se sociálních vazeb mezi lidmi. Ale volená slova je překvapila. Sami cítili, že se Terry něčím vymyká jejich obvyklému vystupování. Pomalu otočili hlavy směrem zpět k Alanovi a čekali na verdikt.
Alan sváděl velký vnitřní boj. Netušil, jak to řekne Julii a synkovi. Ale pár měsíců by zvládnout měli. Alespoň Julii ukáže, že doma není tak úplně k ničemu, jak občas při drobných rozepřích tvrdí. Ale stýskalo by se mu. Každý den bez jeho rodiny ho soužil pocit, že o něco přichází. To už kvůli Algolanům neobětoval dost? Kdepak, Karel to zvládne. Jeho mladá kočička na něj bez pochyby počká. Už se nadechoval se zamítavou odpovědí na patře, když v tom si všiml Jindry. Díval se na něj téměř s vítězným výrazem. Jako by tušil, co se mu honí v hlavě. Že se chystá odmítnout.
„Já to beru. Jedu. Ale jestli se mi něco stane, žena Vás zabije Terry, ať to pro Vás znamená cokoli.“
„Jo, jo! Výborně kamaráde, udělám ti tu zatím support. Ale zas ať ti to nestoupne moc do hlavy. Jako prezident z tebe nebude, jasný?“
„Dohlédneš mi tady na rodinu, Carlos?“
„Jako by byla moje vlastní.“
„U mojí ženy to s tou vlastní zase tak doslova neber.“
„Neboj se, mám mladší.“
Většina ostatních v místnosti se nad jejich debatou rozesmála. Jen Jindřich měl zatnutou čelist a koukal z okna na výhled. Byl to krásný výhled směrem na staré Košíře.
Skupina strávila v místnosti další dvě hodiny, kdy se debatovalo nad detaily, které by měl Alan znát, než odjede. Po ukončení si vzal Terry ještě Alana stranou, tentokrát Alan trval rovněž na přítomnosti Karla.
„Nemám před ním tajemství, může vědět všechno to, co mohu vědět já.“
„Alane, vím, že jste o tu pozici nestál, ale kdybychom nechali hlasovat, jel byste stejně vy, nebo Karel. Rozhádalo by to ale celou skupinu. Takhle mohou vinit z volby nás. Potřebujeme udržet soulad především uvnitř Společenství. Bude dobře, když jeden z Vás odjede a druhý tady zůstane. Možná to tak nevnímáte, ale díky vám dvěma funguje mnoho z těch záležitostí, které by jinak skupinu rozhádaly. Alane, pokud to zvládnete, odjedete během jednoho týdne. V následující dny se ještě setkáme, oběma Vám předám další instrukce. Vnímejte to prosím jako velký pokrok a šanci něco změnit. Pokud máte další otázky, a nepochybuji o tom, že máte, ponechte si je zatím pro sebe. Vše Vám vysvětlím v následujících dnech. Teď se budeme muset rozloučit. Rád jsem Vás viděl, Karle. Alane, Vám nezávidím.“
„Proč?“
„Budete to muset oznámit Julii.“
„Vy jste teda vtipálek Terry.“
„Jedno vaše přísloví říkalo, že kdo se směje naposled, ten se směje nejlépe.“
„Jo, tomuhle se ještě možná všichni moc zasmějeme.“
„Ty se tomu zasměješ s monoklem nad levým okem, Alane. Julie je pravačka, že?“
Karel se usmál, chytl Alana za rameno a vydali se spolu směrem k přepravní kabině, kde na ně už ostatní čekali.
Terry se díval, jak odcházejí v klidu a míru. Věděl, že dny klidu se pomalu chýlí ke konci.
