Článek
„Ještě jeden a ještě. Pojď mi, uf, tak! To je ono! Až nadoraz! Čtyřicet osm, čtyřicet devět, padesát. Joooo!!!“
Bylo po klicích a Alan se zhroutil na zem. Ztěžka oddychoval a díval se směrem k nebi. Už se stmívalo. A to bylo teprve půl osmé večer. Podzim se krok za krokem plazil směrem k Praze a po západu slunce padala dolu i teplota. Ne, že by to teď Alanovi zrovna vadilo. Měl svůj rituál a dnes večer ho opět vykonal. Z domovských Vinohrad vyběhl směrem dolů k Vltavě a Koubkovou ulicí doběhl do Kateřinských zahrad. Odsud se vydal přes Moráň k Náplavce, kde se protáhl a pokračoval přes Vltavu okolo Anděla, kde končila současná částečně obývaná zóna. Dál už běžel městem duchů. Ulice se udržovaly, auta ani odpadky zde už místo neměly. Ani lidé. Občas se zde prohnala srnka, divočák, nebo zajíc. Zvířat obecně přibylo, ve volné přírodě nebyl problém tyto běžné druhy potkat. Nějaká redukce ze strany lidí a Algolanů domluvena byla, ale přes všechny změny a úpravy se řadil tento úkol na konec listu z pohledu priorit. Přes Malvazinky běžel okolo Radlické ulice, kde se pořádně zapotil a nastoupal až do Butovic. Odsud už to bylo jenom kousek příjemnou cestou s minimem stoupání do bývalého centrálního Lužinského parku. Běh končil před domem, kde kdysi bydlel. V okrajových částech bývalé metropole už to s údržbou nikdo nepřeháněl. Od doby prvního útoku a následného úklidu, kdy z místa zmizely zbytky těl a automobily, se tu téměř nikdo nepohyboval. Pole a chovy za městem obsluhovaly především automatizované stroje, které byly kontrolovány drony. Při občasné potřebě lidského zásahu lidé využívali buď starých dobrých bicyklů, aby se projeli, nebo se svezli vzduchem. Silnice tu už nikdo nevyužíval.
Pokud východnější část města připomínala město duchů, tady se rozprostíral zombieland. Vymlácená okna, zbytky tlejícího listí, meluzína, která se proháněla okolními bytovými domy a třískala s dveřmi a rámy oken, které kdysi předtím vysklila. Takhle nějak si Alan představoval svět po lidech po sto letech a ne po pouhých pěti. Na rybníku před okny jeho bývalého bytu to ovšem žilo. Už když zde bydlel, proháněly se po něm kačeny, které ho noc co noc v létě trýznily. Především hlasy kachních juniorů uměly znít otravně a dlouho do noci. Když se s tím spojilo ještě pořádné vedro znemožňující zavřít okno, měl zaděláno na noc plnou přemýšlení o masové vraždě volně žijící zvěře. Stál před tím samým rybníkem a pozoroval téměř trojnásobnou skupinu kachen, které byly ale naprosto v klidu. Alana si nevšímaly, nevydaly téměř hlásku. Možná je kdysi strašily zvuky města, a proto v noci halekaly. Kdo byl nakonec tím, kdo rušil noční klid? Poslední kousky slunečního kotouče procházely okny jednoho domu za Alanovými zády a odrážely se před ním v domě, kde bydlel. Běhal tuto trasu v pravidelných intervalech dvakrát týdně, většinou to vycházelo na úterý a pátek. Alespoň, že označení dní a kalendářních měsíců jim jejich noví vraždící bratři nezměnili.
Jeho trasa na tom místě nekončila náhodou. Domů to měl přesně deset kilometrů. V polovině se po vydýchání pustil do klikování, padesátka obvykle stačila. Po klicích se opět vydýchal a zpravidla, pokud nespěchal, zůstal sedět, nebo ležet na lavičce před bývalým domovem a hrál si s myšlenkami. Někdy melancholicky vzpomínal na jeho poslední dny tady. Snažil se vybavit si Sáru, její pohyby, její hlas, konkrétní zážitky, které se mu vryly do paměti. Byl to jediný způsob, jak si vzpomenout na její obličej. Když si ho chtěl vybavit jenom tak, nešlo to. Nyní se koukal do oken a vzpomínal, jak mu Sára dolů házela mobil, který si nechal doma a neměl čas se pro něj vracet. Mobil dala do igelitky mezi dva malé polštářky, nic se nemohlo pokazit. Pak se taška zasekla za parapet, a celý její obsah vypadl. Telefon tak padal volným pádem z výšky skoro pěti pater. Všude pod ním byla tráva. Jen jedna malá betonová skruž o průměru třiceti centimetrů, která vedla k dešťové kanalizaci na ploše několika stovek metrů čtverečních vysoké trávy. Mobil trefil bez zaváhání okraj betonu a rozletěl se do okolí na tolik kousků, že ho už nestálo za to hledat. Alan se tehdy díval směrem nahoru k Sáře a chtěl ji ze všech sil seřvat. Sára dostala záchvat smíchu. Alan se chvíli držel a pak vyprskl úplně stejně jako ona. Miloval, když se smála, to jí potom odpustil všechno.
Ze snění ho probudila rána, která se ozvala kdesi za ním. Nejspíš zase nějaké dveře. Přetočil se na druhý bok a zahlédl, jak za dům naproti přes park zalétla malá lesklá věc. Viděl jenom záblesk na setinu vteřiny, ale přísahal by, že viděl Algolanský dron. Proč by ho ale někdo od nich šmíroval, jak běhá? Trochu se rozrušil, ale nepřikládal domu větší váhu. Možná to jenom letělo z pole někam jinam. Čert ví. Postavil se a protáhl si stehna. Chystal se vyběhnout zpátky. Naposledy se zadíval nahoru do okna. Cítil touhu se tam vyjít podívat. Už sem takhle běžel nejméně padesátkrát. Pokaždé s jedním a tím samým pocitem. A přesto se tam za všechny ty běhy ani jednou nevydal. Vzpomínkový optimismus mu zakalil úsudek. Ze Sáry byla v jeho mysli téměř bohyně a byt mu připomínal peklo, které zažil. Silný koktejl pocitů, které neuměl ovládat. Julii a svého synka miloval nade všechno. Možná i více, než kdysi Sáru. Nechtěl to porovnávat, doufal jenom, že se mu něco takového nestane znovu. Poslal směrem k oknu vzduchem polibek a přání:
„Doufám, že jsi šťastná. Dohlížej mi na kluka, jednou se zase potkáme.“
Potom zvolna vyběhl směrem k Vinohradům. Zpět se běželo lépe. Dvě třetiny cesty byly z kopce a doma ho čekala teplá sprcha a večeře. Navíc mu nezbývalo v krvi už moc cukru a tak ho přestaly trápit úvahy, které mu na Stodůlkách pravidelně doháněly. Kousek před Andělem si ještě dal pár zubožených shybů na starém věšáku na prádlo, který tu navzdory modernizaci celé oblasti páni architekti zapomněli za ledním stadionem Na Nikolajce a potom už jenom lehkým klusem do kopce na Vinohrady domů, za svojí živou rodinou. Poslední dvě ulice šel a vydýchával se. Miloval to panorama starých Vinohrad. Když vešel do Americké ulice a zahlédl zdálky fontánku na náměstí protínající Americkou a Záhřebskou ulicí, zdálky už vyhlížel Karolínu. Občas si u ní po běhu dal něco k pití. Sport mu pomáhal se se vším vypořádat. Už nelezl, jako dříve. Ten sport pohřbil spolu se Sárou. Našel si jinou Vášeň. Rituál. Terapii.
Doma na něj nikdo nečekal. Dal si sprchu a najedl se. Protože nechtěl být sám, sešel zpět do kavárny. Ta byla už zavřená. Potom si vzpomněl, že mu Julie říkala, co bude dělat. Měla dámskou jízdu s Karolínou a Honzíka vzal Karel k nim domů. Měl ho rád jako vlastního. Alana hřálo u srdce, když jeho syna miloval nějaký jiný člověk. Bylo to totiž nezištné a bez povinností. Karel nebyl jeho rodič ani příbuzný. Nikdo by ho nenutil Honzíka hlídat. Ale on chtěl. Vyváděl s ním hromadu vý hovně nezávadných lumpáren, vyprávěl mu o starých autech a Honzík moc rád poslouchal. Karel tvrdil, že je potřeba novou generaci držet ve spojení s naším lidstvím a Alan s ním v tomhle souhlasil. Jednou položil Karlovi ruku na rameno a řekl:
„Jsem rád, že má Honzík taky dědečka.“
Tím Karla pořádně naštval a Julii poslal do kolen smíchem. Ale co teď? Zítra ráno ho čeká další nekonečná porada, kde do něj budou nalévat nepřeberné množství informací potřebných pro výlet, který mu naplánoval Terry se svými asociálními kumpány. Tak se na to alespoň pořádně vyspí.
Doma si dal stranou ještě několik věcí, které na cestu nechtěl zapomenout. Měl byt jenom pro sebe a to se moc často nestávalo. Pustil si k tomu směs jazzových písní a nalil si sklenku skotské. Když si do ní házel led, vzpomněl si na krátkou konverzaci s barmanem na letišti v Praze těsně před tím, než odletěl se Sárou na jejich poslední let. Kdyby věděl, že je to jeden z posledních barmanových rozhovorů, možná by volil přátelštější tón. Měl vlastně pravdu. Skotská by se ledem ředit neměla. Co naplat. Tak na zdraví. Vedle kufru si hodlal s sebou zabalit batoh, který dostal k prvním Vánocům stráveným s Julií. Byl hnědošedé barvy, spíše do světla. Obešívaly ho hnědé kožené popruhy s výraznými mosaznými skobami. Působil skoro vojensky, ale elegantně. Trochu připomínal starý lodní pytel, se kterým před lety putoval za přežitím. Možná i proto se mu líbil. Jako první nezbytnost do batohu vložil oprýskaný černý švýcarák. Dárek, který mu nejednou zachránil život a jeden život dokonce vzal. Pokračoval s OC Card. OC card představovala malou čipovou kartu, kterou vyvinuli lidé ve spolupráci s Algolany. Nahrazovala vlastně všechno. Sloužila k identifikaci člověka, k platbě, ke zdravotním záznamům. Původní návrh obsahoval myšlenku zabudovat čip pod kůži každého člověka. Proti tomuto návrhu ostře vystoupil Alan a nakonec na svou stranu strhl většinu společenství. Dokonalejší kontrolu si nedovedl představit. Mít takový čip před několika lety, těžko by dva roky utíkal svým pronásledovatelům. Název byl potom parafráze karty, kterou Pražané kdysi používali a na níž se obohatila polovina tehdejší politické garnitury. To si prosadil, jako malý vtípek Karel.
Potom několik ponožek a boxerek, jedny kalhoty, šálu, pár sladkých tyčinek, zapalovač a desinfekci. Jen tak, pro jistotu. Lepší mít to u sebe.
Protože usnul ještě než přišla Julie domu, vstal už po šesté ráno. Měl radost, že stihl východ slunce s šálkem kávy v ruce. Připravoval si ji postaru, jako french press. Udělal si pořádný, skoro půl litrový hrnek, a když ho vyprázdnil, sotva doběhl na záchod. To byla hned druhá věc, která mu udělala ráno radost. Takhle se prostě má začínat den. Potom už se jenom oblékl, vzal si do ruky kousek koláče, který jim doma zbyl od čajového dýchánku a vyrazil pěšky ke Karlovi domů, kde nakonec Honzík přespal.
Karel získal byt nedaleko, v ulici U Havličkových sadů. Procházka na deset minut loudavou chůzí, nebylo kam spěchat. Rána už byla podobně, jako večery, v režii podzimu. Bez teplého svetru, nebo lehčí bundy by se ráno na procházce člověk nepokochal. Alan si přes tričko přehodil huňatý svetr se severským vzorem. Honzík ho na něm měl rád. Připomínal mu zimu a Vánoce. Vzduch voněl vlhkostí a hlínou. Mohla za to zeleň, které ustoupila podstatná část zpevněných ploch na ulicích. Když vpadl do Karlovy ulice, všiml si, že se za jeho vysokým kamarádem zrovna zavírají vrátka parku nad Grébovkou. Přidal do kroku. Když je měl na dohled, zavolal na Honzíka jménem. Ten se v mžiku otočil a utíkal tátovi naproti. Za odměnu dostal pusu a objetí.
„Přišel si nám kazit zábavu? Není na tebe trochu brzo?“
„Honzík mi chyběl, že jsem nemohl dospat. Navíc, když jdeš spát v deset…“
„Takhle sis užil večer volna, jo? Pěkný, a já, že jsem dědek.“
„Co vy dva tu vyvádíte takhle brzo?“
„Jdeme na houpačku“, vmísil se Honzík do rozhovoru.
„A můžu s vámi?“
„Jsou tam jenom dvě, ale může počkat na písku“, odtušil s úsměvem Karel a vydali se dolů směrem k pavilonu Grébovka.
Honzík se houpal na houpačce a byl spokojený. Měl rád Karla a zbožňoval svého tátu. Slunce zatínalo svoje ještě pořád silné paprsky do jejich tváří a příjemně hřálo.
„Jak to Julie vzala?“
Alan seděl na okraji lavičky, opíral se lokty o svoje kolena a špičkou boty kreslil do písku, který se tam dostal z vedlejšího pískoviště.
„Docela dobře. Je to silná holka, pár týdnu beze mě vydrží. To Honzíka to zasáhlo víc. Pro něj jsou tři měsíce věčnost.“
„Dohlídnu ti tu na ně. Nedopustím, aby se jim cokoli stalo. Navíc panuje mír a klid a nevypadá to, že by se na tom mělo něco měnit. Zařídíš, co bude třeba a vrátíš se. Máš na lidi vliv. Musel jsi to být ty. Budeme celou tu dobu ve spojení, určitě tam budou fungovat ty telefony, co fungují tady.“
„Jo, bude to dobrý. Třeba si to i trochu užiju. Cestoval jsem rád, než se všechno změnilo. Zítra se mám definitivně dozvědět, kam mě pošlou. A pak vám všem dám velkýho hudlana a s pánem bohem.“
„To se nemůžu dočkat.“
V osm hodin se zvedli, Alan vzal Honzíka na ramena a vyrazili do kavárny pomoci Karolíně otevřít podnik. Za odměnu dostali snídani. Když dolů sešla Julie, Karel s Alanem odešli na další z nekonečných porad před Alanovou cestou.
