Článek
Obloha se k odpoledni zatáhla a z tmavě šedých mraků začaly padat první kapky deště. Teplota poklesla během několika minut téměř o deset stupňů a vítr, který se zvedl, rozvířil první uvadlé listy městské zeleně. Léto ještě neskončilo, přesto dávalo severní polokouli najevo, že má zabaleny kufry a chystá se přesunout o něco jižněji. Julie nakrájela malinový koláč, který upekla pro Alana a Honzíka. Položila jej na stůl a připravila si porcelán. Překvapí manžela čajem o páté s domácím zákuskem. Po celém dni se na něj těšila, chtěla mu udělat radost. Honzík trávil čas dole v Kavárně u Karolíny. Přes den se tam scházeli lidé s dětmi a ty se spolu zabavily na dlouhé hodiny. Karolína pro ty účely vybavila kavárnu dětským koutkem, ve kterém bylo také několik hraček z Honzíkovi sbírky. Byl na to hrdý. Normálně by mu, stejně, jako každému dítěti jeho věku, trochu vadilo, že si s jeho hračkami hrají ostatní. Karolína mu ale vysvětlila, že jí tím moc pomáhá a vlastně tím s ní provozuje kavárnu. Od té doby byl klid.
Ozvala se rána, jak někdo vrazil velkým předmětem o dveře a následně se v nich objevil Alan. Julie se usmála, asi byli stejně naladěni. Její manžel totiž nesl v jedné ruce květinu a v druhé dvě krabice na špagátu. Poslední roky se na darování používaly dřevěné dózy z tenoučkého šlechtěného dřeva. Vypadaly nádherně a bylo možné je použít mnohokrát. Lidé je mezi sebou měnili, aby pokaždé mohli své blízké překvapit novým vzhledem jejich dárku. Jedna dóza měla jemnou světle modrou barvu. Druhá se leskla do zlata.
„Ahoj manželi, dáš si čaj a koláč?“
„Dám. Jen jsem doufal, že si budeš připadat provinile, páč pro mě nic nemáš a já toho večer využiju, nebo spíš zneužiju v našem lože.“
„Jak nezištné.“
Políbili se.
„Kde mám potomka?“
„Dole u Káji, to sis ho nevšiml?“
„Přes ty krabice sem nic neviděl, ta modrá je pro něj.“
„Já si tedy nestěžuju, ale běžně nám dary nenosíš, stalo se něco?“
„Všechno je v pořádku, dáme si čaj a koukneš se na dárek.“
Když se posadili, Julie si dárek rozbalila. Z dózy se po otevření nejdříve vyvalila vůně opracovaného dřeva, připomínající vůně starých rodinných šperkovnic. Julie to milovala, připomínalo jí to dětství a pocit bezpečí. Následně sáhla dovnitř a vytáhla sytě červené splývavé šaty.
„Vyzkoušej je. Budeš v nich nádherná.“
„Jako bych bez nich nebyla“, ušklíbla se.
Když v nich vešla zpět do kuchyně, Alan spokojeně pokyvoval hlavou a na večer se těšil ještě víc. Šaty Julii obepínaly levé rameno a od něj se dekolt vezl strmě dolu, takže pravé ňadro zakrývaly jenom z poloviny. Okolo pasu mělo tenký pruh z krajky a končily ji v polovině stehen. Pohled na ní Alana uchvátil, červené prostě zrzkám sluší. Kráčela směrem k němu a koketně přitom pohazovala boky, zároveň nepřetržitě hleděla na svého manžela. Posadila se mu do klína a zašeptala mu do ucha:
„Když jsi mě tak obdaroval, měla bych ti to nějak oplatit.“
Potom vstala, chytla ho za ruku a odvedla si ho do ložnice. Při líbaní se spolu složili na postel a Alan ji rukou svižně vytáhl šaty až k pasu. Julie si svlékla ramínko a rozepnula podprsenku. V tom okamžiku ji červený pruh látky už zakrýval jenom bříško a odkrýval vlastně všechno, co se ve společnosti obvykle zakrývá. Když si chtěla šaty svléknout úplně, Alan ji rukou zarazil.
„Počkej, nech si je takhle.“
„Fakt? Ale jsou nový.“
„Jo, ale působí to zvrhle, jako sex s neznámou paničkou v ložnici apartmá, kde pořádá party za zády jejího manžela.“
„Hmm dobře pane neznámý, tak abychom to stihli, než se manžel vrátí ze služební cesty.“
Akce měla následně poměrně rychlý spád. Manželka se Alanovi v červených šatech líbila. Možná až moc.
„Ale alespoň si stihneme dát ještě ten koláč“, usmívala se Julie, když na ni po odpracované minutě odpočíval.
„To bylo schválně, chtěl jsem si nechat ještě nějakou sílu na večer.“
„No jak si přeješ, jen upozorňuji, že podruhé už fleky na těch krásných nových koktejlkách riskovat nehodlám.“
„To nemusíš. Chci se s tebou milovat často. Co nejvíc! Ať máme do zásoby.“
„Já s tebou taky lásko. Počkej, co tím myslíš, do zásoby?“
„Tak, dáme sprchu a jdeme na koláč, než se vrátí mládě, no ne?“
Alan vyskočil a zmizel v koupelně. Byl rád, že se ještě milovali v klidu. Novinky by mohli jeho vytouženou večerní akci přeci jen ohrozit.
„Jak do Vánoc, to nemyslíš vážně?“
Jo, bylo dobře, že se milovali předem. Alan slyšel, jak se zabouchly vrátka od jejího lůna.
„Možná budu zpátky dřív, já to nevím, neřekli mi všechny detaily, nevím ještě ani, kolik míst budu muset navštívit.“
„Ale ta jejich dráha má být super rychlá, jako tryskáč, nebo víc, co na tom má trvat tak dlouho?“
„No třeba budu doma dřív, jak jsem říkal, to je černý odhad, a něco určitě zabere čas strávený tam, znáš to, cizí jazyky, já vysvětluju věci jim, oni mě, jabka, hrušky…. Miluju tě?!“
„Máš štěstí, že jsme to dělali.“
„Jo, taky jsem si to říkal.“
Objal, jí. Ani se nebránila. Položila mu hlavu na rameno.
„Já jsem na tebe vlastně hrdá. Ze všech co tu s námi žijí, vybrali tebe. To něco znamená.“
„Že se mě rádi na chvíli zbaví.“
„Jen buď prosím opatrný, jsme tak šťastní, nechci o to přijít. Taky tě miluju.“
„Co by se tak mohlo stát? Vsadím se s tebou, že budu doma, ještě než vymyslíš první dárek k Vánocům.“
Ozvalo se klapnutí dveří a do bytu vběhl Hozník. Když uviděl rodiče v objetí, dostal chuť se přidat. Přiběhl k nim a natáhl ruce na znamení, že si přeje být vytažen do výše a vtažen do náruče.
„Není to až trochu moc sladký?“
„Není.“ Utnul tatínka Honzík. Alan věděl, že není. Tu krátkou chvilku si moc užíval. Děti se s rodiči chtějí objímat zpravidla jen tehdy, když to po nich nechtějí rodiče. A ty to chtějí skoro pořád.
„Co je to za dárek tatí?“
„To je tvůj dárek.“
„Hurá!“
A bylo po objetí. Honzík se hned pustil a utíkal si otevřít svoje překvapení. Uvnitř našel dráhu, lokomotivu a tři vagóny. Všechno ze dřeva, až na spodek lokomotivy. Tam měla tvrzené sklo pro bezkontaktní nabíjení. Alanovi se hračky ze staré školy líbily. A nebyl sám. Tyto hračky vyráběl bratr Jindřicha. Podle soudu Alana moc pohodový šedesátník. Trochu ironie. Ale tou je život protkaný.
Když dráhu složili a dívali se na vláček, jak jezdí stále dokola po vytyčené trase, přišla chvíle jít s pravdou ven.
„Honzíku i maminka dostala dárek.“
„Hm.“
Vláček byl moc zajímavý, na to, aby taková informace tříleté dítě zaujala.
„Ty dárky jste nedostali jenom tak. Je to taková moje omluva. Budu muset na nějakou dobu odjet.“
„Tak jo. Ale budu mít nalozeniny.“
„Ty asi nestihnu kamaráde. Promiň.“
Honzík odvrátil oči od vláčku a podíval se na tátu. Tohle už se mu nezamlouvalo.
„Vlastně budu rád, když tady budu na Vánoce.“
„Ale to je tolik dlouho“, řekl Honzík a ukázal Alanovi dva prsty na znamení, že bude pryč dva měsíce.
„No, to je ještě dýl.“
„Nechci, ať jedeš.“
„Já taky ne, ale musím. Budu se snažit vrátit co nejdřív, počkáš na mě?“
Honzík vstal a sedl si tátovi do klína. Koukali spolu na vláček a mlčeli. Nakonec Honzík promluvil.
„Počkám na tebe i tolik dlouho. Ale přivez mi ještě nějaký dárek.“
Potom Alan slyšel, jak popotáhl nudli. Naklonil se a viděl, jak má dítě v očích slzy. Byl rád. Věděl, že ho miluje stejně, jako on miloval jeho.
„Na Vánoce tu budu. Ať se stane cokoli. Máš moje slovo.“
