Článek
Uličkou šla Sára jako první a zastavila se u míst, která odpovídala označení na letence. Alan vždy rezervoval ta samá místa, byla-li k ještě k mání. Konkrétně místa u středových nouzových východů. Měl dva důvody. Za prvé a především, je tam více místa na nohy. Letecké společnosti jinak namačkaly sedadlo vedle sedadla, aby z každého letu vytěžily maximum peněz. To u nouzových východů udělat nemohly. Mezinárodní směrnice přesně určují, kolik místa je třeba k bezpečnému opouštění paluby po nouzovém přistání. A právě tohoto luxusu Alan rád využíval. Nedělal to ani tak z pohodlí ani z pocitu výhry nad ostatními chudáky tísnícími si na místech, která letecká společnost nazvala nic neříkajícím slovem „turistická“. Dělal to, protože létal nerad. Vadil mu stísněný prostor kabiny, stejně tak nesnášel ty propady letadla při vletu do oblasti s nízkým tlakem. Cizí lidé jsou k sobě nuceni sedávat v takové blízkosti, že slyšíte jejich intimní hovory. Že mohli spolucestující slyšet hovory mezi ním a Sárou ho neiritovalo tolik, jako příběhy ostatních, které musel vyslechnout on. Tři ženy ve středním věku řešící, která intimka, tampón a vložka je nejlepší. Muž v jejich letech, který se manželce svěřoval, že si na letišti neměl dávat tu klobásu, protože nerad chodí na velkou v letadle. Sotva několika měsíční miminko, které celou cestu brečelo, protože nemohlo pochopit, proč mu loupá v uších.
„Co je to vůbec za výmysl, vždyť ten krám váží tolik, co auta sousedů z celého bloku, celý je to napuštěný kerosinem a lítá to tak vysoko, že plivanec zmrzne, než dopadne na zem.“ Takhle reptal před každým letem. O to víc ho vytočilo, že na jejich místech už někdo bivakoval.
Alan vždy seděl do uličky. Jeho místo bylo volné. Na místě jeho ženy, která měla sedět vedle něho, ovšem seděl muž v tmavě šedém, lesklém obleku. Alan mu tipoval něco přes čtyřicet let, vlasy měl nakrátko střiženy, trochu prošedivělé. Partnerka sedící vedle něho u okna letadla musela být s věkem sotva na polovině. Začala Sára:
„Dobrý den, omlouvám se za vyrušení, ale podle místenek sedíte na místech, která máme rezervovaná my s manželem.“
Snažila se vždy věci řešit mile a s úsměvem. Seladon v obleku jí ovšem o úsměv rychle připravil.
„Hale děcka, běžte se bavit někam jinam, my už jsme se uvelebili.“
Její soupeř podle všeho počítal s vítězstvím, kterého plánoval dosáhnout drzostí a sebejistotou. Být na místě pouze Sára, pravděpodobně by uspěl. Na řadu teď, ale přišel Alan, a protože podobné typy nesnášel, věděl přesně, co bude dělat.
„Podívej, ty drsnej chlapáku, jak to vidím já, máš teď dvě možnosti. Buď zvedneš svůj zadek a přesuneš ho tam, kde máš sedět, tu barbínku si vezmeš samozřejmě s sebou. Nebo se rozhodneš dál smrdět na místě, kde nemáš co dělat. To bych si, ale musel myslet, že se směješ mojí novomanželce, která na tebe byla milá, do očí. Potom si tady klidně zůstaň. Z toho letadla, ale oba vystoupíme na stejném místě, asi víš, jak tím mířím.“
Celou svoji řeč Alan pronášel opřený o sedačku s rukama složenýma pod bradou. Věděl, že tak vyniknou jeho svaly a přitom bude u tvrdých řečí působit nepatřičně klidně. Takové jednání obyčejně ostatní vyvede z míry. Člověk totiž působí v konfliktních situacích zběhle, když vyhrožuje s klidem v hlase a Alan hodlal tuto hru dotáhnout dokonce.
„Víš, kdo já jsem? Se mnou takhle mluvit nebudeš ty, ty…“
Jeho řeč přerušil Alanův hlasitý smích. Smál se tak nahlas a upřímně, že vztekem rudý podnikatel nakonec přece jen místo uvolnil. K Alanově přesvědčivosti nejspíš přispěl také fakt, že se k nim blížila letuška.
„Je všechno v pořádku?“
zeptala se vysoká a štíhlá slečna v uniformě. Vlasy i oči měla černé, což působilo kontrastně ke slečně, která odcházela spolu s vystěhovaným a brunátným podnikatelem. Její vlnité blond vlasy sahaly do půli zad. V místech, kde jí končily vlasy, se objevoval první pruh látky jejích limetkově zelených šatů. Ty zdůrazňovaly její až nepřirozené opálení. Když míjela Alana, krátce se mu zadívala do očí a usmála se. Přestože si Alan v duchu říkal, že je to přesně typ ženy, co se k tomu „blbovi“ hodí, u srdce ho to zahřálo. Ač nevkusná, pořád kočka. Každého muže potěší zájem takové ženy.
„Žádný problém, tady pán si jenom neví rady s číslicemi nad desítku,“
odpověděl konečně Alan zvídavé letušce a zároveň si rýpnul do odcházející dvojice. Muž v saku se ani neotočil, přesto na Alanovu poznámku reagoval. To bylo Alanovi jedno. Měl svoje místo. Tím pro něj ten hulvát přestal existovat.
Konečně se usadili na svá místa. Alan se rovnou osvěžil vlhčeným ubrouskem.
„Neboj se, letecká doprava je po výtazích procentuálně nejbezpečnější dopravou na světě.“
U chlácholení Sára svého chotě pohladila po tváři.
„Stírání toho George Cloonenyho bylo fajn, ale pořád se bojím. Vím, že to nic není, jenom…ty všechny věci okolo teď…“
Sára ho držela za ruku během celého vzletu. Dali si spolu každý ještě jednu skleničku. Pro Alana to byla třetí skotská během půl hodiny. Alkohol mu svižně stoupl do hlavy a pomohl v nesplnitelném úkolu, který dostal od své ženy – totiž, aby se nebál.
Neboj se, uklidni se, nestresuj se. Zní to jednoduše, ale nedá se to splnit. Zajímalo by mě, jestli se už někdo uklidnil tím, že mu někdo jiný řekl, ať se uklidní. Alan nad tím přemítal při poslouchání podivných zvuku, které pravidelně vychází ze všech částí rollujícícho letadla. Zkouška klapek, podvozku, motorů, směrovek a čert ví čeho. Ruku svojí ženy Alan nepustil během celého vzletového manévru. Díky alkoholu a klidu, který se rozprostřel kabinou, se přesto cítil trochu lépe.
