Článek
„Sir are you awake? Hallo! Do you hear me?“
Alan se pomalu probouzel. Malátnost a zastřené vidění ustupovaly a před jeho zrakem se rýsovaly stále jasnější kontury věcí kolem něj. Před sebou viděl mladého muže, podle oblečení vojáka. Hovořil anglicky. Kromě něho si Alan uvědomoval, že leží v posteli s bílým povlečením. Povlečení bylo škrobené, ale vonělo čistotou. Pravou rukou se chytl držáku nad postelí a povytáhnul se do polosedu. Přestože chodil na jazykovou základní i střední školu a anglicky hovořil plynule, trvalo Alanovi, než se odvážil vojákovi odvětit. Mozek se odporoučel na dovolenou a zpátky se mu nechtělo. Musel se praštit do hlavy. Neviděl se v zrcadle, ale hlava mu třeštila a cítil, že mu kolem ní někdo omotal nějaké obinadlo. Nakonec se rozhodl přeci jen reagovat a tak ze sebe doloval první otázky, které zvládl bezpečně přeložit:
„Ano, jsem vzhůru. Kde to jsem? Jak jsem se sem dostal? Kdo jste vy? Co se mi stalo a kde jsou stroje!?“.
Kladení otázek nabíralo tempo.
„Pane, všechno Vám vysvětlím, ale nejprve se prosím uklidněte. Utrpěl jste vážný úraz hlavy. Byl jste zřejmě na útěku před nepřítelem. Našli jsme Vás na kraji lesa. Ve vašem okolí jsme museli eliminovat tři z šedých.“
Alan se rozhlédl pozorněji. Byl v nějakém pokoji. Přišel mu povědomý. Vypadal jako nemocniční. Před ním bylo okno se zataženými hliníkovými žaluziemi, vedle jeho postele stolek a v rohu malá skříň s televizí. To mu přišlo zvláštní, vždyť se dávno nic nevysílá, ale nevěnoval tomu mnoho pozornosti. Armáda asi řeší jiné věci než vybavení lazaretu. Mladý voják měl černé vlasy a modré oči. Oblečen byl v maskovací uniformě a v obličeji mu připomínal Colina Hankse. Mluvil v úsečných větách. Jako z válečných velkofilmů.
„Co myslíte těmi šedými?“
odvětil konečně Alan směrem k vojákovi.
„To je název, který jsme s klukama vymysleli pro ty nejmenší eliminační stroje. Mají i delší oficiální název, ale kdo by si s ním pořád lámal jazyk.“
Voják se krátce pousmál. Alan taky. Byl šťastný. Splnil se mu sen. Byl v nemocnici, chránila ho armáda, co nevidět dostane určitě najíst a napít. Celé tělo ho bolelo a nejvíc ve stehnu pravé nohy. Kotník se zdál být v pořádku, to nečekal, ale byl rád.
Pokusil se podrbat si nos, který ho svěděl, ale rukou jenom mávnul kolem obličeje. Znepokojeně se podíval dolu. Polil ho studený pot. Od lokte dál mu chyběla ruka! Prostě tam nebyla. Jen pahýl převázaný nějakým divným hadrem. Amíci debilní, nemají ani na čistej obvaz? pomyslel si v duchu. Se studeným potem dorazila nevolnost. Mozek nechtěl akceptovat smutný fakt. Ruka je nadobro v tahu. Voják přečetl ve tváři svého chráněnce zděšení z amputace.
„Ruka se bohužel nedala zachránit. Měl jste ji mnohokrát přeraženou a zkroucenou pod tělem. Hodiny do ní neproudila krev. Je mi to moc líto, pane.“
Alanovo prvotní nadšení trochu opadlo.
„To nic, no hlavně že žiju, ne?“
Hlas se mu chvěl a v očích se mu objevily první slzy. V následujících vteřinách se rozbrečel jako malé dítě. Neustále se za to mladému vojákovi omlouval, neuměl si pomoct ani to zastavit. Vše na něj dolehlo. Lítost z toho, jakým životem byl přinucen žít poslední dva roky. Soucit nad všemi těmi mrtvými a zraněnými. Strast z faktu, že přišel o ruku. A nejvíc ho tížilo, že se toho okamžiku nedožila jeho milovaná Sára.
„Zavolám někoho, aby Vám podali něco na bolest a na uklidnění. Držte se, pane, jsme rádi, že žijete“, řekl voják a zasalutoval. Potom rychle odešel.
„Stůjte! Pořád nevím, kde jsem, jaká je situace a kdo jste vy, haló, nechoď pryč, sakra!“
Alan se snažil zvednout. Bez úspěchu. Neuměl si to, ale vysvětlit. Přivázaný nebyl, nohy měl obě tak o co sakra jde? A kdo byl ten voják? V akcentech se Alan vyzná. Tohle byl Amík. Zasáhlo je to jako první, ale taky se z toho jako první dostali. Teď snad nakopou těm plechovým zrůdám prdel ať je to cokoliv. Během své poutě Alan potkal několik málo lidí. Někteří měli nějaké zprávy, jiní teorie. Vše, ale neověřené. Člověk neví, čemu a komu věřit. Proč si, ale nemůže na žádnou z těch teorií vzpomenout? K tomu ta povědomá nemocnice. A hlava, bože jak ta třeští.
K jeho lůžku přišla sestra, přesně jak ten voják slíbil. Alan se sice trochu uklidnil, ale jen na krátko. Periferně totiž viděl něco, u čeho mu teprve skutečně ztuhla krev v žilách. Bál se otočit hlavu. Chtěl si raději myslet, že se mu to zdá, nebo že má vidiny. Jak moc si jeden může poškodit mozek pořádnou ránou do hlavy? Má snad halucinace? Nakonec si dodal odvahy a hlavu pootočil. Nezdálo se mu to. Je to tak!
„Sáro?, Sáro jsi to ty? To není…“
Zdravotní sestra, která ho přišla ošetřit, vypadala úplně stejně, jako jeho zesnulá žena. Na krátký okamžik se Alanovi podívala do očí a s krutým úsměvem sklopila oči zpět k podávání injekce.
„Sáro tak řekni něco, tohle není možné, jsi přece mrtvá. Že ty nejsi Sára, jen tak vypadáš. Proč jen mlčíš? A co mi to pícháš? Bože co se to děje.“
Alanovi se roztočila hlava, vše se mu mlžilo. Už ničemu nerozuměl. Tušil, že situace, v níž se nachází, má jenom dvě možná logická vyústění. To první je, že má halucinace způsobené ránou do hlavy. Druhá možnost je neuvěřitelná podoba zdravotnice s jeho milovanou Sárou. Tak jako tak, proč mu tedy, alespoň něco neřekne? To mu nerozumí? Kde to vlastně je? Ani z toho mladého vojáka nedostal slovo. Alanovi se zvedal žaludek. V uších mu hučelo jako v motoru lokomotivy a studený pot mu kapal přes oči dolů na peřinu. Hlava se mu točila tak, že si musel okamžitě lehnout zpátky na lůžko. V rozmazaném obraze rozpoznal jenom obličej té sestry. Nyní si byl jist. Je to Sára. Sklonila se nad ním a políbila ho na studené a zpocené čelo. Alan cítil, že usíná, i když se snažil zůstat při vědomí. To ta injekce, co mu podala. Nedokázal s tím už déle bojovat. Než usnul, zaslechl, jakoby z dálky slova, která mu Sára polohlasem zašeptala přímo do ucha: „Jednou budeme zase spolu. Tak se netrap, lásko.“
