Článek
Přikrčený Alan utíkal směrem ke svému úkrytu se smíšenými pocity. Hřálo ho pomyšlení na to, že přežil skoro jistou smrt a ještě u toho asistoval u sebevražedné mise té plechové příšery. Těch jsou, ale tisíce nebo spíš miliony a každou chvíli sem pošlou další. Věděl, že má pouze dvě možnosti: zůstat a schovat se jak nejlépe to půjde, nebo okamžitě vyběhnout co nejdál od jeskyně. Přestože Měsíc neměl daleko k úplňku, noc nepatřila k nejjasnějším. Proto si Alan dával pozor, kam šlape. Zlomit si nohu, nebo spadnout do vlastní pasti bylo to poslední, co potřeboval. Konečně zahlédl vršek svého příbytku. Vlezl dovnitř a vchod zamaskoval tak důkladně, že v jámě nastala absolutní tma.
Alanovi se honily hlavou nejrůznější myšlenky. Nemohl si dovolit otálet. Musel přemýšlet a rychle. Stroje kolem prolétávali v průměru jednou za tři dny, tedy, alespoň tak blízko, že si jich dokázal všimnout. Základna nemohla být nikde blízko, většinou je mají ve velkých městech. Je to logické, tam kde měly nejvíc práce, zatím zůstaly. Jestli ho jeho odhady a stará mapa, kterou našel, neklamaly, tak nejbližší město stojící za povšimnutí, byl na jedné straně Linz a na druhé Salzburg. Lítá jim to nejspíš obstojně, ale i tak by mohl mít kolem půl hodiny na to pokusit se přesunout, nebo vylepšit úkryt. Podle toho, co o nich věděl, byly precizními lovci. Do svého deníku si připsal pár dalších vět.
„Když zůstanu, najdou mě. Teplo, které vydávám, uvidí i pod tím jehličím. Pár kiláků odsud je podle mapy jezero. Když se schovám pod vodu, třeba mě nenajdou. Snad nebudou moc vytrvalý, jinak se utopím. Nebo umrznu.“
Alan zapálil na krátkou chvíli druhý ze svých zapalovačů, aby se podíval na mapu. Byla to stará mapa Evropy asi turistická, protože se na ní nacházely i vrstevnice, které ukazovaly převýšení v terénu. Podle mapy to mohlo být k jezeru asi šest kilometrů. Podle vrstevnic bylo však převýšení kolem 150 výškových metrů až na posledním asi půl kilometru, možná méně. Teď nebo nikdy. Už nebyl čas na další plánování. Do starého vojenského lodního pytle Alan naházel vše, co považoval za důležité, včetně dek, spacáku, zapalovačů, zbraní a dalších věcí, které na své pouti za přežitím nasbíral, aby na to viděl, odrhnul část krytu nad jámou. Oči po absolutní tmě, která panovala v příbytku, vděčně hltaly měsíční světlo. Pytel naplnil k prasknutí po méně, než pěti minutách.
„A co s tebou, to tě tu mám nechat, sakra?“
Otázku Alan pronesl směrem k vykuchané a z kůže svlečené mrtvole uloveného zvířete. Kožešinu ač ještě vlhkou, smotal do ruličky a přivázal k batohu. Na maso, ale už místo neměl. V rendlíčku nechal, alespoň zbytek, který uvařil v jeskyni, vylezl z úkrytu, vak si hodil na záda a maskování příbytku shrnul směrem do jámy. Doufal, že to bude vypadat spíš jako terénní nerovnost, než jako příbytek udělaný inteligentní bytostí. Pod úzké a prošoupané kožené popruhy, které mu na ramenech držely lodní vak, položil kousky látky, která mu kdysi zbyla z výroby spacího pytle. Pytel vážil mezi patnácti a dvaceti kilogramy a tak i taková drobná úprava přinesla silnou úlevu na kost vyhublým ramenům.
Dál už Alan na nic nečekal a rozeběhl se směrem k jezeru, nebo, alespoň směrem, který považoval za správný. Běh střídal chůzi, protože ho rychlý pohyb se závažím na zádech nesmírně vyčerpával. Každý krok byl těžší a těžší. Alanova postava bývala podsaditá a svalnatá. Dlouhodobý nedostatek potravy však způsobil, že se tělo zbavilo nejen veškerého přebytečného tuku, ale také svalstva. A toto zubožené tělo se nyní snažilo zachránit život jeho majiteli. Protože Alan dříve běhával, měl za to, že vzdálenost odhadne poměrně bezpečně. Nyní měl pocit, že je na cestě snad hodiny. Nesedělo mu však, že jde pořád po rovině, i když k jezeru se mělo klesat. V duši mu začínala hryzat obava. Jde špatným směrem.
„A kam si zmizel ty?“
zašeptal směrem k Měsíci, který se celý schoval za oblaka na obloze. Alan šel lesem téměř naslepo. Les byl řídký, stromů ubývalo. Stejně, ale nebylo vidět dál, než pár kroků před sebe. Z únavy mu k tomu začalo hučet v uších. No, spíš pískat, než hučet.
„Ne, bože prosím, teď ne!“
Alan se schoulil pod nejbližším stromem a přes trup si přehodil pytel. Potřeboval dodýchat kyslíkový dluh, ale ne teď. Dýchal tak málo a mělce jak to jen šlo. Slyšel, jak nad ním vysokou rychlostí přelétají. Bylo jich víc. Napočítal tři. Nedlouho po přeletu bylo slyšet, že intenzivní zvuk slábne. Alan si pomyslel, že zpomalují k cíli. Musí dál. Očividně se teď nezajímají o nic jiného, než o mrtvého kolegu. Okolí je vedlejší, ale na jak dlouho? Až zjistí, co se stalo, začnou ho prohledávat. A oni to zjistí rychle!
Opět vyběhl. Našlapoval obezřetně. Nechtěl zlomit žádnou hlasitou… Prásk! Alanovi projela tělem elektřina šoku a strachu. Znovu spadl na zem a otočil se. V jeho okolí však nebyl žádný z obávaných predátorů. Rána se ozvala ještě dvakrát. Pokračoval dál.
„Vyprošťujete soudruha z hrobečku, jen do toho, dělejte si bordel, to se hodí vy zas..“
Alan větu nedořekl. V jeho životě se opět projevila neoblomná kauzalita. Velký hluk vydávaný nepřáteli mu dovolil polevit v pozornosti při našlapování v terénu. Díky menší opatrnosti mohl zvýšit tempo svého úprku. Zvýšená námaha Alanovi zároveň rozostřila již tak mlhavé vidění. Oslabené smysly neměly šanci zaregistrovat náhlé prudké klesání terénu okolo. Úhel klesání se s každým krokem zvyšoval a s ním také Alanova rychlost. Měkký povrch lesní cesty zatím vystřídaly skalnaté úlomky. Tolik k příčinám. Následek byl potom jediný. Pád. Alan křivě šlápl na jeden z kamenů, kterými mu okolní terén dláždil cestu. Lupnutí, které ucítil těsně před palčivou bolestí, vycházelo z jeho kotníku. Z toho kotníku, který si zranil při sportu již tolikrát. Ochablé a unavené svalstvo povolilo a stejně tak jedna z kůstek jeho pravého nártu. Pád dolů ze srázu připomínal pohyb bowlingové koule. Ani ta ani Alan totiž nemohli svůj pohyb nijak ovlivnit. Potom přišlo Alanovo milované bezvědomí.
