Článek
Kapitola 2
Krásy Starého města Pražského zřejmě očarovaly také Algolany. Nebo jim jejich
studium lidského chování prozradilo, že si těchto míst lidstvo stále váží. Všechna zasedání se
konala ikonicky na Staroměstské radnici, alespoň všechna, kterých se účastnil Alan. Šel
z Vinohrad pěšky. Rád chodil městem, kde nyní hrála zeleň mezi starými domy, město
působilo, jako z obrazů umělců 19. století. Souboj pocitů, dokonalá myšlenková válka.
Miloval nový životní styl a vzhled jeho rodného města po zásahu novodobých okupantů.
Všechno fungovalo lépe, než by si to uměl sám představit. Ale ta daň, kterou muselo lidstvo
nedobrovolně přinést, ta vrhala na všechny slunečné dny stín výčitek. S hlavou plnou
rozporu se před ním rozevřelo důvěrně známé panorama Staroměstského náměstí.
Uprostřed stál hlouček lidí, které Alan dobře znal. Byli to jeho kolegové, kteří zastupovali
společenství Prahy. Mezi nimi výškou vynikal jeho kamarád Karel. Stál vzpřímeně s rukama
v kapsách plátěných kalhot, ze kterých mu místy čouhala ledabyle zastrčená modrá košile.
Na nohou měl mokasíny a Alanovi ihned připomněl Italskou módu 80. let. Vedle něho stály
tři ženy středního věku, které se při poradách vyjadřovaly především k zemědělské výrobě a
životnímu prostředí. Mnoho práce s tím neměly, v podstatě sledovaly návrhy Algolanů, které
místy pouze přiblížily způsobům, které lidstvo provázely v dobách jeho samovlády. Zbytek té
skupiny tvořili vesměs mladí lidé do třiceti let, kteří neměli striktně dané funkce. Jednoduše
řešili, co dostali pod ruku. Za Karlem stál jediný muž, který byl výrazně starší, než zbytek
skupiny. Jmenoval se Jindřich Kán. Mohlo mu být k šedesáti letům, hlavu mu pokrývala
kadeřavá bílá kštice a oči mu chránily hranaté sluneční brýle. Jeho opálená kůže v obličeji
brunátněla. Sám se považoval za hlavu celého Pražského společenství, ve skutečnosti ho tak
ale nikdo nebral. I přes inteligentní a věcné vystupování čas od času jednání jako jediný
komplikoval. Alana a Karla neměl zrovna v lásce. Cítil, že zbytek kolegia uznává autoritu
těchto dvou mužů. Karel si vydobyl tuto pozici nejen svým majestátným vzhledem a
bručivým hlasem, ale především vynikajícími nápady v architektonické a stavební oblasti
nového bytí. Alan měl pro ně zvláštní auru člověka, který přežil to, co většina z nich prožít
nemusela. Prošel peklem, které ho v jejich očích posílilo. Byl považován téměř za
nesmrtelného. Vedle toho opět zmohutněl do svých někdejších rozměrů, a přestože
nedosahoval výšky Karla, z jeho konstituce bylo patrné, že se nehodlá s ničím zbytečně
mazlit. Jeho přímočarost a sebevědomí předurčovaly postavení, které si sám nevybral. Ani
po něm netoužil. Ne, že by mu obdiv a úcta ostatních nedělaly dobře na duši a egu, ale nechtěl s sebou nést starosti a odpovědnost za vedení společenství, byť dosahovalo počtu
menšího města. S Karlem ovšem uměli přirozené autority využít ve svůj prospěch. A věřili,
že tak prospívají celému společenství.
„Co se tu děje? Proč všichni stojí tady a nejdou dovnitř? Bude poledne a docela to
pálí.“
S pozdravem se Alan neobtěžoval, Karla viděl ani ne dvanáct hodin zpátky u nich pod okny.
Na schůzi se však rozhodl jít později, aby si pročistil hlavu. Moc se to nepovedlo.
„Zdar, no budeš asi civět, kamaráde, ale dneska se nebude zasedat na nebi.“
„To nás ostatní dorazí ve stylu krevní sraženiny? Asi jim došlo, že jsme stejně ztracený
případy“, pousmál se Alan.
Několik ostatních přítomných tím očividně popudil. I přes respekt, který k němu měli, se
některým členům nelíbil jeho výrazně vyhraněný přístup k mimozemským návštěvníkům.
„No, tolik práce si s námi dneska asi nedají. Ale konference se bude odehrávat u nich na
palubě. Slyšíš dobře, na tý lodi, která není většinu času ani vidět, se teď bude jednat u
kulatého stolu.“
„Co ta změna? Něco tím sledují, to nebude bez důvodu.“
„Taky myslím, nic nedělají bez důvodu. Víc toho ale nevím. Jedinej, kdo ví podle všeho víc,
je Jindra.“
„Jó náš pan vedoucí. Ten je vždycky o krok dál, než my.“
Nikomu neunikl Alanův sarkastický tón. Jindřich k nim stál zády a předstíral, že se ho ten
hovor netýká. Poslouchal však pozorně. Alan se na něj ustavičně díval. Nelíbilo se mu, že
jeden z nich má více informací, než ostatní. Cítil, že to tomu starému vlkovi dává pocit moci
nad ostatními. To by mu nevadilo. Ale mohlo to znamenat, že ho za hlavu Prahy považují
také Algolané. A to nemohl připustit. V mnoha věcech mu totiž připadal zpátečnický a
zbytečně poddajný. Zastával názor, že i přes submisivní roli lidí si musí zachovat hrdost,
snahu prosazovat jejich vůli. Po tom, čím prošel, by raději zemřel, než před nimi ohýbal
hřbet. Alespoň ne více, než bylo nezbytně nutné.
„Nejsem dál hoši. Jsem jenom poslem. Každý z nás jím mohl být.“
„Jo, ale jsi jím ty.“
Alan se mu u odpovědi díval zpříma do očí. Hledal tam zradu. Žádnou tam ale neviděl.
Lehkou aroganci snad. Možná mluví pravdu. Někdo tu zprávu dostat musel, tak proč ne
právě on.
Ozval se zvuk, ze kterého Alanovi naskočila husí kůže. Celý ztuhnul a na zátylku mu
během okamžiku vyrašil studený pot. Pískot a hučení, přesně jako kdysi hvězdice. Nad věží
radnice se objevilo menší vzdušné plavidlo. Hvězdice chtě nechtě připomínalo. Kovově šedá
barva, ostré hrany. Na rozdíl od lidských letadel postrádalo křídla. Vztlak nebyl tou silou,
která zde překonávala odpor gravitace matky Země. Ať to bylo cokoli, principiálně se to
nelišilo od útočných hvězdic, jak jim stále říkal. Měli také svůj nudný oficiální název, který
mu kdysi sdělil Terry, ale ten už dávno zapomněl. Plavidlo mělo tvar zaobleného kvádru.
Připomínalo kabinu velké lanovky, která bývala k vidění v alpských horských střediscích.
Okna nebyla zvenku vidět, ale Alan nepochyboval, že tam nějaká jsou. Viditelná musela být
jenom zevnitř. Po stranách vedlo několik liniových mdle zelených pruhů světel, podobně
jako uvnitř chodeb jejich mateřské lodi, tak, jak si ji Alan pamatoval. Nápaditostí v designu
zrovna neoplývali. Veskrze šlo o funkčnost a čistotu tvarů. Téměř dokonalý minimalismus.
Všechny tyto myšlenky proletěly Alanovi hlavou během té krátké chvíle, kterou loď
potřebovala, aby se zpoza radnice snesla před hlouček zastupující místní homo sapiens.
Přestože přistála asi deset metrů od nich, nešel od ní žádný vítr, jak by se dalo očekávat. Jen
zvláštní vůně připomínající směs rozpáleného oleje a svařovaného železa. Alan si uvědomil,
že taková vůně doprovázela i hvězdice. Nikdy jí necítil tak výrazně, ale znal ji. Po přistání se
mezi liniemi zelených světelných pruhů objevil obrys vchodu. Když se poklop vysunul
směrem dovnitř a nahoru, bylo možné zahlédnout výrazné bílé osvětlení interiéru.
„Vítejte na palubě. Prosím posaďte se každý na jedno sedadlo a pro svoje bezpečí se z něj
nevzdalujte. Přejeme příjemnou cestu. Vaše přeprava bude trvat čtyři minuty a třicet sedm
sekund.“
„Dostaneme skotskou s ledem?“
„A k ní perlivou vodu, ať je to čím spláchnout“, připojil se bez otálení s úsměvem na tváři
k Alanovi jeho vysoký kamarád.
„Lituji, ale Vaší žádosti nemůže být vyhověno. Prosím posaďte se každý…“
„Jo, jo, jo! Hlavně nám to neopakuj, sice jsme evolučně za vámi, ale retardovaný nejsme.“
„Alespoň většina z nás“, doplnil tentokrát Alan Karla.
Některé přítomné ženy se zasmály a začaly se naloďovat. Jako by měly strach o nejlepší
sedadla. Podle očekávání zůstali Karel s Alanem posledními venku.
„Kdyby nás chtěli mrtvý, tak už to máme za sebou, no ne?“
„Chtěl bych mít tvůj optimismus, Carlos.“
Obsadili poslední dvě místa v zadní části kabiny. Alana napadlo, jak mohli mít předem
připravený počet míst. Ihned se o svou myšlenku podělil s Karlem:
„Myslíš, že to mají variabilní, nebo se prostě trefili?“
Karel osahal povrch sedaček. Zdály se tuhé, ale trochu poddajné, jako hodně měkčený plast.
„Je možný, že se to vytvarovalo až podle počtu lidí, co viděli pod sebou. Těžko říct.“
„Je to ale pohodlné. Měl by si říct Káje, aby z toho udělala sedačky v kavárně. Konečně by
nebylo za trest tam chodit.“
Alan vyprskl smíchem.
„Ty seš ale nevděčnej debil, kamaráde.“
Smáli se spolu. Ostatní to popuzovalo. Byli z letu nervózní. Nikdo z nich nevěděl, že to byl
rovněž Alan. Ani on neměl rád létání. Nikdy. Ale před nimi to nechtěl dát najevo. Jen ať si
ho dál považují za supermana.
Plavidlo s posádkou se odlepilo od země a začalo nabírat výšku. Plynule ale rázně
stoupalo směrem k cíli, který dosud nebyl vidět. Algolané používali kamufláž mateřské lodi.
I když měla rozměry celé městské části a vzhledem ke sdělené délce letu nemohla být od
povrchu daleko, nebyla většinou ze Země patrná. Jejich přítomnost prozradilo jen občasné zamihotání se obrazu nebe v místě, kde se jejich povrch setkal s hutným mrakem. Ptáci se
tomu místu vyhýbali, asi měli instinkt, který lidem chyběl. Když se dostali nad první vrstvu
mraků, kamufláž se rozplynula. Před zraky všech na palubě se náhle objevilo něco
monstrózního. Mateřská loď se tyčila na výšku i do délky přes polovinu zorného pole, které
z paluby měli. Po vzletu se celá horní polovina plavidla změnila v projektor vytvářející iluzi,
že kapota tam není. Jako by letěli v neforemném kabrioletu. Iluze by byla dokonalá, kdyby
Alan na vnitřní stěnu lodi nehodil balíček kapesníčků, které měl u sebe. Obraz se v tom místě
zavlnil, podobně, jako kamufláž mateřské lodi při kontaktu s mrakem.
Mateřské plavidlo se pyšnilo stejnou neutrální kovovou barvou, jako ostatní dosud
spatřené letouny, které sloužily Algolanům. Na bocích lodi se nacházely znaky, které mohly
sloužit k navigaci. Z blízka působila neforemně, jako obří kostka s oblými tvary. Při
podrobnějším pohledu se ale směrem od nich zužovala ze všech stran a z boků na odvrácené
straně lodě vystupovaly válce připevněné k lodi mohutnými traverzami. Několik stovek
metrů od střední části lodi obíhaly malé předměty připomínající kovadliny, nebo hlavu
kladiva. Z přepravního prostředku nebylo jasné, kolik jich je, nacházeli se už moc blízko toho
gigantického objektu. Alan odhadoval čtyři. Ta kladiva pojila s mateřskou lodí tenká ramena
a obíhala jen velmi malou rychlostí, téměř se nehýbala. V okamžiku, kdy se přiblížili k lodi na
několik stovek metrů se celá průhledná vrchní část jejich plavidla zatmavila a následně
rozsvítila do bílé barvy. Ven už vidět nebylo.
„Vstoupili jste do prostoru mateřské lodi. Prosím nevstávejte, dokud k tomu nebudete
vyzváni.“
„Ten let už trvá déle, než čtyři a půl minuty“, ozval se Karel.
„Ano. Už jste také vstoupili do mateřské lodi“, odpověděl hlas, který je doprovázel na cestě.
Byl to neutrální, projevem suchý, spíše ženský hlas, který Alan vnitřně přisuzoval vyhořelé
úřednici středních let. Trochu připomínal „hlášenkářský“ hlas, který oznamoval dříve v MHD
stanice metra.
„Sakra, velký bratr komentuje všechno, co řekneš, radši bacha na pusu, Carlos.“
„A možná i na myšlenky, mysli radši na to co jsi dělal včera večer.“
„To by nechtěli vidět, chlape.“
„To jste s Julií tak řádili jo?“
„No to nevím, leda by řádila beze mě.“
„Sklapněte už oba dva, děláte nám jen ostudu!“
Jindřich to nevydržel a zakročil. Předpokládal, že mluví za všechny, když ty dva notorické
komentátory utne. Jeho zásah v něm vzbuzoval pocit hrdosti do doby, než se ze strany ozval
jemný mužský hlas:
„Nechte je mluvit, vždyť je s nimi zábava.“
Alan tomu nemohl uvěřit. Znal ten hlas. Pomalu natočil hlavu směrem, ze kterého vyšel.
Nikdo si nevšiml otevřených dveří až do chvíle, než se z nich ten hlas ozval. Uprostřed otvoru
na vnější straně v dobře nasvětlené chodbě stál Terry. Ruce měl složené za zády, vlasy
učesané dozadu, na sobě ten bezpohlavní mundůr, jako dříve. Vypadal přesně tak, jak si ho
Alan pamatoval. Něco na něm bylo ale jinak. Jeho oči. Dívaly se přímo do těch Alanových a
dal se v nich číst náznak něčeho, co robotům nepřísluší. Byl to náznak zábavy, zájmu,
pocitu… života?
