Článek
Kapitola 2
Zima. Strach. Bolest. A hlavně hlad. Všude přítomný a neustále se připomínající trýznivý pocit svírajícího se žaludku pracujícího na prázdno. Za poslední dva roky si Alan musel zvyknout na hodně nových věcí. Ne každá byla příjemná. Vlastně téměř každá situace, se kterou se musel od odletu na líbánky potýkat, nebyla ničím jiným, než utrpením.
Tak, jako každé ráno poslední dobou, se Alan vzbudil zimou. Paradoxně se mu nad ránem zdávají krásné sny. Třásl se tak, že mu to chvílemi připadalo žalostně komické. Vzpomněl si na článek, který kdysi četl v novinách. Lidem, kteří umírají na podchlazení, se vždy zdají krásné sny. To ho znepokojilo. Zápasí snad každé ráno s hypothermií? To je škoda, že ta debilní zima už dávno nedokonala svojí práci, blesklo mu hlavou, když se pokoušel třít si ruce o prsa se snahou se, alespoň trochu zahřát.
Byl zakopaný uprostřed lesa v úkrytu, který si zde před deseti dny zhotovil. Měl štěstí. Mezi věci, které po své cestě našel, totiž patřila i malá příruční lopatka. S nástrojem, se kterým by dříve lidé neměli odvahu okopat ani velký květináč, se Alan zvládl dostat přibližně jeden a půl metru hluboko do země. A nebylo to poprvé. Svůj skromný příbytek vybavil na dně mechem. Pokračoval vrstvou jemných jehličnatých větviček. Po nich přišla na řadu stará špinavá deka s logem obchodu, který, ale Alan neznal (menší rakouské firmy nebyly zrovna jeho oborem). Deka už měla hodně za sebou, ale jako izolační vrstva od štiplavých větviček byla ideální. Na ní obvykle přišel spací pytel, sešitý z několika různých peřin a dek. Poslední vrstvu tvořila podobná deka, jako ta první, jen méně špinavá, překrývala spacák. Jámu bylo třeba dobře skrýt před nevítanými hosty. To zajistily silnější větve, které Alan poskládal jednu na druhou a lehce poházel jehličím. Dokonalá práce.
Ani McGyver by to nepostavil lépe a to uměl udělat ze švýcaráku helikoptéru, pousmál se v duchu Alan.
Úkryt byl sice bezpečný, ale mnoho komfortu nezajistit nemohl. Nyní, když na krajinu doléhal brzký podzim, se teplota v alpách, kde se Alan dle svých odhadů nacházel, dokázala v noci dostat slušně pod nulu a tušil, že bude hůř. Slunce bylo ještě pod horizontem. Každý den měl hodinu před svítáním a hodinu po západu slunce, kdy měl šanci opatřit si vodu a něco k snědku. Byla to doba, kdy za potravou vyrážela i lesní zvěř a kdy se teplota vzduchu aspoň trochu vyrovnávala s okolním lesním porostem a nerosty. A podle názorů přeživších doba, kdy Hvězdice měly největší problém s detekcí lidské přítomnosti. Alan nevěděl, jak jinak stroje, které pronásledovaly všechny zbylé zástupce rodu Homo Sapiens, pojmenovat. Tváří v tvář se s nimi setkal několikrát, v ostatních případech jen tušil jejich přítomnost podle zvuků, které vydávají. To se potom snažil vždy co nejrychleji dostat do svého úkrytu.
Alan s sebou nosil zápisník. Nic luxusního, pouze tlustý sešit formátu A4 o 80 listech. V tu dobu v něm již zbývalo málo nepopsaných stránek. Obsahoval vše, od pocitů jeho majitele, přes neustále se vracející vzpomínky na časy před „tím“ až po popis postupů a cest, kterými se vydával. Do jedné z posledních stran vlepil Alan fotografii milované Sáry. Obrázek vykazoval známky opotřebení. Byl z části sedřený a vybledlý, patřil však k věcem, které ho dosud, alespoň trochu spojovaly s minulostí. Téměř na začátku notesu Alan popsal, jak nejlépe dovedl, ten smrtící přístroj takto:
„Některé se valily po zemi, jiné přiletěly vzduchem. Byly jich tisíce. V jednu chvíli se zdálo, že se obloha zatáhla mračny. To byl, ale omyl. Byly to oni! Ty svině, mizerný parchanti! Připomínaly tlusté šedomodré desky, které se hned po dosažení povrchu začaly rozkládat do tvaru hvězdice. Z boku jim trčely další dvě „nohy“. Když se daly do pohybu, točily se kolem svojí osy a valily se dopředu rychlostí rozjetého auta. Hrany měly ostře zbroušeny, což se ukázalo při kontaktu s člověkem jako smrtelný nástroj. Jiné stály na místě a vysílaly nějaký druh rázových vln. Kdokoliv se ocitl v jejich blízkosti, proměnil se doslova na kaši! Zmetek, který ty stroje udělal, věděl moc dobře k čemu. Jakoby dopředu znaly patologické jednání vyděšených lidí. Celé skupiny jim běžely vlastně naproti, jako kdyby se na smrt těšily. Na ten pohled nikdy nezapomenu!“
Hvězdicím se Alan vyhýbal s velkou úspěšností. Věřil, že právě díky harmonogramu, který dodržoval. Nevěděl sice, čím se ty útvary řídí, ale jednou z možných variant bylo navádění tepelnými a světelnými senzory. Proto očekával úspěch svých brzkých a pozdních misí. Kromě tepelného vyrovnání se v šeru vše slévá, alespoň jeho očím. Ať byla jeho teorie pravdivá, nebo ne, doposud mu tento postup fungoval.
Také další ráno vyrazil Alan na „lov“ s prvními náznaky ustupující noci. Mezi další pravidla jeho výletů patřila nutnost nevzdalovat se nikdy moc daleko od tábora, pokud na cestě neměl dobré místo, kde se v případě potřeby schovat. Na cestě na sever od jeho noclehu byla skrýší malá tůňka, kam se dalo chodit pro zdroj pitné vody a také se do ní na nějaký čas ponořit a pokusit se tak obalamutit senzory nepřítele. Na druhé straně ležely jeskyně, které už měl Alan dobře zmapované a věděl, jak se zde dovedně ukrýt i před tak promyšlenými přístroji, jaké jej pronásledovaly. Po okolí měl rozeseto pět pastí nastražených na lov zvěře. Všechny byly opravdu primitivní. V podstatě jámy, ve kterých byly opracované dřevěné bodce. Vedle nich měl ještě luk, který si vyrobil z pružné tuhé větve a rybářského vlasce a samozřejmě také několik dřevěných šípů – doposud s nimi ještě nic neulovil, ale doufal, že se jednou poštěstí. Také hůl, o kterou se v neprostupném terénu trochu opíral, měla ještě další funkci. Jeden konec měl seřezaný do tupé špice, čímž představovala jakési kopí. Hod na dálku by asi neměl velký úspěch, ale jako zbraň na blízko se mohla hodit. Nejradši měl Alan, ale svůj nůž. Jeden z největších švýcarských co se daly sehnat. Byl to dárek k prvním vánocům od maminky Sáry. Kdyby jen tušila, jak geniální dar mu dala.
Už čtyři z pěti zkontrolovaných pastí zely prázdnotou. Kus od páté pasti, ale bylo slyšet zvířecí ryk. A přeci! V jámě bylo uvězněné mládě kamzíka, alespoň na něho to Alan odhadoval. Nebyl velkým znalcem přírody kolem sebe, jako městské dítě k tomu ostatně nedostával mnoho šancí. Do přírody, ale chodil vždy rád a tak se přeci jen něco naučil, především od svého dědečka, ten měl znalosti! Alan si častokrát pomyslel, že v této situaci by jeho děda vydal za deset internetových vyhledavačů. Ovšem ani těmi by nepohrdl.
Zbýval poslední problém a to agresivní dospělý jedinec téhož druhu, obíhající kolem jámy. Dle šílených očí a povislých vemen to Alan odhadnul na matku chyceného mláděte. Vypadala odhodlaně.
„Noták, toho sviště už nezachráníš, tak zachraň, alespoň svůj zadek, kozo šílená.“ Zvíře se počalo hrbit, čímž dalo jasně najevo, že pokus o diplomatickou verzi konce jejich setkání nevyšel. „Raus!“ Zoufalý Alan se pokoušel domluvit místním nářečím. Usmál se sám sobě. Právě rodný jazyk dostal matku raněného kamzíka do varu a rohatá hrdinka vyrazila vstříc překvapenému Alanovi. Ten tušil, že honit se se čtvernožcem postrádá smysl, proto udělal to jediné, co ho napadlo: uchopil kopí, zarazil ho do země šikmo proti dobíhajícímu zvířeti a klekl si za něj, kde ho mohl silou podpírat.
Když se Alan probral, stálo slunce už kus nad obzorem. Do hajzlu, sakra, sakra, sakra! Musel jsem být mimo, alespoň hodinu. Měl chuť řvát, ale nadávky jen potichu zasípal mezi zuby. Nemohl si dovolit přilákat ještě více pozornosti. Posadil se a chvíli se rozkoukával. Co se vlastně stalo? Hlava mu třeštila a zrak měl lehce rozostřený. Pak uviděl na zemi před sebou probodnutou a mrtvou samici kamzíka. Pomalu se mu vybavila přechozí situace. S velkou námahou vstal a potácivým krokem se dobelhal až k jámě. I mládě to už mělo za sebou. Jak spadlo do jámy, nabodlo se břichem na jeden z dřevěných kůlů. Ne tak moc, aby hned zemřelo, ale dost na to, aby vykrvácelo během Alanovy nedobrovolné narkózy. Alanovi ho bylo líto. Muselo ho to příšerně bolet. Zvířata miloval a od malička je vždy chránil a podporoval. Proto mu současný stav způsoboval duševní muka. Buď oni, nebo já, opakoval si pokaždé se slzami v očích. Na druhé straně měl teď dostatek masa na týden a to znamená týden bez hladu. To už nejméně dva měsíce neprožil. Sehnal si velkou větev, na kterou naložil dospělé zvíře. Mládě nechal zahrabané v jámě, do níž se chytilo, protože oba úlovky by větev neunesla a co nejrychleji táhnul náklad směrem k svému příbytku. Občas se zastavil a poslouchal, zda něco neuslyší. Hvězdice totiž vydávaly specifický zvuk, „něco mezi pískáním a hučením“, měl Alan poznamenáno ve svém notesu. Bylo to slyšet stovky metrů daleko. Alan vlastně neznal jinou nedokonalost, kterou by noví vládci planety měli. Bohužel.
