Článek
Alan měl problém. Příbytek vybudoval v mezeře mezi stromy v lese. Neměl nářadí, kterým by přesekal mohutné kořeny stromů, které by rostly moc blízko u sebe. Stroje ať už je vysílal kdokoli, létaly na hlídky patrně dle nějakých předem vypočítaných algoritmů tak, aby, alespoň jednou za tři dny zkontrolovaly každý kousek povrchu v okolí. Alan netušil, jestli to takhle vypadá všude. Na tom vlastně nezáleželo. V jeho okolí to tak fungovalo. Kdyby stroj zahlédl barvu krve, nebo zachytil zbytek tepla z chladnoucího těla zvířete, mohl by se na oblast zaměřit a Alana objevit a sejmout. Tomu bylo třeba zabránit. Nezbylo, než vzít tu nebohou oběť s sebou do apartmá a počkat zase na šero. Alan popadl notes a začal se věnovat jediné činnosti, která ho dokázala trochu uklidnit a která mu dávala pocit, že není úplně sám.
„Na půlku září je tady pěkná kosa. Během lovu, který mě málem stál život, jsem byl úspěšný a pohybem jsem se na chvilku krásně zahřál. Teď tady budu deset hodin sedět na zadku a čekat na šero. Bez pohybu je mi stále větší zima. Navíc už mi v té tmavé kobce vážně hrabe. Jestli bude tohle někdo číst, zeptejte se sami sebe, zda jste někdy zažili bolest hlavy z hladu? To je asi poslední fáze. Žaludek mi vyjma pár listů náhodně sebraných rostlin, u kterých vždycky čekám, jestli mě nepošlou na onen svět, maká už týden skoro naprázdno. Jako bych cítil každý jeho stah. Nevolnost a bolest hlavy jsou na denním pořádku. Teď vedle mě leží několik desítek kilo masa a já se ho nemůžu další půl den dotknout. Není to k naštvání? Zkusím se prospat. Kdybych se už nevzbudil, zlobit se nebudu. Mít víc odvahy, už dávno jsem si podřízl zápěstí. Někdy se ten hlad, zima a neustálý strach, že na mě nakonec přijdou, spojí dohromady v naprostou odevzdanost. Potom je mi na okamžik všechno jedno. O to horší pocit se dostaví, když ta slastná póza mého já zase zmizí. Vždy se těším na spánek. Ten mě na chvilku vysvobodí z vězení, které mi připravila moje realita. Spánek je krátká propustka na svobodu.“
Alan na chvilku odložil pero. Psací potřeby byly pro něj jediné dostatkové zboží. Nabral si na patnáct propisovacích tužek v jednom z domů, jehož majitelé ho museli opustit dávno před jeho příchodem. Poté se schoulil do rohu co nejdál od mrtvého zvířete a zkusil usnout. Jeho vytoužená propustka přišla tentokrát rychle.
Když se Alan vzbudil, v příbytku byla téměř tma. Cukl sebou a spěchal se podívat k východu. Kdyby zaspal, musel by to dělat po tmě, což bylo v lese skoro nemožné. Měl však štěstí. Bylo šero. Ideální doba na začátek práce. O zabíjačkách věděl jen málo. Pud mu, ale radil, co má dělat. Zvíře bylo již vykrvené. Na kopí skočilo tak nešťastně, že si proklálo srdce a krev z něj vytekla ještě na místě. Hodně krve vteklo také do břišní dutiny, na což Alan přišel hned, jak se pokusil o první řez při kuchání vnitřností. V životě před „tím“ vedl Alan každodenní dilema. Svým způsobem nenáviděl pokrytectví civilizace, které byl součástí. Maso bylo tehdy na jídelníčku běžně třikrát denně. Ráno rohlík se šunkou, k obědu steak a k večeři párek. Nic mimořádného. Kdo si dal jednou týdně k obědu salát, považoval se napůl za vegetariána. Když potom, ale novinami nebo sociální sítí proletěly obrázky z jatek a chovů hospodářských zvířat, každý se znechutil, provolával, že už nebude jíst maso, že by to nebohé zvíře nikdy nezabil. Hrdinství vždy skončilo s následujícím obědem. Dozlatova osmažený řízek s citronem na vrchu přeci ani trochu nepřipomíná celé zvíře, které předtím musel někdo vychovat, zabít a rozřezat. A tak se fungovalo dál. O nějakém kompromisu typu bio-farem, snížení spotřeby masa v denním jídelníčku, či podobných tématech se sice diskutovalo, lokální programy tohoto typu opravdu fungovaly, ale v milionech usmrcených zvířat se ta snaha ztrácela. Teď jsme my ta lovná zvěř, se kterou nemá nikdo slitování. Jo, karma je svině, pomyslel si s nožem v ruce.
Alan spolkl sliny, které mu zaplnily ústa ve chvíli, kdy si vybavil řízek s citronem a začal pracovat. Měl omezené množství času. Vykuchat zvíře je jedna věc, ale kam s odpadem? Zakopal jej asi dvacet metrů od příbytku a zahrabal listím. Z vnitřností si ponechal jenom játra. Měl teď hodně masa a relativně málo času na konzumaci. Mrazíky se zatím objevovaly jen v noci a přes den bylo ještě nad nulou, maso nevydrží dlouho a před vnitřnostmi, které nikdy nejedl, dá raději přednost masu. Nyní bylo na čase odřezat kůži. Otevírací nůž měl sice již dost za sebou, ale byl vyroben z kvalitní oceli. Stále byl poměrně ostrý a tak se Alanovi svlékání z kůže dařilo rychleji, než čekal. Odřezávání masa od kostí, to bylo jiné kafe. Svaly držely velice pevně. I šlachy, ale nakonec povolily a Alan měl pro dnešek několik kilogramů masa k dobru. Vzal maso, starý rendlík, který s sebou vláčel už více než rok a také nejcennější součást své výbavy – jeden ze tří dosud funkčních zapalovačů. Alan si kdysi poznamenal do svého notesu:
„Vodu si člověk většinou nějak najde. S jídlem je to těžší. Dřív jsem lovil jídlo tak z pultu v supermarketu. Dneska by se mi hodily schopnosti neandrtálce. Občas se přesto zadaří a něco ulovím – zatím veverku, několik krys, zatoulanou ovci a tři kočky. Na ty kočky nejsem vůbec hrdý. Vždycky jsem preferoval spíš psy, jo, ty jsem miloval, ale pak se ke mně přišla lísat číča, která byla zjevně na lidi zvyklá a nestihla akceptovat změnu posledních dní. Zastihla mě bohužel v době, kdy jsem přes měsíc hladověl a živil se jen trávou a poloshnilými plody, které lidé nestačili očesat z ovocných plantáží. Chvilku jsem toho tvora hladil, objímal a fňukal jako malý děcko. Pak jsem jí chytl hlavu a vší silou trhl do boku. Napotřetí jsem byl už úspěšný. Nevím, jestli ona byla tak silná nebo já tak slabý. Maso za moc nestálo, ale aspoň jsem se jednou zasytil. Živená byla dobře. V severní Itálii se asi kočky nemívaly špatně. Jeden postřeh: maso mi nápadně připomnělo „kuřecí kung pao“ z čínské restaurace poblíž našeho bytu.
Co si, ale sami nevyrobíte, to je oheň. Když je to možné, chodím a rabuju. Hádám, že jestli je kromě mě ještě někdo naživu, dělá to taky. Když najdu sirky nebo zapalovač, je to opravdu dar z nebes. Jediná šance jak se neládovat syrovým masem! Až mi v mých zapalovačích dojde plyn nebo se vydělá škrtátko, ukáže se teprve, co všechno snese můj žaludek.“
Rendlík, maso a zapalovač Alan zabalil do staré utěrky a ve tmě, která se mezitím okolo rozprostřela, se vydal pomalu směrem k jeskyni. Ta mu sloužila jako případný provizorní úkryt. Každých deset kroků zastavil, skrčil se a poslouchal okolí. Na tohle si doposud nezvykl. Srdce mu bušilo až v krku. Dříve se bál pouhé tmy a samoty. Les vydává v noci mnoho zvuků, na které městský rodák není zvyklý. Nejednu noc tak probděl v domnění, že po něm někdo nebo něco jde. Po několika týdnech smysly trochu otupí, ale teď nebyl ve svém úkrytu, všude kolem tma a cesta, i když důvěrně známá, znamenala risk. Hučení větru trochu připomínalo zvuky hvězdic, které už zoufalý Alan slyšel skoro všude. V hlavě mu zvonilo. Hladoví už příliš dlouho, musí se nasytit. Konečně došel k jeskyni, ve které měl dopředu vše připravené. Jemné větvičky na podpal, dřevo i vodu. Ta se zachytávala při dešti v proláklinách ve skále těsně před jeskyní. S kvalitou vody si Alan hlavu už dávno nelámal.
Nabral plný rendlík a vešel do jeskyně. Jeskyně, poblíž jeho příbytku byla jedním z důvodů, proč se na své pouti na tomto místě zdržel tak dlouho. Byla sice moc otevřená na úkryt před nepřáteli, avšak měla jednu velkou výhodu. Táhl v ní silný průvan směrem dovnitř do jeskyně. Někde na druhé straně musel být další východ. Alan se moc hluboko nikdy nepouštěl, bál se. Když si, ale v jeskyni rozdělal oheň a byl dost hluboko, aby z ní nebylo vidět přímé světlo plamene, kouř se nasával směrem dovnitř do jeskyně. To znamenalo, že na sebe neupozorňuje vzdušné hlídky. Ohniště měl Alan vysoko obestavené kameny. Redukovali světlo a usnadnili zapálení ohně v silném tahu vzduchu, který jeskyně vytvářela. To bylo důležité, neboť čím déle se nedaří oheň zapálit, tím více plynu v zapalovači ubyde. Po několika minutách už od drobných suchých větviček chytaly větší klacíky a bylo možné začít s ohříváním vody.
Alan neměl žádné koření, jedl maso tak, jak ho do vody hodil a jak ho z ní vytáhl. Dříve by se mu z té chuti zkroutila ústa. Nyní, ale jakoby slyšel andělské zvony. Jeho žaludek se konečně zaplnil. Na kratičkou chvíli byl zase šťastný. Jak dojedl, co mohl, vzal zbytky uvařeného masa do rendlíku a vodou z něj uhasil oheň. Do utěrky měl v plánu vzít jeden nahřátý kámen. Nebyl tak horký, aby ji zničil, ale na pár hodin by to mohl v příbytku trochu zútulnit, pomyslil si. Euforii z povedeného večera přerušil zvuk. Alan se zasekl na místě, kde zrovna byl a poslouchal.
Píská to… hučí? Hvězdice! Do prdele co teď?!
Alan věděl, že musí rychle jednat. Má zůstat v jeskyni, nebo se zkusit schovat venku? Zvuk sílil s každou vteřinou. Rozhodl se. Když vyklízel v jeskyni místo, které se mu zdálo jako vhodné pro ohniště, vynosil z ní velkou hromadu suchého jehličí, listí a bláta. To naházel kus vedle vchodu do jeskyně. Hromada byla dost velká na to, aby se do ní zavrtal dospělý člověk. Jeskyni budou prozkoumávat. Tam zůstat nemůže. Alan vyběhl z jeskyně a skočil přímo do hromady smetí před vchodem, jak si to usmyslel. Hlavu si zakryl utěrkou a na ní naházel další jehličí, snažil se uklidnit a dýchat mělce, aby na sebe zbytečně neupozorňoval. Tentokrát se mu nic nezdálo. Ani ne minutu od chvíle, kdy si Alan podezřelého zvuku všiml, přiletělo cosi ke vchodu jeskyně a vletělo to přímo dovnitř. S hlavou pod utěrkou se dalo jen odhadovat, zda to byl jeden z těch strojů, se kterými měl Alan tu čest se již několikrát setkat téměř tváří v tvář. Doposud z toho vyvázl živý a nechtěl na tom nic měnit.
Z jeskyně vycházelo známé hučení a pískání stroje hledajícího svoje oběti. Potom Alan uslyšel zvuk připomínající úder kladiva do kovadliny. Hučení a pískání zesílilo a potom zase utichlo. Chvilku potom se ozvala obrovská rána, která byla ještě notnou dobu doprovázená zvukem padajících kamenů. Alan se třásl strachem. Nevěděl co se děje, hrdlo mu svíral pocit, že nemůže dýchat. Chtěl se pohnout, chtěl utíkat a křičet! Chtěl vzít kámen a mlátit do toho stroje hlava nehlava. Dlaně a čelo měl úplně zpocené. Dokázal se, ale ovládnout a zůstal ještě deset minut v poloze, v níž se nacházel. V tom ho něco silně zabolelo na noze. Lekl se a cuknul sebou. Polovina hromady, ve které ležel, se sesula dolů. Alan usoudil, že už vyčkává dost dlouho, vyprostil se z kopy jehličí a postavil se na nohy. Hned se podíval na místo, které ho před chvílí probudilo z letargie. Měl tam červený bolák.
„No jistě, nějaká havěť, super načasování.“
V tom si uvědomil, že zvuk, který provází jeho pronásledovatele, ustal. Krok za krokem se pomalu a přihrbený blížil k jeskyni. Dál než na okraj se však nedostal. Byla kompletně zasypaná.
Alan si sedl na jeden z kamenů, které ucpávaly vchod do jeskyně a dumal nad událostmi minulých minut. Opět si brumlal sám pro sebe.
„Když vletěl dovnitř, určitě si všiml ještě teplého ohniště. Nejspíš usoudil, že musím být dál v jeskyni a tak začal hledat. Pak se ozvala ta tupá rána. Jeskyně se dál zužuje, tak se asi zasekl a nemohl dál. Nechtěl mě, ale nechat přežít a tak vypálil jednu ze svých drtivých ran. Jenže… to posral! Jeskyně to neustála a zasypala ho. Ten blb se sám popravil. Slušná práce!“
Alan se začal upřímně smát, smál se tak nahlas až sám sebe děsil, ale neuměl se zastavit. Užíval si poprvé po dvou letech hlasitého projevu. Dokonce tak, že chytl jeden z kamenů a mrštil jím proti jeskyni. „Chcípni, chcípni, ty plechová hubo, chcípni!“ křičel pořád dokola.
Po pár minutách se vysílil a uklidnil. Celý večer ho stál hodně energie a kalorie z večeře ještě zjevně nedorazily na potřebná místa. Alan si pomyslel, že pro dnešek to stačí, sebral utěrku, rendlíček, maso a…
„Zapalovač!“ V tu chvíli blesklo Alanovi hlavou přesně, kde zapalovač nechal. Položil ho na kámen, který si vybral na vytopení jeho příbytku a tam také zůstal.
„To mě jedna večeře přišla draho, ale co, žiju a jeden z těch plecháčů je mrtvej. To je dobrý skóre,“
řekl Alan opět spíš polohlasem. Vracel se do starého režimu a při cestě k jámě přemýšlel nad čerstvými událostmi. Dumal už jenom v duchu.
„Jestliže jsou tak vyspělí, jak působí, budou mít nějaký systém koordinace. Když se nějaký zničí, musí se to v tom systému nějak projevit. Pravděpodobně jim to nahlásí poslední lokaci a..“,
Alanem projel tak silný strach, že málem vyzvracel drahocennou večeři,
“..a pošlou tam dalšího, aby zjistil, co se stalo.“
