Článek
Devadesátky a počátek milénia. Malý Tombánek se přes zákaz rodičů postupně kouká na horší a děsivější filmy, než by se k jeho věku a rozumové vyspělosti slušelo. Že jsem v sedmi letech viděl Svatbu Upírů a Burtonova Batmana, to by se ještě odůvodnit nechalo. Já šel nicméně dál a nenechal se odradit ani od děl, jako Mumie, nebo Vetřelec. V roce 1999, tedy ve svých jedenácti letech jsem se s kamarádem dokonce vydal do kina na horor Zámek Hrůzy. Jakkoliv kritici tento očekávaný a hereckými esy nabitý biják strhali, nás vyděsil k smrti, div že po nás v sedačkách nezůstal „čárový kód“.
Že jsem se pravidelně budil v noci z příšerných snů a bál se vystrčit nohu zpod peřiny? Ano, přesně to se dělo. Ale stejně jsem se při další příležitosti díval znovu a znovu. Velmi brzy jsem v tom našel zálibu. Svět filmu mi učaroval obecně, ale jako jeden z mála lidí ve svém okolí jsme absolutně propadl žánru hororu. I horory je možné dělit na subžánry a není jich vůbec málo. O tomto tématu jindy. Moje srdcovky se točily okolo duchů, mýtů, upírů, vlkodlaků, strašidelných a temných domů a postav. Ještě propojení se sci-fi příšerami a vesmíry (zmiňovaný Vetřelec, Predátor apod.) jsem uměl docenit, kde jsem se ale moc nebavil - krváky. Horory založené na řezničině pro mě postrádali mystiku a tajemno a explicitně odhalovaly hrůzy, které pro mě byly spíš nechutné, možná až moc reálné.
Ale proč se jako lidstvo tedy v umění rádi bojíme? Strach je přeci naším instinktem, přirozeným majákem, který se rozsvítí, když je něco špatně. Uteč, schovej se, bojuj!
Možná, že v civilizovaném světě nemáme dostatek podnětů k upotřebení tohoto zděděného instinktu. Strach je pro nás v současnosti spojován více se stresem z věcí, které nás bezprostředně neohrožují. Mít na složenky, nepřijet pozdě do práce, nebo dovézt včas dítě na do školy přes věčně ucpané město. Adrenalin nám utíká k výšinám, ale my sedíme na zadku a neumíme jej spálit. Časem z toho vzniká dlouhodobý stres, který nás ničí místo toho, aby nám pomáhal. A potom je tu horor. Zrychlí nám tep i dech, hrdinou v knize, nebo na plátně prožíváme extrémy, o které nás svět civilizace obral. Podněcuje naší fantazii a my si můžeme sami sebe představit, jako borce, který sejme příšeru, vymítá nečisté duchy a u toho hází jednu hlášku za druhou. Bojíme se, ale víme, že se nám nic nestane. Bezpečný adrenalin bez dlouhodobých následků, ekvivalent adrenalinových zážitků, jako skok s padákem. A nemusíme zvednou zadek!
To jsou témata, která se snažím přenést do svých knih. Nechat čtenáře užít si svého bezpečného strachu. Navíc mám rád vesměs šťastné konce. Pozor, neplést s patosem. :)
Všimli jste si, že muži mají raději smyšlené horory, zatímco ženy ulétávají na tzv. true crime? Jaký je váš vztah k děsivým knihám a filmům? Máte je rádi od dětství, nebo jste se k nim museli propracovat? Budu rád za komentáře!
