Článek
Sára seděla v autě první. Okamžitě otevřela všechna okna. Nebylo to nic složitého, protože jako v mnohých jiných autech se zkosenou karoserií i zde se stahovala pouze ta přední. To, ale stačilo. Venku bylo i tak, alespoň o deset stupňů méně, než v kabině a auto se vmžiku stalo obyvatelným. Protože chtěla udělat svému dobíhajícímu manželovi radost, pustila v rádiu CD kapely The Offspring. Tou dobou to sice již žádná novinka nebyla, ale věděla, že Alan má starší punk-rockovou muziku stále rád. Sama si některé nahrávky ráda poslechla. Hudební vkus nebylo zdaleka to jediné, co novomanžele tmelilo. Hned u první skladby alba přivřela oči a hlavou se jí začaly honit vzpomínky na jejich randění v dobách, kdy spolu začínali.
Jiní kluci sázeli se železnou pravidelností na klasický trojlístek, jak to Sára nazývala: květina, kino, večeře. Její Alan na to šel jinak. Před schůzkou jí jen poslal krátkou textovou zprávu, která zněla: „Vezmi si pohodlné sportovní oblečení“. V sedm večer pro ni přijel až před dům, kde v té době ještě bydlela s rodiči. Její tatínek se při pohledu z okna zrovna nezaradoval. Alan tehdy ještě studoval a tomu odpovídal i jeho vozový park. Stařičký Saab 900 za sebou musel mít nejméně dvacet zim. Když si k němu Sára přisedla a na potřetí zabouchla ztuha jdoucí dveře, zeptala se s lehkým nádechem sarkasmu v jejím jemném hlase:
„Ten motor jsi nezhasl ze strachu, že by už nemusel naskočit?“
„Sáro, tahle kára vypadá sice jetě, ale věř mi. Až všechny dnešní moderní bouráky budou smrdět v servisech nebo na šrotišti, takhle babička bude pořád dál neúnavně navíjet kilometr za kilometrem. Je to celkem rarita a navíc cítíš to charisma? Nezaměnitelný auto.“
Sára se nadechla a podivila se, že najednou rozumí všemu, co jí Alan tak srdnatě popsal. Zatuchlina veterána spolu s parfémem, kterým voněl Alan, dávaly dohromady zvláštní vůni. Vůni, která uklidňovala a zanechávala v ní pocit, že je na důvěrně známém místě, že je v bezpečí. Ten pocit si udržela i během jízdy. Alan jel klidně a vyrovnaně. Auto, o kterém si zprvu nemyslela nic dobrého, působilo na silnici sebejistým dojmem.
„Co sis pro mě přichystal? Abych byla upřímná, ještě nikdo mě nepožádal, abych si na první rande oblékla tepláky a tričko,“
usmála se Sára směrem k Alanovi.
Ten se jenom koutkem úst pousmál a užíval si nejistoty, kterou si prožívala jeho spolujezdkyně.
„No, myslím, že už ti můžu, alespoň prozradit, že budeme sportovat. Víš, já sportuju dost, vedle sezení ve škole a v práci je to podle mě nutnost. A taky dost zábava. Ten sport, který máš vyzkoušet, je velmi specifický. Buď se z toho pro tebe stane vášeň, nebo“
odmlčel se a pohlédl na Sáru s nakrabaceným čelem,
“ nebo už nebude druhého rande.“
To Sáru rozesmálo. Jedou teprve patnáct minut a už ji rozesmál nejméně po desáté. Ještě než dorazili na místo, byla si Sára jistá, že neměla být nikde jinde na světě. Chtěla sedět v tom rezavém veteránu s klukem, kterého viděla teprve po třetí v životě.
Alan zaparkoval přímo před velikou halou, která vypadala spíš jako průmyslová továrna, než jako sportoviště. Když opět na potřetí zabouchla dveře stařičkého Saabu, spěchala Sára za Alanem, který šel pomalu ke dveřím haly. Udivilo ji, že na ramenu nese obrovskou sportovní tašku, která byla navíc celá usmolená od nějakého bílého prášku. Hlavou ji prolétla myšlenka, zda je v pořádku, že ona vyjma oblečení nic nemá, ale věřila Alanovi a tak utíkala za ním. Nějak to dopadne.
Chvilku po zazvonění jim velká vchodová vrata otevřela překvapivě malá, šlachovitá slečna. Navzdory jejímu vzhledu jí nechyběla síla a elán.
„Ahoj, co budeš chtít?“
začala Alanovi rovnou familiárně tykat.
„Budou to dvě jednorázovky a tady pro slečnu budu potřebovat úvazek, mágo a boty.“
Alan odvětil slangem, který Sáře přišel, jak žargon z dob průmyslové revoluce. Rázná slečna si změřila Sáru pohledem.
„Jakou máš velikost bot?“
vyhrkla náhle na Sáru.
Ta byla tak překvapená, že úplně přešla tykání, které ji bylo trochu proti srsti a vydala ze sebe tichým, ale trochu pobaveným hlasem:
„devětatřicítky“.
Chvilku na to už ležely na pultu boty, které vypadaly spíše, jako mučící nástroj pro děti. Vedle slečna položila nějaký divný postroj a pytlík s dosud neznámým obsahem.
„Pojď za mnou, Sáro,“
řekl Alan o mnoho jemnějším hlasem, než který užíval na konverzaci s tou nedorostlou generálkou, jak si ji Sára v duchu pojmenovala.
„Tady si všichni tykají, je to takový jejich zvyk,“
pronesl Alan směrem k Sáře, která se na něj stále dívala trochu nedůvěřivým a tázavým pohledem. Procházeli temnou chodbičkou, která vedla do obrovského sálu.
„Čí je to zvyk Alane?“
Alan se zastavil těsně před vchodem do haly, otočil se k Sáře. Úsměv naznačoval, že si je jistý načasováním prozrazení pointy.
„No lezců přeci.“
V Sáře hrklo. Lezců? Normálně se výšek nebála a vždy se považovala spíš za flegmatika, co rád zkouší nové věci. Teď v ní začal přesto hlodat strach a adrenalin.
„Oni mají víc takových zvyků. Některé chápu, jiné ne. Obecně se nepovažuji za lezce, jen prostě za kluka, co rád leze, mimo jiné, ale tykej jim. Prostě to k tomu patří.“
Během této věty vkročili oba do rozměrného sálu.
Nebylo pochyb, že kdysi tu musela být továrna. Rozsahem to připomínalo fotbalové hřiště a výška stropu musela mít mezi patnácti a dvaceti metry. Sáře se v místnosti líbilo. Měla ráda velké prostory a po zdech se linula nekonečná množství barevných úchytů nejrozličnějších barev a tvarů. Celé to působilo vzdušně, světle a vesele. Na některých z lezeckých cest už šplhali další lidé, pokřikovali na sebe různá hesla, která Sára neznala, a vypadali u toho neskutečně lehce. Jakoby jenom šplhali po žebříku. Sára si pomyslela, že to asi nebude nic tak těžkého. V rohu viděla lézt dokonce malé děti a na protější straně haly lezl pár, kterému mohlo být přes šedesát let.
Alan jí vše vysvětlil, navlékl ji úvazek, uvázal lano, vysvětlit jí proč ty malé boty musí tak tlačit, že je to skutečně nezbytné a větší že jí prostě nevezme. Poté ji s jištěním na nataženém laně ukázal první cestu, kterou měla zkusit. Prý ji tu lezou i děti, bude to hračka.
„Kdyby se ti potily ruce, sáhni do toho pytlíku. Ten prášek není žádný sníh z Bogoty, ale obyčejné magnézium, vysouší ruce a pomáhá tření.“
Asi ve třetině této dětské cesty Sára zjistila, že to žádná hračka není. Bála se výšky, ve které se nacházela a cítila, že její upocené ruce se na drobných chytech už dlouho neudrží. Nechtěla přesto přiznat, že se přecenila. Nakonec to byla noha, která ji zradila a podklouzla. Sára se s úzkostným pocitem řítila k zemi… Vlastně ne. Skončila asi metr pod místem, kde se pustila. Alan ji měl celou dobu na laně a počítal, že tento okamžik dříve nebo později přijde. Pocit štěstí a úlevy, ale taky zábavy z nově objevené činnosti Sáře zaplavil celé tělo. Když ji Alan pomalu spustil dolů na zem, objala ho a děkovala, že ji zachránil.
„Budu rád, kdykoli mě obejmeš, Sáro. Klidně mě objímej celý večer, je to krásný pocit, ale tohle je normální. Lidi se tu jistí, všichni jsou na lanech a padají, když jim dojdou síly. Nevypadá to, ale je to docela bezpečné.“,
Hlas se mu u toho chvěl radostí z její přítomnosti.
Po cestě domů si Sára byla naprosto jistá třemi věcmi, které ještě včera nevěděla. Za prvé, lezení jí opravdu chytlo. Za druhé, z lezení bolí celý člověk a dvakrát tolik předloktí. Měla pocit, že nedokáže udržet ani kabelku. Ta třetí a nejzásadnější věc byla jistota, že Alana chce vidět znovu. Okouzlil jí během jednoho večera. Vše, co na něm dnes poznala, jí imponovalo. Jeho vůně, vůně jeho auta a to, jak řídí. Jeho vyjadřování, slangové a přitom košaté. Také velmi oceňovala originalitu, se kterou přistoupil k dnešní schůzce. Chtělo to odvahu vystoupit z řady a nevzít ji do kina, ale udělal to. Nejvíce jí hřál pohled, který jí Alan věnoval, kdykoli jenom mohl. Upřímný, plný zájmu. Jako by jí jeho zelenomodrýma očima hltal a nemohl se jí nabažit. A to měla jen tepláky, žádnou večerní róbu.
Saab za jemného skřípění brzd zastavil tam, kde Sáru před třemi hodinami nabral. Alan nezhasínal motor, jenom vystoupil a otevřel Sáře dveře.
„Než se s tou mojí stařenou naučíš, raději ti ještě trochu pomohu,“
procedil mezi širokým úsměvem věnovaným Sáře.
Ta vystoupila, objala Alana kolem krku a dala mu rychlý a něžný polibek na rty.
„Doufám, že s další lekcí lezení nebudete otálet, pane instruktore,“
zašeptala mu do ucha.
Alan se nemohl rozhodnout, zda tón hlasu Sáry zněl při té větě roztomile nebo provokativně. S jistotou, ale věděl, že se mu líbil. Pohlédli si ještě zblízka do očí a Sára se pomalu odebrala krátkým chodníčkem ke vchodu do vily jejich rodičů. Tehdy by to žádný z nich nepřiznal. Později se však shodli, že ten večer se do sebe zamilovali.
Prásk! Sára se lekla. Z krátkého snění jí probral její manžel, který zrovna přispěchal do auta. Nyní si nevydělává malé peníze a auto má o poznání novější. Dveře se zavírají téměř samy. Zvyk je však železná košile a tak se při každém zavírání ozve stejná rána, jako kdysi u jeho milovaného Saaba.
„Kde jsi byl? Myslela jsem, že zamkneš a v půlce schodů mě doženeš, jako vždy lásko.“
„Měl jsem divný pocit. Nevím jak to říct. Přemýšlel jsem, jestli jsme něco nezapomněli. Prostě jsem tam stál a civěl na zámek, ale myslím, že jsem jen nervózní z letu. Jako vždycky.“
Alan se podíval na Sáru, chytl ji pevně za ruku a dodal:
„Na letišti si dám svoji předletovou skotskou a budu v pohodě. Připravená vyrazit?“
Sára zvýšila hlasitost muziky a Alanovi se na ústech objevil úsměv.
„Beru to jako ano, lásko.“
Zařadil rychlost a svižně vyrazil směrem k letišti.
