Čtyři ruské války, čtyřikrát ty samé lži. Miliony lidí téměř 50 let věří stále stejné propagandě

Rusko ve své moderní historii rozpoutalo celkem pět válek s odhadovanými dvěma miliony oběťmi na území Afghánistánu, Čečny, Gruzie a Ukrajiny.Ve všech těchto konfliktech využívá stejnou rétoriku a záminky, ačkoli jsou v kontextu reality absurdní. I tak Rusům věří miliony lidí a podporují je i někteří nejvyšší političtí představitelé v Evropě. Absurditu ruské propagandy a opakování jejích metod, ale i důvod jejího úspěchu co do podpory evropského obyvatelstva, lze pochopit právě skrze optiku čtyř proběhlých konfliktů.

Záminky a obhajoba krvavých válek se paradoxně nemění, od Brežněva k Putinovi používají Rusové stále to stejné, jen prostřednictvím jiných metod přenosu informací.

Od roku 1979, kdy Rusko vojensky obsadilo Afghánistán a započalo tak téměř deset let trvající válečný konflikt, po rok 2022, kdy Putin napadl Ukrajinu, říkají Rusové stále to stejné. Jednotlivé konflikty článek rozebere skrze metody, které Sověti/Rusové použili, co k invazím řekli a nakonec, jaká byla realita a rozpory mezi jejich tvrzeními.

„Plníme svou mezinárodní povinnost pomoci Afgháncům bránit se proti silám imperialismu a reakcionistům“, sdělil Boris Ponomarev, vedoucí zahraniční sekce komunistické strany.

„Sovětský svaz poskytuje limitovanou vojenskou pomoc přátelskému lidu Afghánistánu, aby odrazili vnější agresory a zajistili mír a bezpečí v region“, tvrdí oficiální stanovisko sovětské vlády.

„Přejeme si, aby Afghánci byli pány své země země a rozhodovali o svém osudu bez zahraničního vlivu. Naše pomoc má za cíl ujistit se, že zahraniční agrese proti Afghánistánu je odražena a Afghánci mohou budovat svou svobodu v míru“, uvedl Leonid Brežněv na kongresu sovětské komunistické strany k Afghánistánu v červnu roku 1980.

Sověti tedy chrání místní národ před zahraničními vlivy, poskytují jim pomoc aby se mohli sami rozhodovat o svých záležitostech a jde jim o bezpečí v regionu. Zahraniční „reakcionisté“ chtějí Afghánce rozklížit, poštvat je proti Sovětskému svazu a znemožnit jim život v míru.

Kde už jsme to slyšeli?

Ve skutečnosti Sověti napadli Afghánistán, protože nevěřili režimu Hafizullaha Amina, který předtím provedl Sověty podpořený puč a svrhl tamější vládu. Brežněv tvrdil, že sovětská vojska afghánský lid „pozval“ do své země - tato metoda byla využita stejným způsobem i v Československu, na Ukrajině a v Gruzii.

Amin ale nevěděl, že se stal pro Sověty nepohodlným, a ti jej při invazi zastřelili a nasadili do čela země diplomata a věrného podporovatele Sovětského svazu Babraka Karmala, kterého mezitím trénovali pro jeho roli v Československu, konkrétně v Krušných horách.

Sověti napadli prezidentský palác převlečení za příslušníky afghánské armády a nasadili si jejich insignie. Tento čin je porušením mezinárodního práva a tato metoda byla využita v následujících válkách ještě několikrát.

Sovětská ochrana místních a odražení zahraniční agrese vedla k povstání Afghánců proti dosazené vládě a brutálnímu konfliktu s odhadovanými 250 000 mrtvými a milionem zraněných. Místo ochrany místních tedy Sověti rozpoutali občanskou válku a zničili množství životů - tento jev se opakuje i v následujících konfliktech. Také nakonec zradili dosazenou vládu a bez garancí vojenské pomoci ze země odešli. Jimi dosazený vůdce Nadžibulláh - bývalý ředitel tajné policie - byl poté rebely zajat a popraven. Sověti jej nechali napospas smrti, jak mají u „svých“ také často ve zvyku i dnes.

Začátky konfliktu v Čečně se datují k rozpadu Sovětského svazu, kdy byla místními 27. října 1991 vyhlášena nezávislá republika Ičkeria, a ta poté bojovala s ruskou armádou, která ve snaze získat znovu kontrolu nad územím Čečensko vojensky napadla.

„Čelíme gangu ozbrojených zločinců, nikoli čečenskému lidu. Tento gang šíří v zemi bezpráví a teror. Nemůžeme dopustit ohrožení naší teritoriální integrity“, uvedl ruský prezident v roce 1994 k vojenské invazi.

„Vojenská operace (pozn. povšimněte si oblíbeného ruského termínu pro válku) v Čečně má za cíl navrátit ústavní pořádek a ochránit práva ruského lidu žijícího v republice“, uvedl Jelcin, když byla spuštěna plnohodnotná vojenská operace a čečenská města byla bombardována.

U první čečenské války nelze kromě podobajících se citátů ruského vedení vyjmenovat použité metody k vyvolání války, protože převrat v Čečně Rusové nečekali a byli postaveni před hotovou věc. Lze tedy jen pozorovat opakující se rétoriku před a po rozpoutání vojenské agrese.

Válka skončila pro Rusy i Jelcina fiaskem a vedla k strmému pádu jeho popularity. Čečenci uhájili svou nezávislost až do roku 2000, kdy došlo k druhé a finální invazi ruských vojsk. Druhá válka ale byla detailně připravena mladým ambiciózním rozvědčíkem a premiérem Vladimirem Putinem. Jednalo se o jeho první vojenské angažmá a ukázalo naplno brutalitu nového ruského vůdce, který upevňuje svou moc.

U první války vedené Vladimirem Putinem lze vidět jeho charakteristický rukopis, který kromě opakování výše použitých metod Sovětů a Jelcina obsahuje také prvek nový - využití vražd vlastního obyvatelstva k vytvoření „správné“ nálady ve společnosti.

Na příkladu druhé čečenské války se tedy plně odhalil „manuál“ Vladimira Putina, který se od roku 2000 nezměnil a obsahuje několik vylepšení proti Brežněvovi a Jelcinovi.

Použité metody, druhá čečenská válka:

Putin využívá Brežněvův způsob útoků pod falešnou vlajkou ve spolupráci s ruskou GRU a Šamilem Basajevem - placeným teroristou - k obhajobě invaze. Přidává však společenskou přípravu samotných Rusů tím, že vytvoří nenávist vůči protivníkovi a podpoří jí několika útoky organizovanými ruskými tajnými službami. Tradiční ruské rčení „Nas mnogo“ je zřejmě zásadní pro ruské vnímání i v tomto případě, protože několik stovek mrtvých ruských civilistů zaplatilo za Putinovy válečnické choutky a obhajobu jeho invaze.

Bombardování hlavního města Grozny, při kterém zahynulo přes 10 000 civilistů, je poté dokladem, jak precizně Rusové cílí na vojenské cíle. Tento narativ je také zaměnitelný pro všechny jejich války - jakákoli raketa, která zabila civilisty, nebyla naše a protivník sám zabíjí své obyvatele. Rusové nic, jsou přeci precizní.

V Rusku však byl „Putinův manuál“ funkční, uchopil díky němu moc a stal se populárním dobyvatelem. Druhá čečenská válka měla pouze jediný cíl a to vynést Putina k moci, soubor metod, které tehdy použil, uplatnil bez výraznějších změn i v následujících konfliktech.

Když hrozí ztráta ruského vlivu u některého ze sousedů, neleníme a zachráníme je od zahraničních agentů a reakcionistů. Tuto záminku použil již Brežněv v Afghánistánu a Putin následně využil svůj manuál znovu, tentokrát na Krymu v letech 2014 až 2015, jen s několika kosmetickými obměnami. Prohlášení k invazi do Afghánistánu a na Krym o 35 let později jsou však vzájemně zaměnitelná a lze najít množství podobností.

Ruské vojenské uniformy si prý vojáci nakoupili sami společně s vojenskými vozy Kamaz a obrněnými transportéry BTR-80, které si zřejmě také můžete koupit v běžném obchodě v postsovětských zemích. Fakt, že ruská vojska 3 dny po Majdanu na Ukrajině obsadila parlament Krymu a vyvěsila na budově sovětskou vlajku byl „prý“ iniciativou místních obyvatel.

Na Krymu však pobývala pravidelná ruská armáda a Putin nemohl riskovat ztrátu námořní základny v Sevastopolu, kde sídlí Černomořská flotila. Využil chaosu a poloostrov obsadil, následné referendum bylo všemi relevantními pozorovateli označeno za falešné a jeho výsledek za předem připravený. V referendu vyhlásilo vůli připojit se k okupační mocnosti přes 97 % obyvatel i přesto, že na území žije 15 % populace tvořené krymskými Tatary, které Sověti málem vyhladili a Stalin s Berijou proti nim podnikli genocidní kroky.

Metody použité k separaci Donbasu a rozpoutání místní občanské války jsou totožné s výše uvedenými v případě Krymu. Rusko opět vyslalo vojska bez insignií, neoznačenou vojenskou techniku a popřelo svou účast v konfliktu. Podle tvrzení Rusů proti Ukrajině bojují pouze separatistické síly tvořené Ukrajinci a ti o vlastní vůli odráží brutální vojenské útoky „nacistů“ z řad pravidelné ukrajinské armády a speciálních jednotek. Samozřejmě Rusové znovu chrání ruskou menšinu a ruskojazyčné ukrajince tím, že do oblasti pošlou tanky, minomety a rozpoutají vojenský konflikt.

Zdroje k vyjádřením výše uvádí rozsáhlá studie britského parlamentu.

Opět, neoznačené jednotky v neoznačené vojenské technice překročily hranice a bojovaly proti pravidelné ukrajinské armádě. Vyspělá vojenská technika, například tanky T-72B, nebo protiletadlové systémy TOR M2, které nebyly součástí výbavy ukrajinské armády, si zřejmě opět lidé toužící po ruské nadvládě za vlastní peníze koupili v obchodech. Ukrajinci poté v roce 2014 zajali 10 příslušníků speciální jednotky parašutistů z ruské 76. letecké divize, ti však tvrdili, že se „ztratili“.

Břežněvův manuál z Afghánistánu tak v drobné úpravě fungoval i Putinovi během ruské invaze na Donbas a okupace Krymu. Rusové stále tvrdí to samé a využívají dokola drobně pozměněné metody z minulosti.

Zatím poslední válku rozpoutalo Rusko a Vladimir Putin v roce 2022, kdy ze tří směrů proniklo přes 125 000 ruských vojáků na území Ukrajiny ve směrech na Charkov, Kyjev a Oděsu. Invazi předcházely měsíce přesunů na ruském území, které byly dle Putina „cvičením“ a obviňování Ukrajinců z nacismu a „genocidy“ ruskojazyčných obyvatel.

Použité metody Vladimira Putina před invazí a během jejích prvních dnů:

Putinova slova tak kopírují ta Brežněvova, Jelcinova a jeho vlastní v obhajobě předchozích vojenských konfliktů. Obhajoba invaze je totožná s Afghánistánem, kde Rusko taktéž vinilo reakcionisty a zahraniční vlivové skupiny.

Ruská válečná kuchařka obsahuje tedy pouze několik dokola používaných ingrediencí - vytvořit konflikt, podpořit domácí veřejné mínění, nechat se do země pozvat, rozpoutat válku, obvinit nacisty, teroristy nebo reakcionisty (kde se zrovna co hodí), dobývané území nekompromisně vybombardovat a uplatnit svůj vliv pomocí dosazení loutkového vůdce.

Připravený proruský politik Medvedčuk tak byl podobným protagonistou jako Kamal Babrak v Afghánistánu, jehož Sověti taktéž dosadili jako nového prezidenta země s cílem zachovat jejich vliv v oblasti.

Dokola používaný ruský argument o ochraně menšin je ale třeba vzhledem k historickému kontextu rozebrat podrobněji, aby byla odhalena jeho absurdita.

Během relokací v 30. a 40. letech Rusové pod vedením tajné policie NKVD spáchali genocidu na Krymských Tatarech, Kalmycích, Čečencích a množství dalších etnik, kdy v důsledku násilného a nuceného přesunu přes 1,5 milionů příslušníků těchto menšin zemřelo.

Stalin a jeho pobočník, šéf NKVD Berija, ve snaze očistit ruské území od národnostních menšin přesunuli všechna nepohodlná etnika do oblasti Sibiře a centrální Asie, tedy na území Uzbekistánu a sousedících zemí. Tyto přesuny byly násilné a přes 40 % přesouvaných zemřelo v důsledku nemocí a hladu. Rusové tak vlastní národnostní menšiny rozhodně nechránily, nýbrž právě oni jsou po nacistech odpovědní za druhou největší etnickou genocidu v období druhé světové války.

Za genocidu ale lze také požadovat takzvaný „Holodomor“, tedy období v 30. letech 20. století, kdy po nařízení Stalina byla uvalena na ukrajinské farmáře tak vysoká daň, že nebyli schopní vyprodukovat dostatek jídla pro vlastní obživu. Odhady obětí se různí mezi 5 až 10 miliony Ukrajinců, kteří v důsledku hladu zemřeli. Takové nelidské praktiky nevyužíval ani Hitler proti obyvatelstvu okupovaných východních území, kterými pohrdal.

Pokud bychom sečetli oběti Holodomoru a nuceného přesunu etnických menšin v 30. a 40. letech, počet obětí Stalina a Beriji je tak ještě vyšší, než zmařené životy během nacistického holokaustu, což je mrazivým dokladem absurdity tvrzení Putina, Brežněva i Jelcina o vůli Ruska chránit ohrožené obyvatele, natož etnické menšiny.

Absurdní je také argument „ochrany mateřského jazyka a tradiční ruské kultury“ na ukrajinském území, který je běžně akcentován jako relevantní i některými předními evropskými politiky.

Už se ale od ruských vládců nedozvíme, že již léta Rusové nuceně „rusifikují“ národnostní menšiny na svém území, kdy právě Vladimir Putin zakázal v roce 2017 dekretem dobrovolnou školní výuku v mateřském jazyce Tatarů či Baškirů - učit se smí pouze rusky. Nic naplat, že se děti ruštinu učí povinně, Putin jim zakázal i nadstavbovou výuku jejich vlastního jazyka.

Albert Razin, aktivista udmurtského etnika, se sám upálil v protestu proti zákazu výuky na školách ve volžském regionu, kde Udmurti žijí. Rusové po desetiletí cíleně brání etnickým minoritám v zachovávání svých tradic a nutí místní samosprávy učit pouze ruský jazyk, nikoli jejich mateřský s ruštinou současně.

Ze stejných a horších „zločinů“, tak Putin obviňuje prezidenta Zelenského zcela neprávem. Sám tak již roky jedná dle svých slov „zločinně“ a v daleko větším měřítku.

Ačkoli jsou styl a forma ruské propagandy i vyvolávání ozbrojených konfliktů stále stále stejné, ruské lži si našly miliony posluchačů a agresoři miliony obdivovatelů. Důvod je prostý - ruská propaganda cílí na destrukci důvěry v informace.

Jestli existuje jedna činnost, ve které jsou Rusové extrémně schopní, je to vedení hybridní a informační války. Hlavní teze ruské strategie hybridní války taktiky je přímo geniální.

„Nevěřte ani nám, ani jim, nikomu, všichni Vám lžou“, je jádrem takzvané Gerasimovy doktríny pro vedení hybridní války.

Vypouštějí tedy tisíce konfliktních informací, které následně popírají i potvrzují. Ve veřejnosti budí dojem, že existuje „jejich pravda“ a „západní pravda“, ačkoli historie je jednoznačně doložitelná a prohlášení z let 1979, 1980, 1999, 2000, 2014, 2015 a 2022 jsou takřka totožná, taktiky stejné a použité metody k vyvolání konfliktů se po 50 let nezměnily.

Je tedy zcela jedno, jestli Rusové recyklují stále ty samé argumenty, výmluvy a absurdní obhajoby svých konfliktů - úspěšně nabourali lidské vnímání pravdy, historie a schopnost ověřit si informace, které lidé konzumují. Prohlédnout skrze ruské lži je tak možné jen skrze historii a pochopení primitivních taktik ruských vůdců, které se nemění a jen je stále dokola používají pro nová a nová krveprolití. Zbytek má veřejnost pouze zmást a zasadit semínka pochybností, která vždy končí otázkou:

„A co když na tom něco je?“

V momentě, kdy čtenář nebo posluchač zahodí relevantní fakta a položí si v kontextu milionkrát omílaných ruských lží tuto otázku, Rusové vyhráli.