Článek
V komentáři pro server Novinky napsal bezpečnostní analytik Václav Bříza skvělý popis současné situace v Íránu - režimy se nemění ze vzduchu. Údery na vojenské kapacity režimu ajatolláhů a centra moci sice demonstrují sílu a mohou Írán také oslabit, ale nedestabilizují režim na zemi a nezmění směřování země, naopak jej mohou ještě více utužit.
Pro Donalda Trumpa je současná válka komplikací již po jedenácti dnech. Razantními údery ukázal sílu a zbavil USA odvěkého nepřítele v podobě ajatolláha Chameneího, což může přinést politické body skomírajícím preferencím republikánů. Na druhé straně však ropná blokáda zamávala s globálními dodavatelskými řetězci a než Trump avizoval deeskalaci, ceny ropy překročily 120 dolarů za barel, což se nestalo ani v roce 2022, kdy Vladimir Putin rozpoutal plnohodnotnou agresi na Ukrajině. Státy Perského zálivu navíc avizovaly přehodnocení slíbených investic do ekonomiky USA, což je pro Bílý dům další komplikací. Blokáda Hormúzského průlivu se navíc může protáhnout - Írán avizoval, že dokud útoky neskončí, ohrožená je každá loď proplouvající průlivem v nezávislosti na její zemi původu.
A aby toho nebylo málo, Donald Trump neválčí sám. Ještě více než USA se v regionu angažuje Izrael, jehož jednotky eliminují velitelská stanoviště Hizballáhu v Libanonu a v Íránu taktéž sledují své cíle. Benjamin Netanjahu rozhodně nehodlá přestat, protože na válce získává politické body a dokud konflikt trvá, Izraelci mají ve zvyku vládu podporovat a nenarušovat bezpečnost země vnitropolitickou soutěží. Premiér je v Izraeli nenáviděný co do lidskosti a charakteru, ale respektovaný při válečném úsilí kvůli své schopnosti přesvědčit USA, aby se za Izrael postavily.
Trump chce slávu, Netanjahu zničený Írán. Zájmy USA a Izraele jsou zcela odlišné
Prvně je třeba připomenout, co dva hlavní aktéři údery v Íránu sledují a jaké mají vojenské a především politické cíle. Pro Donalda Trumpa je Írán relativně snadný cíl, jak ukázalo i rychlé ovládnutí vzdušného prostoru - s pomocí Izraele - a prezident USA je známý tím, jak rád své nepřátele i partnery tlačí do kouta, což předvádí i v otázce Íránu dnes a denně skrze silácká prohlášení. Stejně jako ve Venezuele se prezident vrhl do demonstrace síly a čekal zřejmě rychlý výsledek v podobě Íránců žadonících o mír nebo všelidového povstání, ke kterému občany země nabádal.
Nic takového se ale nestalo, což bylo možné očekávat. V době ohrožení jsou totalitní režimy ještě nebezpečnější a represe jsou naopak posíleny. Během války se lidé mohou ztratit nebo se nepohodlní kritici a prominentní osobnosti jednoduše připočtou k bilanci mrtvých a málokdo bude v cenzurovaném Íránu zjišťovat, jak to bylo doopravdy. Prezident USA si tedy představuje změnu režimu, nebo alespoň takový režim, který mu půjde na ruku - nebo to bude alespoň nutnou dobu předstírat. Zde ale panuje první rozpor mezi zájmy Trumpa a Netanjahua. Izraelský premiér nechce změnu režimu, pokud nenastoupí k moci taková vláda, která nebude židovský stát ohrožovat. To raději Izrael srovná Írán se zemí a destabilizuje zemi natolik, že může vypuknout i občanská válka mezi Peršany, Ázery na severu, Balúči na jihovýchodě a turkickými etniky na severních hranicích s Afghánistánem.
Země Benjamina Netanjahua je dostatečně daleko, aby jí bojovníci nevybavení balistickými raketami neohrožovali a co bude dál, je premiérovi Izraele vesměs lhostejné. Donald Trump si ale takovou situaci nemůže dovolit nejen politicky, ale i kvůli vztahům USA se státy Perského zálivu, kterých by se destabilizace Íránu po vzoru Sýrie dotkla nejvíce. Saúdové, Katařané a další si jistě nepřejí další Húsíe v Íránu, kteří by ohrožovali lodní dopravu a militantní radikály šířící nebezpečné ideologie i v okolních státech po vzoru Islámského státu v Sýrii. Donald Trump si tedy ve svém vidění světa může připsat úspěch již dnes, Benjamin Netanjahu ale nikoliv. Pro USA je válka pomyslně hotová, Izrael ale zdaleka neskončil. Naopak, Izrael íránské útoky na blízkovýchodní monarchie ocenil a zapojení těchto aktérů do války proti režimu ajatolláhů by bylo tím nejlepším, co by si mohl izraelský premiér přát. Pokud k tomu ale nedojde, bude Netanjahu válčit dál a eskalovat situaci přímo v rozporu s Trumpovými zájmy.
Vojenské schopnosti Íránu jsou sice slabší než na počátku konfliktu, ale režim se zdaleka nezměnil či neoslabil. Bezpečnostní hrozba pro Izrael i státy Perského zálivu trvá a je naopak vyšší než kdy dříve. Nástup radikálního Modžtaby Chameneího je navíc znakem rezolutního odporu íránského režimu, který rozhodně nehodlá kapitulovat a uzavřít s Donaldem Trumpem jakoukoli dohodu. Prezident tak nemůže deeskalovat válku, kterou chtějí dva ze tří aktérů naopak rozohnit ještě více.
Na straně Íránu a Izraele je čas. Donald Trump nemá na oba státy dostatečné páky
Blokáda Hormúzského průlivu nyní zapříčinila burzovní šok a nebývale vysoké ceny ropy, což je ale jen prvotní důsledek širšího problému. Komplikací není ani tolik cena ropy, nýbrž potřeba její neustálé těžby, což se týká i zemního plynu. Největší těžební firma světa, Saudi Aramco, dnes vydala kromě ekonomických výsledků také informaci, že by uzavření klíčových vrtů a zastavení rafinérií způsobilo doslova katastrofické škody, které by mohly činnost firmy omezit až na šest měsíců. Podobně je na tom i katarská výroba plynu a obdobné komplikace dostihnou i Bahrajn, Kuvajt, Omán a Spojené arabské emiráty.
Šest měsíců bez vývozu ropy Saúdská Arábie ekonomicky nepřežije, přišla by o zhruba bilion dolarů a okolní státy jsou na tom stejně, ne-li hůře. Je tak otázkou, zda se státy závislé na těžbě ropy a zemního plynu spolehnou na nevyzpytatelného Trumpa a budou jej tlačit do deeskalace, nebo naopak zvolí variantu přímé účasti v konfliktu a Írán svými silami paralyzují natolik, aby ekonomická hrozba dostatečně rychle zmizela. Nervozita již stoupá a výrok Pákistánu, který avizoval, že jakmile Írán ještě jednou zaútočí na saúdské rafinérie, shodí na stát nukleární bombu, je dostatečnou ukázkou vážnosti situace. Pro Írán by však byla dohoda s USA ponížením a nový vůdce i vojenské velení vědí, že je čas na jejich straně. Izrael si je vědom téhož a svými neustálými údery na Írán, Libanon i některé cíle v Iráku ukazuje, že rozhodně napětí uvolnit nehodlá.
A Modžtaba Chameneí? Nic by nového vůdce neproslavilo více, než kdyby dotlačil USA k deeskalaci napětí a dosáhl dohody o ukončení konfliktu, aniž by se však čehokoliv podstatného vzdal.
Trump to nedomyslel. USA, Evropa i Blízký východ trpí, Putin se směje
Existuje ještě jeden významný hráč, kterému dělá válka v Íránu vyloženou radost. Tím je Vladimir Putin, který díky angažmá USA v konfliktu a obraně blízkovýchodních partnerů vyčerpávají svůj zbrojní arzenál určený pro Ukrajinu a evropské státy. Vyšší cena ropy navíc vyrovnává vazalský vztah Ruské federace s Čínou a Vladimir Putin nyní nemusí prosit Si Ťin-pchinga, aby jeho ropu kupoval, nýbrž je vítaným strategickým dodavatelem v době, kdy jsou ropa i zemní plyn nedostatkovým zbožím.
Nebylo by překvapením, kdyby Vladimir Putin dokonce íránský režim i financoval, vyzbrojoval a udržoval motivaci čelních představitelů Íránu ve válce pokračovat. Každý den, kdy je Hormúzský průliv zablokován, je Ruská federace nejen geopoliticky důležitější, ale také bohatší.
Slova Donalda Trumpa o deeskalaci tak přichází v době, kdy chce zřejmě konflikt deeskalovat pouze on a jeho blízkovýchodní partneři, kteří ale nemohou v probíhajícím konfliktu vnímat Trumpa jako příliš spolehlivého, natož schopného konflikt skutečně ukončit. Izrael rozhodně nehodlá ubrat ze svých snah zbavit Írán maxima vojenských schopností i lídrů a režim ajatolláhů má relativní pohodlí, protože čas je rozhodně na straně Íránu. Destabilizací Perského zálivu drží Írán Evropu i USA jako rukojmí a Vladimir Putin se jistě raduje a pousmívá se nad tím, do čeho se zas Donald Trump zapletl.
Spojené státy mají nyní dvě špatné možnosti. Mohou uzavřít ponižující dohodu s Íránem a zajistit tak chatrné příměří, k čemuž ale bude muset Donald Trump přimět i dosud neochotného Benjamina Netanjahua. Druhou možností je naopak další eskalace i za pravděpodobné účasti států Perského zálivu. Tentokrát ale nebudou stačit letecké údery, nýbrž bude třeba do Íránu vyslat i pozemní vojska, což se opět negativně projeví na preferencích republikánů v USA. Evropě, Spojeným státům, Perskému zálivu, ale i Ukrajině rychle dochází čas a Donald Trump se ale ve své snaze o deeskalaci nemá o koho opřít. Na jedné straně působí vehementní a nelítostný Benjamin Netanjahu, který hodlá konflikt dotáhnout do konce a na druhé straně si Modžtaba Chamaneí hodlá upevnit svou moc skrze prokázání vůdcovských kvalit. K uzavření míru či příměří musí existovat i ochotná protistrana v současné má Írán i Izrael nebývale mnoho důvodů válčit dál.
Nelze se ubránit pocitu, že po loňských úderech v Íránu a bleskovém únosu Nicoláse Madura nabyl Donald Trump až příliš mnoho sebevědomí. Nyní má na krku válku, kterou nechtějí ukončit ani jeho partneři, natož pak protivníci.
Dovětek autora
Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.
