Trumpovi je svět již lhostejný. Zjišťují to Američané i nejbližší spojenci

Partneři Spojených států nejen Blízkém východě nyní zjišťují dvě podstatné věci. Prvním nezpochybnitelným faktem je, že íránský režim nehledí na jakékoli regionální vazby a při odvetných úderech decimuje cokoli, co není dostatečně chráněné a ať už jde o blízkovýchodní základny NATO, členských států Evropské unie nebo USA, pálí Írán po všech těchto objektech balistickými střelami a útočnými drony. Při těchto útocích nehledí teokratická diktatura na zájmy hostitelských zemí a úplně ignoruje předchozí diplomatickou, humanitární i finanční pomoc z Bahrajnu, Ománu či Kataru, jejichž lídři dlouhodobě usilovali o maximálně přátelské soužití a korektní vztahy. Kdo tedy pochyboval o tom, zda Írán reprezentuje nebezpečí pro region, případně i západní svět, může mít dnes jasno. Režim neřeší, kdo se útoků účastní a kdo Spojeným státům svůj vzdušný prostor nebo území odmítl poskytnout - balistické rakety míří tam, kde mohou napáchat největší škodu a výjimkou není ani Ázerbájdžán, Turecko, Omán či Katar, tedy státy, které s Íránem spolupracovaly a údery Izraele a USA silně kritizovaly.

Druhé zjištění je ale ještě více znepokojující, protože v plné nahotě ukazuje pravou tvář Donalda Trumpa před spojenci i celým světem, Američany nevyjímaje.

Rozhodně nejsem fanouškem socialistického premiéra Španělska, Pedra Sánchéze, ale jeho kritika invaze je činem suverénního demokraticky zvoleného státníka. Jeho země sice dlouhodobě odmítá závazek 3,5 + 1,5 % výdajů na obranu, ale reakce Donalda Trumpa na Sánchézova slova kritiky vůči zásahu v Íránu nemířila na španělskou lhostejnost vůči NATO, nýbrž na Sánchéze osobně. Šéf Bílého domu by rád využil území Španělska coby základny pro své bombardéry B-2 Spirit, aby letouny nemusely startovat z území USA, ale premiér Sánchéz tento požadavek rezolutně odmítl a odmítl zpřístupnění sdílených vojenských základen s USA i pro jiné účely.

A reakce Bílého domu? Donald Trump avizoval uvalení obchodního embarga na celé Španělsko, prý se zemí nechce mít nic společného. Jde přitom o šestého největšího obchodního partnera USA a zemi, do které ročně míří ropa ze Spojených států za 9 miliard dolarů a další produkty, včetně služeb digitálních gigantů. Skrze španělské přístavy proudí další zboží z USA za miliardy dolarů směřující do dalších členských států Evropské unie a v neposlední řadě je země pro USA vstupní branou do severní Afriky i Sahelu a jen za minulých několik let využily USA španělské území pro vojenské zásahy v tomto regionu několikrát, naposledy na podzim roku 2025, kdy Donald Trump zasáhl proti islamistům v Nigérii.

Stačilo jedno kritické prohlášení a veškeré vztahy se Španělskem, členskou zemí NATO od roku 1982, jsou v očích Donalda Trumpa pryč.

Ohrožené jsou ale i investice států Perského zálivu v USA. Podle dnešních zpráv Financial Times zvažují Trumpovi partneři z arabských zemí vypovězení smluv uzavřených v květnu roku 2025. Na rozpočet Spojených států a Izraele sice konflikt v Íránu dopadne, nejhorší rány však zasadí státům Perského zálivu, jejichž obchod s fosilními palivy je nyní paralyzován a bude-li Blízký východ destabilizován dlouhodobě, mohou se dodavatelé ze Saúdské Arábie, Kataru nebo Spojených arabských emirátů stát příliš nespolehlivými. Pro vládce, kteří spoléhali na diverzifikaci ekonomik a příklon k turismu nebo k oborům s vysokou přidanou hodnotou, je současná válka v Íránu katastrofou. Bude trvat několik let, jestli vůbec, aby se Saúdská Arábie nebo Spojené arabské emiráty coby mohly opět nazývat dostatečně bezpečnými. Přitom to byly právě investice z Perského zálivu, které měly tvořit základ Trumpovy obchodní politiky a přesvědčit Američany o tom, že se dá skrze nátlak a dobré vztahy zajistit návrat výroby na území USA.

Výše uvedené jednání Bílého domu je ale třeba vykládat v širším kontextu vlády Donalda Trumpa. Zdá se, že prezident již nehledí na zájmy USA, natož pak na zájmy svých spojenců a jedná tak, aby se jakkoli zapsal do historie, ať už pozitivním či negativním způsobem.

Dnešní doba není pro Donalda Trumpa jednoduchá ani na vnitropolitické scéně Spojených států. Dvakrát v řadě, v prosinci lednu, vzrostla meziměsíční inflace o 0,5 %, čímž se potvrzuje, jak zásadní dopady mají Trumpova cla na spotřebitelské ceny, ačkoliv byl jejich dopad významně odložen předzásobením podniků v druhém čtvrtletí roku 2026. Téma zdražování opět dominuje americké veřejné debatě a nárůst cen ropy i zemního plynu rozhodně inflaci nesníží, ba naopak. Válku v Íránu navíc podporuje jen 47 % oslovených republikánů a mezi dospělými voliči schvaluje zásah na Blízkém východě jen pětina Američanů. Před pouhými několika týdny přitom Trumpově vládě zasadil zcela zdrcující ránu Nejvyšší soud USA, který zrušil cla zavedená podle zákona IEEPA a obchodníci nyní žalují federální vládu o vyšší desítky dolarů, což může být jen začátek. V historii USA nikdy federální vláda nečelila situaci, kdy by musela vracet až 180 miliard dolarů. Dosud nejhorší případ prohraného vládního sporu byla kompenzace vlastníků nemovitostí za nezákonně provedené exekuce v období finanční krize a tehdy vracely Spojené státy podstatně méně, konkrétně 28 miliard dolarů včetně úroků a právních nákladů. Tato částka navíc nepocházela jen z rozpočtu USA, ale podílely se na ní bankovní instituce, které exekuce nařídily a Spojené státy platily pouze okolo 30 %.

Inflace tedy stoupá nejrychlejším tempem za uplynulé 4 roky, státní rozpočet je v katastrofálním stavu a kromě nejvyššího deficitu v historii hrozí federální vládě jeho další prohloubení skrze navrácení až 180 miliard dolarů z Trumpových celních opatření. Polovina republikánů Trumpovu obchodní i mezinárodní politiku odmítá a ti, kteří za republikánskou stranu získali své pozice v Kongresu USA, se již začínají bouřit, protože čelí téměř jisté prohře v průběžných volbách roku 2026.

Na místě je tedy několik relevantních otázek. Zajímá vůbec Donalda Trumpa výhra či prohra v průběžných volbách? A pokud ne, co vlastně Donald Trump sleduje a s jakými pohnutkami jedná?

Pokladna USA je v troskách a je třeba se ptát, proč tomu tak je. Žádný příčetný ekonom v by ve vysokých celních přirážkách nespatřoval jakýkoli přínos pro Spojené státy, zvlášť v situaci, kdy je globální ekonomika již příliš diverzifikovaná a návrat k průmyslové suverenitě je díky vysokým mzdám v USA již pouhou iluzí. Pokud by ale prezident USA neměl v ruce cla a nemohl partnerům vyhrožovat skrze narušení vzájemných obchodních vztahů, jen těžko by dosáhl jakýchkoli ústupků. Zarážející je, že Trump již neřeší, jak se celní zbraň nevyhnutelně obrátí i proti němu a občanům USA. Dosud nikdy v historii nepřišly Spojené státy o tolik obchodních partnerů, jako právě v roce 2025 a 2026 - Evropská unie sbírá jednu dohodu o volném obchodě za druhou a Čína je díky novým partnerstvím s Kanadou a státy ASEAN v těsném závěsu. Druhý největší ekonomický blok světa a největší asijská ekonomika z nevyzpytatelnosti USA nebývale těží a dřívější rivalové, například Čína s Indií, k sobě mají díky všehoschopnému Trumpovi najednou až příliš blízko. To samé lze tvrdit o vztahu Indie a Evropské unie, nebo také o státech Mercosur a zemích regionu ASEAN, které se od Bílého domu hromadně odklání a navazují stále těsnější vztahy s Čínou a Evropskou unií.

Pro Donalda Trumpa je ale zřejmě důležité, že to bude on, kdo přepsal mapu globální ekonomiky a zcela proměnil svět za pouhý jeden rok. Zcela jistě se prezident USA zapíše do historie a ekonomové budou jeho opatření po desetiletí studovat, protože se dosud nikdo neodvážil k takto - sebevražednému - kroku. Nikdo také tak zásadně neproměnil globální bezpečnost. Až příliš málo se mluví o tom, že éra kontrolovaných jaderných zbraní již skončila a smlouva New START zapříčinila, že své jaderné arzenály mohutně posilují nejen Rusko a Spojené státy, nýbrž také Čína, Pákistán, Indie a v neposlední řadě hodlá podobně jednat i Francie. A opět, Donald Trump vstoupí do historie jako ten, za jehož vlády se dříve regulované a obávané jaderné zbraně proměnily v relativně konvenční a masově vyráběné instrumenty odstrašení.

Do tohoto kontextu zapadá i rekonstrukce Bílého domu a množství dalších infrastrukturních projektů, které Donald Trump hodlá označit vlastním jménem, na které si opatřil ochrannou známku v době, kdy je prezidentem USA. Vyrůst má Trumpovo letiště, Trumpův oblouk, Trumpova knihovna a Trumpova galerie. Institut míru ve Washingtonu D.C. je nyní Trumpovým institutem míru a knihovna Johna F. Kennedyho již nenese jméno zastřeleného prezidenta, ale došlo k jejímu přejmenování na Trumpovu-Kennedyho knihovnu. Dříve neslo jméno prezidenta 12 budov, které sám v minulosti postavil. Jen za pouhý rok se přitom objevilo celkem 33 míst spadajících pod vlastnictví federální vlády USA, které jméno současného šéfa Bílého domu převzaly a dalších 22 objektů má být v následujících dvou letech postaveno.

Existuje jen jediný důvod, proč by prezident USA za své vlády, což není obvyklé, pojmenovával objekty po sobě samém. Prioritou Donalda Trumpa není úspěšná vláda, nýbrž zápis do historie. Pokud tuto tezi přijmeme, najednou začnou dávat smysl i jiné kroky USA, například únos Nicoláse Madura, jednání o míru na Ukrajině a v neposlední řadě také údery Spojených států v Íránu.

Ve Venezuele se režim po zásahu USA nezměnil a je otázkou, s kým a z jaké autority vlastně Donald Trump v současné době jedná. Spojené státy podle slov ministra zahraničí Marca Rubia nerespektovaly Nicoláse Madura coby hlavu státu, ale zároveň jednají s jeho viceprezidentkou Delcy Rodrigézovou a označují jí za schopnou vládkyni, což se vzájemně vylučuje. Na Ukrajině se pak Spojené státy snaží uzavřít mír i za cenu zásadních a pro Ukrajinu nepřijatelných bezpečnostních ústupků. Výstupy z jednání přitom naznačují, že pro Donalda Trumpa není prioritou stabilita v regionu, nýbrž pouhé uzavření míru za jakoukoli cenu - opět, aby se zapsal do historie a krátkodobě zajistil své partnery skrze lukrativní kontrakty s Rusy i Ukrajinci.

Trump jedná zkratkovitě, infantilně a trvá-li jakékoli jednání příliš dlouho, jak ukázala Ukrajina nebo Venezuela, vrhne se prezident USA na jiný, rychleji dosažitelný a přívětivější cíl. Zavedením nových cel po výroku Nejvyššího soudu USA porušil Donald Trump veškeré obchodní dohody, které s velkou pompou uzavíral v minulých letech. Následně, zřejmě omylem, zavedl na své partnery z Perského zálivu nebo Evropské unie vyšší cla, než jaká platila dříve a seznam produktů, kterých se přirážky dotýkají, je v novém provedení zcela odlišný od toho předchozího. Opět, jako by na výsledku snad ani nezáleželo.

Jeden týden je Španělsko černým pasažérem v NATO, jen aby o několik dní později prezident USA zarazil veškerý obchod - včetně zbrojních dodávek od firem z USA, které tvoří 35 % španělského obranného rozpočtu. Jednou jsou evropští spojenci neschopní, ale o několik dní později je USA žádají o zpřístupnění vojenských základen a přímou účast v íránském konfliktu, jinak Bílý dům vyhrožuje odvetnými kroky. Jednou je Maduro nikým nezvolený diktátor, ale opět, o několik týdnů později je Delcy Rodriguézová skvělou prezidentkou a partnerkou USA.

Jakmile přestává být zájem Spojených států i tamních firem či občanů určující a nezáleží-li nejen na mezinárodním právu, a dokonce ani na zákonech Spojených států, je Donald Trump mimořádně nebezpečný nejen pro své protivníky, ale také pro vlastní partnery. V posledních týdnech, zvlášť v otázkách Grónska a ilegálních cel, se sice ukazuje jistá přítomnost demokratických pojistek ve Spojených státech, ty ale reagují pomalu a většinou až době, kdy je většina škod již napáchána. Již dnes se proti krokům Bílého domu bouří i Trumpovi republikáni, ale než si prezidenta zastaví, může být na nápravu rozsáhlých škod již příliš pozdě. Odvolání prezidenta skrze impeachment by se přitom pro republikány rovnalo politické sebevraždě.

Ti, kteří se na Donalda Trumpa spoléhali nejvíce, dnes řeší historické krize, ať už jde o Viktora Orbána v Maďarsku nebo vladaře z Blízkého východu. Ti, kterým měl Donald Trump přinést úlevu, dnes mohou pouze sledovat rostoucí ceny potravin, paliv i bydlení a ti, kteří doufali v obnovení geopolitické dominance USA, mohou pouze příhlížet, jak Evropská unie, Čína, Indie a další silné ekonomiky obsazují trhy, které nechtěj mít s Donaldem Trumpem již nadále nic společného.

Sám Trump se ale nadále tváří, jako by mu byl osud světa lhostejný a jeho jednání je nadále pro zájmy i životy Američanů zničující, dokonce snad i více než kdy dříve. Je-li skutečně jedinou Trumpovou motivací jeho otisk v historii, ať už v negativním či pozitivním pojetí, nečeká svět nic dobrého, ba naopak. Dříve se prezident USA alespoň snažil vyjít vstříc vlastním voličům, což jej částečně v jeho krocích brzdilo a dodávalo jim v pojetí programu hnutí MAGA i jistou subjektivní racionalitu. Útok proti Íránu i následné související kroky ale toto paradigma změnily a Donald Trump nyní čelí téměř jisté volební porážce i související paralýze federální vlády.

Listopadové volby jsou ale v kontextu současných událostí stále v nedohlednu. Inflace v USA nebezpečně zrychluje, výkon průmyslu se propadá, ekonomický výkon stagnuje a pracovní trh USA je v troskách. Tomuto vývoji odpovídá i popularita republikánské strany, propad preferencí republikánů je nejhorší za uplynulých 20 let. Blízký východ hoří, ceny ropy atakují maxima z roku 2022 a mezinárodní pravidla i geopolitická stabilita přestávají existovat.

Dnes již nemá šéf Bílého domu příliš mnoho, co by mohl ztratit. Jedním tahem pera může skrze prezidentskou milost učinit všechny, včetně členů vlastní rodiny beztrestnými a jakmile neexistuje ani pravděpodobný úspěch obhajoby většiny křesel v Kongresu, je tato poloha nejmocnějšího muže světa nebývale nebezpečná.

Placené zdroje

Dovětek autora

Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.