Vzkaz Trumpovi a Putinovi: Francie propůjčí jaderné zbraně spojencům

Evropskou unii v posledních zhruba 30 letech trápí stále stejný nešvar. Jakmile se agresor kdekoli na světě rozhodne popřít veškeré principy mezinárodního práva a uzurpuje si cizí území či suverenitu, lídři Evropské unie jednají nerozhodně a volají, světe, div se, po dodržování mezinárodního práva.

Když Ruská federace srovnala Čečensko se zemí nejprve v letech 1995 až 1996 a později v letech 1999 až 2000 kazetovou municí a fosforovými bombami, volali státníci po dodržování ženevských konvencí a deeskalaci konfliktu. Nebylo to nic platné, za několik týdnů zemřelo v důsledku rozsáhlého bombardování přes 20 000 Čečenců, většinou civilistů, a Organizace spojených národů byla bezzubá. Mezinárodní právo selhalo. V Gruzii se Vladimir Putin taktéž vydal za hranice vymezené mezinárodním právem, když dodnes okupuje Abcházii a Jižní Osetii, které získal invazí suverénního státu. Totéž platí pro vojenský zábor Krymu a Donbasu, kde Rusové působili coby neoznačení vojáci a Vladimir Putin o rok později přítomnost ruské armády i techniky přiznal. O osm let později bylo mezinárodní právo pošlapáno znovu, když na Putinův příkaz armáda Ruské federace zaútočila na Ukrajinu a hodlala zemi obsadit, svrhnout demokraticky zvolenou vládu a přeměnit stát na vazalskou provincii po vzoru Běloruska.

Není se však třeba omezovat pouze na Ukrajinu. Kde bylo mezinárodní právo, když Izrael zaútočil na íránská nukleární zařízení? Můžeme důvody chápat a chování Íránu odsuzovat, právně byl ale zásah minimálně sporný. A znovu, když Indie zaútočila na cíle v Pákistánu a vyvolala krátký ozbrojený konflikt dvou jaderných velmocí, mezinárodní právo nikdo neřešil. Ani Donald Trump si s Organizací spojených národů a přijatými konvencemi příliš nelámal hlavu, když zabíjel vojenskými údery posádky lodí plujících v Karibiku a také později, když nechal venezuelského diktátora Madura unést a předvést před soud ve Spojených státech. Současný konflikt v Íránu také nevyřeší mezinárodní právo, ale pouze vyčerpání jednoho či druhého protivníka, případně totální porážka jedné ze stran konfliktu uznaná kapitulací či jinou dohodou.

Je tu i brutální konflikt v Súdánu, kde umírají desetitisíce civilistů a další miliony přichází o střechu nad hlavou, případně i o obživu a domovy. Africký region v Sahelu hoří, unášejí se školačky, vraždí se etnické menšiny a síla mezinárodně uznaných teroristických organizací Islámský stát a al-Káida exponenciálně roste. Kde je mezinárodní právo, po kterém všichni tak vehementně volají, a zastavilo některý z děsivých a krvavých konfliktů dnešní doby?

I navzdory všem výše uvedeným konfliktům, kde se mezinárodní právo ukázalo jako bezzubé, po něm volá nejen šéfka unijní diplomacie, Kaja Kallasová, ale také Friedrich Merz, Keir Starmer, Pedro Sánchéz, Vladimir Putin, Alexandr Lukašenko a Nárendra Módí.

Co mají tito lídři, diktátoři a hybatelé geopolitiky společného? Mezinárodní právo je pro tyto státníky pouhou zástěrkou ve chvíli, kdy se veřejně nemohou nebo nechtějí postavit na stranu jedné či druhé strany konfliktu, nic víc za tím není. Všichni vědí, že je Organizace spojených národů v současné podobě zcela paralyzovaná a jakmile jsou v Radě bezpečnosti společně zastoupeny Spojené státy, Čína a Ruská federace, mezinárodní právo přestává existovat. Pokud do hry vstoupí zájmy jedné z velmocí, jednomyslná shoda na řešení konfliktů je zcela nemožná.

Evropská unie je v tomto ohledu silně neakceschopnou entitou. Nejenže nebyla schopná demonstrovat dostatečnou sílu k odstrašení Vladimira Putina na Ukrajině či v Gruzii, ale ani tváří v tvář Donaldu Trumpovi se lídři neprojevili nijak rozhodně, přitom šlo v otázce Grónska o bezpečnost klíčového spojence, Dánského království. Situaci museli zachránit američtí senátoři, kteří otevřeně promluvili o Trumpově odvolání a nemá si smysl nalhávat, že by snad vyslání 14 vojáků do Grónska bylo tím, co šéfa Bílého domu zastavilo. Evropu museli zachránit američtí zákonodárci, kteří Donaldu Trumpovi rezolutně řekli „a dost“!

Na značně pochmurný, leč pravdivý úvod dnešního článku navážu v pozitivnějším duchu. Zdá se, že se alespoň jeden státník v Evropě probudil a volí tolik očekávanou a potřebnou reakci. Emmanuel Macron vzhledem k dění na Blízkém východě oznámil, že hodlá osmi klíčovým evropským spojencům poskytnout „předsunuté jaderné odstrašení“, což si lze přeložit jako rozmístění francouzských nukleárních hlavic na území unijních spojenců.

Francie o posílení evropského jaderného odstrašení informovala ve chvíli, kdy je situace v Íránu z pohledu evropských států nejasná, nečitelná a pro mnohé i značně nebezpečná. Německo, Velká Británie, Španělsko a Itálie odmítly Donaldu Trumpovi poskytnout zázemí svých základen pro údery na íránská odpalovací zařízení, ale Emmanuel Macron jako jediný ukázal pomyslné svaly. Vzkázal Íránu, že hodlá bránit francouzské základny silou a nevylučuje preventivní údery přímo na území protivníka. Na druhé straně se Francie do konfliktu dosud přímo nezapojila, ale jako jediná evropská mocnost posílila přítomnost vojenských sil ve Středozemním moři, odkud může kontrolovat bezpečnost v Adenském průlivu, kde obchodním lodím otevřeně hrozí jemenští Húsíové, regionální spojenci Íránu.

Emmanuel Macron tak zvolil prozíravou a velice efektivní taktiku. Ukázal Íránu sílu, ubezpečil francouzské spojence v Perském zálivu o své ochotě podílet se na obraně vlastních základen a zároveň se vyhnul přímému angažmá v potenciálně toxickém konfliktu, kde hrozí nekonečná spirála eskalace napětí všemi zúčastněnými stranami.

Ono předsunuté jaderné odstrašení má v Macronově pojetí podobu rozmístění jaderných hlavic u osmi klíčových spojenců, které ale zůstanou pod výhradní kontrolou francouzské armády. Stejný postup zvolil Vladimir Putin v ruské Kalningradské enklávě a v Bělorusku, čímž odpadá argument vzájemné eskalace - byl to Putin, kdo první rozmístil v Bělorusku taktické jaderné zbraně a nelze si tak na krok Francie jakkoli stěžovat, jedná se pouze o proporcionální opatření. Potenciál jaderného odstrašení skrze Francouzi zapůjčené hlavice má mít nově Polsko, Dánsko, Německo, Velká Británie, Nizozemsko, Řecko, Švédsko a Belgie.

Zejména tři země z výčtu osmi klíčových partnerů jsou v širším kontextu současných událostí zajímavé. Dánsko se potýkalo s tlakem Spojených států v otázce Grónska a díky Emmanuelu Macronovi nejmenší země Skandinávie mimořádně posílí. Šéf Bílého domu bude nově nucen s dánskými představiteli jednat jako rovný s rovným, s čímž má dlouhodobě problém. Polsko se díky Macronovi stává nejen nejlépe vyzbrojenou zemí Evropy s nejakceschopnější armádou, ale nově se může vůči ruským hrozbám cítit posíleno jaderným odstrašením, které jistě ocení i státy Pobaltí, nejbližší nárazník v případě Putinovy agrese. Zvlášť zajímavým výběrem je bezpochyby Řecko, jehož armáda byla dlouhodobě dobře udržovaná i za dob, kdy jiné země Evropy s obrannými výdaji značně pokulhávaly. Důvod je prostý, po válce o Kypr se soused Turecka oprávněně obává nevyzpytatelného Erdogana, který je sice členem aliance NATO, ale rozhodně se tak v určitých momentech nechová. Desetimilionové Řecko s velmi dobře vyzbrojenou armádou je proti současné boji vyzkoušené turecké armádě stále trpaslíkem. Jaderné odstrašení tento stav ale vychyluje ve prospěch členské země Evropské unie.

Pokud by někdo váhal, proč je ve francouzském výběru také Velká Británie, odpověď je opět nasnadě. Druhá evropská jaderná velmoc vyrobila funkční jaderný nosič naposledy v 80. letech 20. století a dnes spoléhá výhradně na jaderné ponorky, z nichž je dnes funkční pouze jeden jediný stroj. Nové nukleární ponorky schopné jaderného odstrašení má Velká Británie uvést až po roce 2030 a projekt neustále nabírá zpoždění. Bylo by tedy neprozíravé Velkou Británii vnímat jako skutečnou jadernou velmoc. Nukleární hlavice vlastní, ale její kapacity odstrašení jsou - na rozdíl od Francie - tristní.

Rezolutní krok Francie přichází v pravý čas. Kvůli konfliktu v Íránu hrozí nedostatek amerických zbraní nejen pro účely napadené Ukrajiny, ale také těch, které nakupují unijní státy, aby dohnaly deficit v obranyschopnosti vlastních armád. Evropský obranný průmysl se rozbíhá, ale stále čelí mnoha překážkám v podobě nedostatku kritických materiálů, potřebného know-how i nedostatečného počtu kvalifikovaných pracovníků. Ona setrvačnost by podle analytiků způsobila zpoždění zhruba 5 až 7 let, než se evropský průmysl vzpamatuje natolik, aby dokázal v případě skutečného konvenčního konfliktu vyrábět dostatečný počet potřebného vybavení.

Poskytnutí předsunutých jaderných zbraní spojencům je proto ze strany Francie ideálním krokem, který země doplní i navýšením počtu vlastního taktického arzenálu z počtu 300 hlavic na Macronem avizovaných 450. Je otázkou, zda se díky historickému posílení členských států Evropské unie nepasuje Emmanuel Macron do role evropského lídra schopného jednat o míru na Ukrajině, když se snahy USA místy ukazují jako nedostatečně efektivním řešením pro prosazení evropských zájmů. Vladimir Putin, ale i Donald Trump a hypoteticky také Recep Erdoğan si dvakrát rozmyslí, zda budou svým rivalům hrozit i v případě, kdy jsou v případě narušení vlastní suverenity schopní oplatit agresi jadernými údery.

V dnešní nejisté době, která přeje narcistickým diktátorům a vypočítavým agresorům, se nelze nadále spoléhat na iluzi mezinárodního práva, které v uplynulých 30 letech žádnému konfliktu s účastí jaderné velmoci nezabránilo. Je tedy dobře, že Emmanuel Macron nevzývá po vzoru dalších unijních státníků tento paralyzovaný institut a rezolutně jedná, zatímco ostatní pouze váhají.

Dnešní doba je nejistá a jak ukázal Donald Trump v případě Grónska, odvěký spojenec se může lusknutím prstů proměnit ve vyděrače a potenciálního uzurpátora. Silní vyhrožují slabým a důraz na etické hodnoty agresoři obratem využijí, jen aby dosáhli vlastních cílů. V tomto světě je dobré mít spojence v Emmanuelu Macronovi, který je zřejmě jako jediný významný unijní státník schopen nepřehlednou dobu číst a adekvátně reagovat.

Alespoň jeden evropský státník, shodou náhod ten nejsilnější, dnes reaguje rozhodně a namísto aby Emmanuel Macron vydával bezduchá a vyprázdněná prohlášení, podnikl nejvýznamnější krok k posílení evropské bezpečnosti a odstrašil potenciální agresory, jako dosud nikdo před ním.

Dovětek autora

Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.