Evropa dvou rychlostí? Geniální návrh ocení hlavně kritici Bruselu

V poslední době se jako houby po vydatném dešti objevují články o dvourychlostní Evropské unii. Toto řešení zvažuje šest nejsilnějších ekonomik bloku, ačkoliv se zatím jedná pouze o předběžné diskuse několika velice nesourodých ekonomik. I proto se pokusím maximálně objektivně a detailně popsat, co se vlastně dvourychlostní Evropskou unií myslí, na jakém funguje principu a především se zaměřím na vyvrácení mýtů s konceptem spojených. Možná své pravidelné čtenáře i překvapím. Ačkoliv jsem v mnoha případech kritikem současné politiky Evropské unie, navrhnovanou silnější integraci v některých případech vítám a níže vysvětlím, proč tomu tak je.

Na první pohled se může pozorovatelům zdát, že se formuje jakýsi nový „unijní kočkopes“ a setkávám se i s obavami ze vzniku nového mocenského centra. Kritici konceptu také často straší, že Brusel hodlá menší unijní státy obejít a posílit vlastní pravomoci. Nic z toho se ale neděje. Prvně, než přejdu k samotné podstatě onoho mechanismu umožňujícího silnější integraci, je nutné zmínit, kdo o silněji integrované Evropě vyjednává a jaké mají tyto státy vzájemné vztahy - jde o Španělsko, Francii, Nizozemsko, Německo, Itálii a Polsko.

Socialistické Španělsko, stagnaci postižené a doprava se klonící Německo a ambiciózní Polsko se jen těžko dohodnou na společné obraně, společném trhu a společných pravidlech pro kapitálový trh nebo jednotné migrační politice. Zmíněné státy nemohou být odlišnější a zatímco Španělsko legalizuje půl milionu nezdokumentovaných migrantů, Německo se zoufale snaží neutěšenou migraci řešit i za cenu deportací příchozích do Sýrie nebo Afghánistánu a Polsko uprchlíky rezolutně odmítá, dokonce si i vyjednalo výjimku z evropského migračního paktu. A mohl bych pokračovat. Španělsko usiluje o vyšší dotace do obnovitelných zdrojů, Francie sází na jádro a výhodné podmínky pro vlastní exportéry, zatímco Německo hledá cesty, jak unijní trh sjednotit a optimalizovat, protože kvůli opuštění jaderných zdrojů potřebuje maximum energie dovézt za co nejvýhodnějších podmínek. Španělsko vítá volný obchod se státy Mercosur, ostatně je země také nejvíce kulturně, historicky i obchodně spřízněná s jihoamerickým kontinentem a Německo o ratifikaci smlouvy taktéž usiluje, motivací mu jsou nové příležitosti pro stagnující průmysl. Polsko oponuje, tamní zemědělci a potravináři nechtějí čelit jihoamerické konkurenci a Francie dohodu z totožných důvodů rovnou hlasy vlastních europoslanců zablokovala, čímž notně popudila Německo i vedení Evropské komise.

Výčet nesouladů mezi jednotlivými státy, které nyní usilují o jednotnou spolupráci v rámci té „rychlejší“ Evropy, je tedy tedy velice rozsáhlý a to zdaleka není zmíněno vše, kde se šest nejsilnějších ekonomik názorově nepotkává, nebo kde proti sobě státy na politickém kolbišti vyloženě soupeří. Zde je třeba zmínit první podstatný detail. Na současných sporech států polemizujících o dvourychlostní Evropské unii ve skutečnosti vůbec nezáleží. Nehodlají totiž tvořit k existující unii alternativu, natož pak jakési nové mocenské centrum, které povládne zbytku unijní sedmadvacítky. K podpoře tohoto tvrzení je třeba vysvětlit i podstatu mechanismu vyčlenění několika států do dvourychlostní Evropské unie podle článku 20 Smlouvy o Evropské unii (TEU). První komplikací pro šest největších ekonomik Evropské unie při polemice nad dvourychlostní EU je fakt, že šest nestačí, třeba je minimálně devět účastnických zemí.

Druhým a zcela zásadním principem modelu je neexistující pravomoc vyčleněné skupiny při rušení či úpravách existující legislativy. Jednotlivé státy nemohou upravit unijní pravidla pouze pro sebe, mohou pouze nová přidávat. Skupina „rychlejších“ států je tak svázána existující legislativou, kterou nemůže bez souhlasu ostatních zemí „pomalejší“ EU měnit. Podle článku 327 Smlouvy o fungování Evropské unie (TFEU) nesmí skupina zasahovat ani do konkurenceschopnosti ostatních zemí unie a jakkoli zasahovat do obchodu mezi členskými státy. Problém nastane také při financování skupiny - jakékoli výdaje spojené se společnými projekty nesmí čerpat z evropského rozpočtu ani z jednotlivých unijních fondů.

K čemu je tedy dobrý další blok, který nemůže reformovat legislativu, nemůže nakládat s rozpočty a nesmí ohrozit konkurenceschopnost dalších, do „rychlejší“ skupiny nezačleněných států?

Poslanec Evropského parlamentu za hnutí Starostové a nezávislí, Jan Farský, ve svém příspěvku na síti Facebook varuje před dvourychlostní Evropskou unií a urguje Českou republiku, aby se ke konceptu rychle připojila, jinak ztratí nejen vyjednávací pozici, ale také příležitosti umocněné posílenou spoluprací mezi silněji integrovanými členy unie.

Jak je vysvětleno a zdroji podpořeno výše, Evropská unie bez souhlasu všech členských států nemůže existující legislativu upravovat, natož pak schvalovat novou v rámci odděleného bloku. Míra posílení integrace je tedy značně limitovaná a nabízí pouze omezené možnosti, kde státy posílenou spolupráci využijí k něčemu skutečně potřebnému.

Z této podstaty vyplývají i historické případy, kdy byl koncept využit. Celkem 22 členů EU z 27 se v roce 2017 shodlo na zřízení Úřadu evropského ombudsmana pro dohled nad unijními fondy a jak vyplývá z podstaty, úřad dohlíží jen na 22 z 27 ekonomik. Podobně došla většině Evropské unie trpělivost se Španělskem a Itálií v roce 2011, kdy obě země blokovaly zavedení efektivní ochrany intelektuálního vlastnictví. Opět, 25 z 27 států prohlasovalo potřebnou úpravu a Itálie se připojila později, Španělsko stále otálí. Skrze mechanismus se také řešila práva rozvádějících se Španělů a Italů, tedy opět poměrně marginální a ekonomicky i politicky nevýznamná záležitost.

Jan Farský tak ve svém příspěvku zcela prokazatelně přehání. Pomalejší státy rozhodně nebudou odsunuty na druhou kolej, ani být nemohou a dvourychlostní Evropská unie nezablokuje ani často užívaná veta Viktora Orbána, Roberta Fica a dalších. Rychlejší EU nijak zásadně neovlivní ani současné výhody i neduhy bloku, pokračovat bude unijní klimatická politika, unijní migrační politika i unijní bezpečnostní politika. Tyto oblasti lze změnit jen na půdorysu celé Evropské unie, tedy skrze standardní procedury na Evropské radě, posléze v Evropské komisi a Evropském parlamentu.

Bude-li koncept silnější integrace zaveden, nelze si jej představit jako stabilní blok několika zemí, které budou dlouhodobě formovat vlastní politiku. Neexistuje tedy ani myšlenka „jedné“ dvourychlostní Evropy, kde devět zemí funguje mimo unijní blok a zbylé pouze přihlíží. Smyslem posílené integrace je dobrovolnost, tudíž bude třeba u prosazování jednotlivých opatření koncept využívat opakovaně.

Uvedu několik příkladů. Přeje-li si 15 států z 27 zavést jednotný evropský kapitálový trh a dobrovolně se zapojit, opatření si skrze článek 20 Smlouvy o Evropské unii prohlasují. Bude-li si například Francie, Španělsko nebo Maďarsko přát odlišné řešení, jednoduše se takového spolčení evropských států nezúčastní. To samé platí u dalších nápadů šesti nejsilnějších ekonomik, jakými je posílení role eura v globální ekonomice, společné obranné nákupy a investice, případně i zřízení nadnárodních penzijních fondů schopných investovat do státních ekonomik skrze dlouhodobě státem garantované dluhopisy klíčových účastníků průmyslu a služeb. Logicky se stane, že ani zakladatelé této integrovanější skupiny nebudou se všemi návrhy souhlasit, čímž nevyhnutelně dojde i k fragmentaci celků u uplatňování jednotlivých opatření. Jednou se nezúčasní Polsko, jindy Španělsko a Česká republika se může integrovat tehdy, vyhodnotí-li vláda, že jde o přínosné opatření. Nikdo nic nevnucuje, ani vnutit nemůže. Nedojde ale ani k oddělení dvou separátních celků Evropské unie nebo posílení pravomocí Bruselu nad členskými státy. Z podstaty dobrovolnosti si státy vyberou takové případy integrace, které jsou pro ně výhodné.

Nyní se možná nechám unést přílišným optimismem, ale jsem toho názoru, že by každý kritik současné Evropské unie měl maximálně Brusel v současném úsilí při zavedení vícerychlostní Evropy podporovat. Ona dobrovolnost totiž zajistí, že než aby jednotlivé státy prosazovaly své návrhy na sílu skrze Evropský parlament, Evropskou radu a Evropskou komisi, vyčlení si svébytné koalice ochotných schopné nápady prohlasovat, přijmout a zavést do národní legislativy. Tím, že je z principu článku 20 Smlouvy o fungování Evropské unie podmínkou akcelerované spolupráce její otevřenost dalším zemím, skeptici se mohou později připojit kdykoliv a opatření přejmout sami.

Tento princip umožňující vybraným zemím „více Bruselu“ tak znamená méně Bruselu pro ty kteří s daným řešením nesouhlasí, ať už z jakéhokoli důvodu. Dvourychlostní Evropská unie může být tedy jakousi laboratoří umožňující dvojí formu výhod. První výhodou je zrychlené přijetí opatření, která by se standardním procesem v evropských institucích schvalovala roky, ale druhou výhodou může být i jejich nepřijetí. Princip schvalování nových opatření v rámci dvourychlostní Evropy tak není démonickým spolčením elit z Bruselu proti národní suverenitě, paradoxně jde o pravý opak. Návrh ani nijak nezasáhne do současných pravomocí členských zemí a co je podstatnější, nijak nepodmiňuje účast v „rychlejší“ EU unijními rozpočty nebo finančními benefity pro zúčastněné vlády a nedotkne se ani legislativy. Na druhé straně ale koncept také nevyřeší problematiku unijního veta v rukou států, které jej využívají pro vydírání ostatních a nijak nepřispěje ani k reformě současné unijní legislativy, to si musí Evropská unie prosadit sama v současném širokém společenství 27 států a zavedených pravidel.

Rozhodně lze ale nápad v provedení skrze článek 20 Smlouvy o Evropské unii označit jako jeden z nejlepších návrhů unie za uplynulé roky, který přináší násobně více benefitů než rizik. Pokud někdo argumentuje přílišnou dominancí Bruselu na úkor členských zemí, měl by tedy tento debatovaný koncept dvourychlostní Evropské unie maximálně podpořit. Vrací se totiž k dobrovolnosti v době, kdy Evropská unie a její orgány prosazovaly až příliš nepopulárních a často i nedomyšlených opatření takzvaně na sílu.

Dovětek autora

Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.