Článek
Více než 20 let starý systém ETS zavádějící emisní povolenky pro průmysl zřejmě dojde změn ještě než bude v roce 2028 podle současného harmonogramu zaveden systém ETS 2, určený pro zdanění osobní dopravy a vytápění budov. Pojem zdanění je na místě, protože oba systémy zpoplatňující emise efektivně přesouvají prostředky firem a občanů zprvu do evropského rozpočtu a následně unie tyto peníze alokuje do programů určených k transformaci ekonomiky k uhlíkové neutralitě. Emisní daně jsou ale specifické tím, že je s nimi možné spekulovat a jejich cena není pevně daná, nýbrž je odvislá od poptávky znečišťovatelů, kterými jsou v případě systému ETS firmy vypouštějící emise.
Než přejdu k osvětlení událostí uplynulých několika týdnů, je třeba uvést, jak si Evropská unie ve snižování emisí stojí nyní a jaké dopady by změny v systému ETS měly na ochranu životního prostředí. Sám jsem zažil kyselé deště v Krušných horách a dny, kdy kvůli rozsáhlému smogu nebylo v Praze možné během zimních dní vyjít ani ven a lze jen představovat, o kolik horší byla situace v Ostravě, Karviné nebo v Sokolově. Kyselé deště jsou dnes již naštěstí minulostí, ale při návštěvě Chebu, německého Severního Porýní-Vestfálska nebo některých oblastí v polském Slezsku lze stále pozorovat dopady těžby uhlí v doprovodu navázaných znečišťujících provozů.
Míra emisí Evropské unie mezi lety 1990 a 2026 poklesla o 39 % navzdory nebývalému růstu životní úrovně, který zajistil, že mají rodiny běžně i dva či tři automobily a mohou si dovolit násobně více než kdy dříve. I Česká republika emise snížila, dokonce i více než zbytek Evropské unie. Podle dat Mezinárodního měnového fondu poklesly emise vypouštěné českými firmami a domácnostmi o celkem 41 % za uplynulých 36 let, což lze pokládat za nebývalý úspěch. Výsledkem této dosavadní snahy je, že bezmála 500 milionů Evropanů vypouští pouze 5,9 % světových emisí a těší se nejčistšímu životnímu prostředí v rámci všech světových kontinentů s výjimkou poskrovnu obydlené Austrálie. Američané na obyvatele vypouští v porovnání s Evropany a trojnásobek emisí, Rusové pětinásobek, Číňané a Indové zhruba čtyřnásobek s tím, že jejich emise rostou s rozvojem a industrializací tamních ekonomik, což se nevyhnutelně dotkne také překotně se rozvíjející Afriky.
Extrém znečištění 60. až 80. let 20. století vystřídal druhý extrém, tedy nejpřísnější klimatická politika v rozvinutém světě, kdy se Evropská unie postupně stává nekonkurenceschopnou a snaží se ekonomiku dekarbonizovat i navzdory neúprosné geopolitické realitě, která volá po nezávislosti, obranyschopnosti a průmyslové suverenitě v klíčových odvětvích, jakými jsou energetika, výroba zbraní a těžba i rafinace potřebných nerostných surovin. Nelze již nadále zavírat oči před realitou, což v uplynulých měsících přiznávají i nejsilnější ekonomiky Evropské unie, jakými jsou Polsko, Francie, Německo a Itálie. Tyto země usilují o razantní obrat v ekonomickém směřování unijního bloku a bez nutných reforem emisních povolenek a souvisejících součástí klimatických opatření to nepůjde.
Green Deal byla skvělá myšlenka, která narazila na realitu
Když bych původní záměry Zelené úmluvy, tedy evropského opatření Green Deal shrnul do několika vět, jen těžko by se našli lidé, kteří by se záměrem unie z roku 2019 nesouhlasili. Vzhledem ke stále vyššímu počtu lidí na planetě očekávala Evropská komise stále vyšší poptávku po udržitelných technologiích a hodlala kromě transformace evropských ekonomik do udržitelných modelů také ovládnout související trhy, které vzhledem ke klimatickým změnám a tlaku na ochranu životního prostředí nevyhnutelně porostou napříč Asií, Afrikou, Jižní Amerikou i dalšími kontinenty. Změnu nelze ignorovat a Evropská unie měla být tou průmyslovou silou, která bude trhům dominovat. Domácí výroba se stane konkurenceschopnou díky tvorbě domácí poptávky skrze tlak na bezemisní dopravu, průmysl a další odvětví. Druhotný efekt tohoto záměru měl přinést nižší závislost na dovážené ropě, dováženém plynu a nasazení obnovitelných zdrojů mělo také upevnit energetickou suverenitu skrze výrobu čisté energie.
Zní to skvěle a politika dávala v roce 2019 smysl, než se objevila konkrétní podoba přechodu na čistší ekonomiku a hřebík do rakve záměru zasadila Vladimirem Putinem vyvolaná válka na Ukrajině, kterou o tři roky později doplnilo zvolení Donalda Trumpa prezidentem Spojených států. Sen o světě žijícím v míru, který řeší dekarbonizaci globálního průmyslu a dbá na čistotu životního prostředí se rozplynul s prvním výsadkem Rusů na letišti v Hostomeli, kdy si Evropská unie uvědomila, že vize míru a čisté planety nesdílí s ruskými agresory, ale ani s vypočítavými Indy a stále nebezpečnější Čínou, která se chová jako záškodník, který skrze státní dotace a podpory parazituje na evropském průmyslu a než se Evropa stihla vzpamatovat, Číňané ovládali výrobu čistých technologií i elektromobilů. V roce 2025 pak Evropská unie přišla o další iluzi ve formě nestabilní trans-atlantické spolupráce unijního bloku se Spojenými státy.
Zůstal stále méně konkurenceschopný průmysl a extrémní náklady na výrobu potřebných zbraní - navýšené právě klimatickou politikou - se stávají stále větším břemenem, které nelze nadále ignorovat. Cena emisí v Evropské unii je šestinásobně vyšší než v Číně, pětinásobně vyšší než ve Spojených státech a dokonce i klimaticky uvědomělá Austrálie daní emise trojnásobně nižšími sazbami než Evropská unie. Povolenky nejsou jediný problém - importéři hrozí odchodem z unijního trhu kvůli nařízení CBAM, skrze které jsou evropské emisní povolenky uplatňované i na dovážené zboží a směrnice nařizující klimatický reporting - CSDDD - dále Evropu izolují, protože dodavatelé klíčových surovin nedbají na demokracii, čisté klima, ale často ani na lidská práva.
Rok 2026 je přelomový. Původní záměr se mění v monstrum požírající evropskou ekonomiku
Podle metodiky směrnice CBAM se v roce 2026 zavede na dovážené zboží srážka ve výši 2,5 % evropské emisní povolenky, míra zdanění bude ale exponenciálně stoupat a do roku 2030 dosáhne 48,5 % a v roce 2040 již 100 % ceny povolenky obchodované v rámci systému ETS. Ceny zahraniční produkce tak vzrostou, a to často o desítky procent. Dražší bude dovážená ocel, hliník, automobily, čínské polotovary, elektroniku, ale i na dovážená hnojiva a železo. To ale není zdaleka vše, v roce 2026 také postupně končí přidělování bezplatných emisních povolenek pro klíčová odvětví průmyslu, jakými jsou výrobci stavebnin, elektrárny, teplárny a také obranný průmysl. Jen pro představu - Česká republika získávala zhruba 20 milionů emisních povolenek ročně zdarma, což odpovídá hodnotě zhruba 38 miliard korun v cenách roku 2025. V letošním roce se objem sníží o pouhých 2,5 %, ale opět, do roku 2030 dojde ke snížení o 48,5 % a o 10 let později již čeští průmyslníci nezískají nic. Navýšené ceny se samozřejmě promítnou nejen do jejich konkurenceschopnosti při exportu, ale také do cen pro spotřebitele na evropských trzích. Paliva a domácí vytápění následně řeší známý systém ETS 2, který zasahuje všechny sektory, které jsem neuvedl výše, tedy osobní a nákladní dopravu i vytápění plynem, uhlím a biomasou.
Zatímco většina občanů ani neví, co se na ně pomyslně chystá, evropští státníci mají problémy již dnes, kdy většina výše uvedených opatření nevešla v platnost, nebo byla zavedena pouze omezeně. Německá ekonomika stagnuje, evropský průmysl se potácí ve stavu klinické smrti a dravé asijské a americké firmy přebírají Evropě jeden trh za druhým, což bylo ostatně i důvodem současné návštěvy Friedricha Merze v Čínské lidové republice. Německým firmám se v Číně nedaří a pokud urychleně nedojde k obratu, propadne se evropská obchodní bilance do záporu, čímž se nadále prohloubí propast mezi domněle čistým evropským průmyslem a zahraničními konkurenty.
Původně smysluplný záměr v podobě souboru klimatických opatření se proměnil v monstrum požírající evropskou ekonomiku, které nelze reformovat bez zásadního zásahu do samotné podstaty Zelené úmluvy.
Radikální Itálie doplňuje Francii i Německo. Reforma unijní politiky je potřebná a nevyhnutelná
Nemá smysl vypisovat chyby, které Evropská unie na cestě za ekonomickou transformací udělala. Nezbývá než dodat, že jakmile politici opustí roli regulátorů trhu a vrhnou se na přímé řízení ekonomiky, dopadne to pokaždé katastrofou. Tento princip způsobil rozpad Sovětského svazu, ekonomický úpadek Venezuely či Kuby a dovedl na pokraj propasti i Evropskou unii, která se dnes ale stále nachází v bodě, kdy je možné trend stále zvrátit.
I proto Francie a Německo již před několika týdny avizovaly změny v klimatické politice a státy také svolaly únorový neformální summit lídrů unijních států, kde se za zavřenými dveřmi řešila právě evropská konkurenceschopnost. Obě země avizovaly vůli systém emisních povolenek i navazující klimatická opatření reformovat. Dne 26. února je v jejich úsilí doplnila Itálie, se kterou se Francouzi a Němci mohou opřít o pohodlnou většinu v Evropské radě a také v Evropském parlamentu. Na jejich straně je i Polsko, Česká republika, ale výjimečně i Maďarsko, Slovensko a další státy střední a východní Evropy.
Otázkou dnes není, zda je třeba evropskou klimatickou politiku reformovat, na tom se potřebná většina shodne. Zbývá se jen domluvit, k jaké reformě dojde a jak moc se do unijní klimatické politiky zasáhne. V tomto ohledu se nejradikálnějšími ukázali právě Italové, když ministr obchodu v dopise ze dne 26. února požadoval zmrazení systému ETS do doby, než dojde k jeho reformě. Ani Francie či Německo nenavrhovaly takto drastické opatření, které by efektivně snížilo ceny elektřiny i průmyslových vstupů a de facto by evropskou klimatickou daň uvrhlo pod úroveň Číny, Austrálie i USA. Italy navržené řešení pravděpodobně neprojde, ale sílící hlasy volající po reformě klimatické politiky musí být díky účasti Itálie, Francie, Německa a dalších států vyslyšeny, čímž nevyhnutelně k zásadní reformě emisních povolenek prvního i druhého typu nevyhnutelně dojde. Klíčové ale je, zda budou zasaženy také systémy CBAM, směrnice CSDDD, EPBD a další, které souhrnně uplatňují exponenciálně se zvyšující zdanění i na importéry, rezidenční budovy a v důsledku také na všechny myslitelné oblasti průmyslu, ať už jde o dovoz, vývoz, služby či prostou spotřebu domácností. Pomyslným zlatým středem by bylo uplatnění fixní klimatické daně po vzoru Číny, Spojených států nebo Brazílie a rovnoměrné sdílení této daně mezi exportéry i importéry. Nezbývá než doufat, že k takovému řešení státníci naleznou potřebnou podporu a odstraní z unijní klimatické politiky spekulativní prvek, který byl jedním z hlavních důvodů navýšených cen energií v období let 2022 a 2023. Jakmile jsou emise předmětem spekulace, trh si vždy najde cesty, jak náležitě vydělat a původní záměry klimatické politiky se pak míjí účinkem - cenové výkyvy přináší nejistotu a trh lze s dostatečnou kapitálovou silou také ovládnout, čímž se ceny stávají nepředvídatelnými.
Reformování klimatické politiky ale nezpůsobí zvrácení onoho čistého prostředí, které dnes na území Evropské unii těší všechny obyvatele bez výjimky. Emisní normy, limity znečištění a normy pro stavebníky, průmyslníky i poskytovatele dopravních služeb nebo automobilky budou i po zásahu do klimatické politiky stále nejpřísnější na světě a návrat kyselých dešťů nebo metropolí zahlcených nedýchatelným smogem je stejně iluzorní představou, jakou je i dosažení uhlíkové neutrality bez odbourání suverenity, konkurenceschopnosti a obranyschoposti Evropské unie.
Evropa je nejúspěšnější za uplynulých 20 let. Lidé ale efekt současných reforem uvidí až za několik let
Evropská unie svůj důraz na klimatickou neutralitu přehnala a jak píše Miroslav Singer ve svém komentáři pro Seznam Zprávy, blok navzdory úspěchu ve snižování emisí překročil udržitelnou linii, kdy se za jednotlivá dodatečná procenta snížení emisí platí neadekvátní cena. Evropská unie musí opustit zhoubný model, kdy přestala být regulátorem trhu a pustila se do přímého řízení jednotlivých ekonomik skrze daně, pobídky, dotace a opatření Evropské centrální banky, o kterých jednou napíšu celý článek. Je ale nutné ocenit iniciativu evropských státníků, kteří si problémy způsobené příliš přísnou klimatickou politikou uvědomili a nyní hodlají opatření reformovat. Všichni děláme chyby, málokdo si je však přizná a zasadí se o potřebná nápravná opatření.
Dojde-li k reformě evropské klimatické politiky a souvisejících systémů v následujících dvou až třech letech, krize bude odvrácena a evropský průmysl se vzpamatuje. Stále si evropské kapitálové trhy vedou lépe než ty čínské či americké a tuzemské firmy i navzdory drakonické politice dominují mnoha průmyslovým sektorům a tato dominance za pouhých pár let nezmizí. Politika, zvlášť ta evropská, trpí efektem setrvačnosti a dojde-li k reformě v nejbližších měsících či letech, bude to stačit.
Přiznám se, že mám z jednání evropských státníků v uplynulých týdnech a měsících nefalšovanou radost. Po mnoha letech přistupují k unijní ekonomice racionálně a chrlí jeden dobrý nápad za druhým, ať už jde o dvourychlostní Evropu, potřebné reformy klimatické politiky, nebo o uzavírání dohod o volném obchodu s Indií, Mexikem, státy Mercosur a Austrálií. Ursula von der Leyen je zastíněna lídry členských států - tak to má být - a ti se jako dravci vrhli na trhy, které Donald Trump rozkolísal a neúprosně je obsazují. Problém je, že si lidé dnešní reformy, klíčová rozhodnutí a změny v evropské politice uvědomí až s několikaletým zpožděním. Dojde-li skutečně k reformě systému ETS a výhledově i ETS 2, má Evropská unie díky politice Bílého domu neobyčejnou příležitost k posílení, kterou snad využije naplno.
Po dlouhé době se nemohu ubránit pocitu, že Evropská unie konečně konečně narazila na zeď reality a začala se chovat rozumně, nikoli aktivisticky a konečně po mnoha letech začíná také naplno využívat svůj potenciál stabilního, rozvinutého a spolehlivého společenství, které je stále druhým ekonomicky nejvýkonnějším blokem na světě.
Dovětek autora
Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.
