Orbán a Fico překračují Rubikon. Jednáním připomínají hyeny, nikoli vlastence

Sám nejsem fanouškem textů, kde se autoři nechávají příliš unést vlastními emocemi. Někdy ale témata bez potřebných emocí popsat nejde a redukce jednání státníků do čísel je sice v některých případech užitečná, ale v jiných zas opomíjí to nejpodstatnější, tedy fakt, že by politici měli zůstat lidmi i v nejvyšších funkcích a přemýšlet nad svým jednáním nikoli pouze skrze vlastní zisky a zájmy. Než ale přejdu k emocím, je třeba několik podstatných čísel uvést.

Již čtyři roky, tedy přesně 1460 dnů trvá válka na Ukrajině, která začala Putinovým rozkazem k útoku na sousední zemi. Rusové měli dosáhnout dominance ve vzdušném prostoru, obsadit letiště v Hostomeli, zajmout či zabít prezidenta Zelenského a dopravit vojenskou kolonu o délce 50 kilometrů do již obsazeného Kyjeva. Tam by armáda Ruské federace prohlásila demokraticky zvolené vedení za protiústavní juntu a dosadila vlastní loutkovou vládu nakloněné zájmům Vladimira Putina. Klíčové letiště ale Ukrajinci uhájili, kolonu zastavili, prezidenta ochránili a od března roku 2022 dobyli zpět zhruba 8 % svého území proti papírově osminásobně početnějšímu protivníkovi, který měl disponovat druhou nejsilnější armádou světa. Válka na Ukrajině netrvá šest měsíců, ani rok, ale čtyři roky - déle než Velká vlastenecká válka, Korejská válka a pokud to takto půjde dál, bude nejničivější konflikt v Evropě 21. století trvat i déle než první světová válka probíhající mezi červencem 1914 a listopadem 1918.

Výše uvedená čísla jsou jistě důležitá, pro dnešní text jsou ale podstatnější ta následující. V roce 2021 odebírala Česká republika 98 % ropy a 96 % plynu z Ruské federace, Slovensko dováželo 100 % plynu a 96 % ropy a Maďarsko na tom bylo ze třech států nejlépe. Před pěti lety byla země vedená Viktorem Orbánem závislá na Ruské federaci v 66 % dovozech ropy a z Ruska odebírala 90 % plynu. Česká republika svou závislost na dovozu obou komodit snížila na nulu a dokonce i Slovensko diverzifikovalo, snížilo závislost na plynu a ropě z Ruska alespoň o deset procent. Orbánovo Maďarsko se pak zachovalo přesně opačně, závislost na dovozu ropy z Ruské federace zvýšilo ze 66 % na 88 % a z 90 % závislosti na plynu se Viktor Orbán uvázal k odběru 100 % všech potřebných dodávek od Vladimira Putina.

Premiéři Slovenska i Maďarska jsou členy Evropské unie, která jejich zemím mnoho poskytla, ale také na oplátku žádá v oblasti strategické suverenity určitý respekt ke společné zahraniční politice. Oba státníci také moc dobře vědí, kde ropovod Družba je, a že existuje velice vysoká pravděpodobnost ohrožení spolehlivosti dodávek vzhledem k tomu, že mezi sebou oba klíčoví provozovatelé vedou zničující válečný konflikt. Dodávky bylo samozřejmě možné diverzifikovat, nebo závislost Slovenska a Maďarska na Ruské federaci úplně nebo alespoň částečně anulovat. Stačilo využít česko-slovenské plynovody Net4Gas v kombinaci s dalšími dodavateli schopnými využívat Turkstream v otázce plynu a ropu mohly oba státy odebírat skrze reverzní tok Družby ze západu na východ a chorvatský ropovod Adria. Možnosti Maďarům i Slovákům nabízela Evropská unie a soukromé firmy již od roku 2022, stejně jako České republice, která se ze závislosti na Ruské federace vymanila - samozřejmě to stálo i nějaké peníze.

Detailní možnosti Maďarska a Slovenska při odchodu od ruských energií včetně porovnání cen a nákladnosti takového odchodu popisuje obsažná studie institutu Center for Research of Energy and Clean Air z roku 2025.

Je ale suverénní takový stát, který se v otázce strategické energetické bezpečnosti spoléhá agresivní velmoc? Lze navýšení závislosti na takové agresivní velmoci nazvat hájením národních zájmů? A v neposlední řadě, koho lze označit za viníka situace, kdy 100 % závislost na agresivní Ruské federaci vede k výpadkům dodávek ropy? Je viník napadená Ukrajina, nebo Maďarsko, které se do Putinových spárů vrhlo zcela dobrovolně a ochotně pod vedením premiéra Orbána? A tak se dnes po čtyřech letech války na Ukrajině stalo něco zcela nemyslitelného. Viktor Orbán a Robert Fico vydírají napadenou zemi, aby okamžitě zajistila dodávky energií od státu, který na ní útočí s tím, že když nedojde ke kýženému výsledku, zablokují oba státy finanční pomoc Evropské unie ve výši 90 miliard eur, na které se Maďarsko a Slovensko odmítly (!) podílet.

V tomto kontextu je také důležité, že se oba premiéři rádi profilují jako vlastenci. Co je pak vlasteneckého na zcela očividnému příklonu k agresivnímu režimu, na kterém si pod jejich vedením země vytvořily závislost? Maďaři a Slováci jen těžko cítí větší hrdost, suverenitu nebo blahobyt díky tomu, že odebírají ruský, nikoli ázerbájdžánský plyn a ruskou, nikoli například kazašskou ropu a jsou na Vladimiru Putinovi zcela závislí. Vlastenci v čele malých středoevropských států by navíc měli rozumět důvodům, proč se Ukrajina již čtvrtým rokem brání pohlcení Ruskou federací, ostatně maďarská zkušenost z roku 1956 je více než vypovídající. Existuje něco více vlasteneckého, než obrana vlastní země před silnějším protivníkem, který vás neustále podceňuje, pohrdá vámi a využije jakékoli prostředky, aby vymazal kulturní, národní i státní identitu z historie?

Na celé události snad nejsou ani nejhorší činy Viktora Orbána a Roberta Fica, které se po mnohaletém pozorování obou státníků daly očekávat. Zablokování unijní půjčky je totiž tím jediným, čím oba premiéři nyní mohou Evropské unii a Ukrajině vyhrožovat, ačkoliv se do problémů zcela prokazatelně dostali sami vlastním přičiněním. Nejsmutnější je, jak se k jednání Viktora Orbána staví někteří občané v České republice a dokonce i jejich zástupci v Poslanecké sněmovně.

Samozvaný vlastenec, Jindřich Rajchl, by ocenil při jednání s Ukrajinou styl „na hrubý pytel hrubá záplata“ a přístup Fica i Orbána vítá. Z pohledu pozorovatele se Rajchl profiluje do pozice přihlížejícího šikaně, který agresory povzbuzuje, aby oběti „naložili ještě víc“ . Mnoho občanů, dokonce i několik z fanoušků Jindřicha Rajchla osobně znám, tento přístup kvituje nejen v komentářích u poslance, nýbrž také v diskusích pod četnými dalšími zprávami o událostech. Chápu, že jsou lidé již z války unavení a také mnohé štve, že je Ukrajina často vykreslována jednostranně, často až téměř dokonale bez dodatečného kontextu v podobě jejích vnitřních problémů. Značná část občanů České republiky pak má také oprávněné či zkreslené výhrady k politice Evropské unie nebo k působení vlády expremiéra Petra Fialy. To je v pořádku, dokud jsme jako společnost stále schopní oddělit to podstatné od informačního balastu, který má důležité události rozmělnit do tisíců fragmentů a propojit je s dalšími nesouvisejícími událostmi.

První a druhou fotografii od sebe dělí bezmála tři roky, postup Rusů se ale nezměnil. K protivníkovi přiblíží své dělostřelectvo a letouny na objekty shazují klouzavé pumy z bezpečné vzdálenosti, čímž lokalitu srovnají se zemí. Teprve pak do měst začnou pronikat malé skupinky vojáků a hledají slabiny. Výsledkem je totální destrukce a zničení všeho, co by snad i Rusové následně ovládli. Únava Evropanů z války je pochopitelná, ale na Ukrajině se mezi lety 2022 a 2026 nezměnilo zhola nic. Rusové nadále postupují díky maximální míře destrukce všeho, co si následně plánují uzmout za své a jedním z argumentů Vladimira Putina při vyjednávání míru je i teze „raději nám území předejte bez boje, nebo si jej vezmeme tak či tak“.

Viktor Orbán si je této míry destrukce vědom, Robert Fico jakbysmet. Informace má i Jindřich Rajchl a další jemu podobní z řad českých veřejně významných osobností, které se naprosto dobrovolně rozhodly relativizovat brutální agresi na úkor dosažení vlastních, většinou politických cílů. K tomu, aby se jim to podařilo, však musí přesvědčit i statisíce občanů České republiky a prodat jim svou vizi světa s vědomím, že není ani suverénní, vlastenecká, natož pak hodná jakékoli hrdosti. Tito politici těžící ze společenské únavy, averze vůči Ukrajincům a závisti způsobené doslova vším, ať už jde o to, že se Ukrajinci dále snaží žít vlastní životy a baví se i v období probíhající války, nebo o to, že země získává značnou finanční podporu od členských států Evropské unie.

Orbán, Fico, Rajchl a další žijí ze strachu, parazitují na závisti a Ukrajina je pro ně oslabený stát, na který se mohou jako mrchožrouti vrhnout pokaždé, když nesnáze napadené země využijí jako záminku, aby něčeho dosáhli sami. Nejde ale o nic nového. I v přírodě lze narazit na podobné druhy žijící z mršin a slabosti druhých, ačkoliv existuje jen málo zvířecích druhů, které vyhledávají mršiny a oslabené druhy ve smečkách - nejznámějším příkladem takového chování jsou africké hyeny.

Vše vygradovalo do současné zcela absurdní grotesky - premiéři zablokovali pomoc Ukrajině, na které se nepodílejí, aby mohli uspokojit závislost, kterou si sami zcela vědomě vytvořili. Nejde o hájení národních zájmů, kdyby je Orbán s Ficem skutečně hájili, energetickou závislost na Rusku sníží. Nejde o vlastenectví, leda by snad byla šikana slabšího a oslabeného partnera na Slovensku a Maďarsku velebena jako charakteristická přednost obou národů. Nejde ani o suverénní politiku, leda by snad Maďarsko a Slovensko vystoupily z Evropské unie a NATO. Jsem-li členem mezinárodních a demokratických aliancí, musím respektovat společné zájmy svých partnerů.

Ze strany Orbána a Fica jde o predátorství, oportunismus, sobectví a zavrženíhodné selhání základních lidských hodnot. Smutné pak je, že tyto vlastnosti přebírá za své i mnoho občanů nejen v Maďarsku a na Slovensku, ale i v České republice. Stačí si přečíst komentáře v diskusích, pod příspěvky na sociálních sítích, ale i slyšet některá vyjádření politiků v živých vystoupeních na nejsledovanějších relacích. Maďaři a Slováci dnes ukazují, jak krátká, místy až nepostřehnutelná je cesta od domnělé suverenity k otevřenému hyenismu. Stačí, aby se kritika proměnila v nenávist, sobectví v závist a národní hrdost v iluzi nadřazenosti nad druhými. Výsledkem nejsou jen nemocné státy, nýbrž také nemocná a hodnotově vyprázdněná společnost. Sebevědomí není čerpáno z vlastních úspěchů, nýbrž z neúspěchů druhých a cizího neštěstí. Hrdost v takovém případě ztělesňuje schopnost ničit, rozvracet a prosadit si své i s vědomím, že bude poškozena druhá strana. Při takovémto společenském rozpoložení pak paradoxně nejvíce trpí ono vlastenectví, které má národ povznášet a motivovat, nikoli jej erodovat zevnitř, rozdělovat a uvrhnout země do stále silnější izolace.

Válka na Ukrajině má jeden nezpochybnitelný důsledek. Neustále odhaluje, kdo je oním vlastencem, kdo lhostejným pozorovatelem a kdo zůstal pouhou hyenou parazitující na neštěstí druhých a únavě společnosti. Čtyři roky se mohou zdát jako dlouhá doba, ve skutečnosti se ale od 24. února roku 2022 nezměnilo zhola nic. Ruská federace stále dobývá Ukrajinu, ta se stále brání a spravedlivý mír je v nedohlednu. Většina evropských států stále pomáhá - některé více, některé méně, v závislosti na svých možnostech a ochotě politické reprezentace. Hyeny zůstávají hyenami a nadále parazitují na neštěstí Ukrajinců i ochotě zbytku evropské společnosti pomáhat, zatímco se umně skrývají za iluzi národní hrdosti, jen aby ve skutečnosti národní suverenitu svých států oslabily a vlastenectví podryly. Na jejich chování není obdivuhodného,natož hodného následování zhola nic. Fico a Orbán po čtyřech letech války ukazují, jak vypadá politický úpadek v přímém přenosu. Oba by nebyli ničím bez podpory občanů, kteří nakoupili líbivá slova o suverenitě, jen aby se proměnili společně se svými státníky v nefalšované příživníky a sabotéry tyjící z neštěstí druhých.

Je to nebývale smutný pohled. O to smutnější je pak pozorování komentářů a diskusí pod jednotlivými reportážemi i příspěvky, kde mnoho občanů již zcela propadlo nefalšované zášti, závisti a místy i nenávisti. Právě příležitost čtvrtého výročí války na Ukrajině je vhodným časem k sebereflexi a přemítání, zda tyto hodnoty skutečně reprezentují to nejlepší z českého národa i nás samotných a zda si skutečně přejeme, aby byli hlasem společnosti političtí mrchožrouti, typu Orbána, Rajchla a Fica. Snad se nebudu mýlit, když stále věřím, že jsou nejen Češi, ale i Maďaři a Slováci lepší, než za jaké je považují jejich vlastní lídři.

Dovětek autora

Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.