Článek
Nadpis mého dnešního článku je záměrně matoucí, nejasný a ve svém smyslu si i protiřečí. Jde ale o způsob, jak čtenářům přiblížit pohled na nově vzniklou Radu míru pod vedením Donalda Trumpa. Ano, prezident, který vybombardoval 7 zemí bez mandátu Kongresu, nově založil Radu míru, jejímž zřizovatelem je Trumpův mírový institut ve Washingtonu D.C a rada poprvé s velkou pompou zasedala dne 19. února 2026.
Těleso je ve svém důsledku podobné i vlastnímu zakladateli, Donaldu Trumpovi. Prezident USA je nepředvídatelný, vysmívaný, zároveň ale i obávaný, skrze strach i respektovaný a naprosto bezohledný. Odsuzovat projekt k záhubě a vysmívat se aktivitám Donalda Trumpa by bylo přeci jen poněkud předčasné. Ona instituce jejíž podstatu nechápe nejen veřejnost, ale i mezinárodně uznávaní analytici, má totiž rozhodovat o osudu Pásma Gazy, kde žijí bezmála dva miliony Palestinců, často v příšerných a nehumánních podmínkách. Koncept Rady míru, které dominují Spojené státy a Donald Trump coby doživotní a neodvolatelný předseda, je ale zcela irelevantní. Důležité je, kdo v Radě míru je, a kdo naopak chybí. Zastoupeny jsou dvě jaderné velmoci, miliarda převážně muslimských občanů a někdy i velice vlivné, bohaté a především autoritáři řízené státy. Plné členství v Trumpově projektu získal 130 milionový Egypt, 300 milionová Indonésie, 300 milionový Pákistán, 40 milionové Maroko, vlivná Saúdská Arábie, sílící Kazachstán, 90 milonové Turecko - s druhou nejsilnější armádou NATO - a někteří další, již méně významní členové, jakými jsou Mongolsko, Uzbekistán, Paraguay či Arménie.
Právě ona Arménie sedí v Radě míru po boku nenáviděných Turků a Ázerbájdžánu, se kterým vedla vleklou a krvavou válku o Náhorní Karabach. Dva populačně nejpočetnější muslimské státy, Pákistán a Indonésie, působí v Radě míru po boku Izraele a Egypt či Jordánsko taktéž s židovským státem přijdou do styku, ačkoliv spolu ještě před 50 lety vedly zničující a vyhrocené konflikty. Uzbekistán, Kazachstán, Mongolsko a Vietnam jsou zas klíčovými objekty zájmu Číny, která do těchto zemí investovala desítky miliard dolarů a vnímá svůj vliv na osud těchto zemí jako určující - i tak se příslušní státníci odhodlali odcestovat do Washingtonu a zapojit se do projektu prezidenta Spojených států.
Rada míru je parodií demokracie. Vysmívat se Trumpovi je však příliš předčasné
Celá anabáze kolem Trumpova projektu nápadně připomíná čínsko-ruskou skupinu BRICS, která je taktéž složená ze členů, kteří se vzájemně nenávidí a za 14 let existence nedosáhla ničeho významného, ba naopak. Obchodní bilance se mezi členskými státy naopak v několika případech snížila. Zda bude Trumpův projekt jiný, to ukáže až čas. Nelze ale prezidentovi Spojených států upřít spojení donedávna nespojitelného, tedy široké plejády států navázaných na Čínu, Rusko, Evropskou unii i Spojené státy do nesourodého a místy pitoreskního tělesa, jehož aktivity ovlivní minimálně v Pásmu Gazy miliony životů.
Co teď s tím, když vzniká něco, co nikdo nechtěl, nepotřeboval a doposud se státy spoléhaly na zcela nefunkční Organizaci spojených národů? S touto otázkou si lámou hlavu i některé těžké váhy geopolitiky, jakými jsou Velká Británie, Itálie, Japonsko nebo i Bělorusko, vazalský stát Ruské federace. Kanada, Německo, Francie a další pozvánku odmítli, ať už z technických, finančních nebo politických důvodů. Tyto státy dnes s Bílým domem v ideologicko-politické rozepři ohrožující jejich vlastní ekonomiky a lídři těchto zemí jednoduše nemohou skákat, jak Bílý dům zapíská.
Česká republika zaujala tradičně Švejkovský styl diplomacie. Petr Macinka, ministr zahraničí, se ustavujícího zasedání Rady míru účastní, ale zároveň není členem. Je na místě kritika? Z hodnotového pohledu jistě ano - Donald Trump není přítelem Evropské unie, ba dokonce usiluje o její konec a veřejně tento záměr deklaroval. Je ale nepřítelem? Tím být rozhodně nesmí. Evropská unie je na technologiích, zpravodajských informacích a síle Spojených států závislá nejen při hypotetické konfrontaci s Ruskou federací, ale také na USA spoléhá v urovnání konfliktu na Ukrajině. Kdyby Američané přestali sdílet zpravodajské informace s ukrajinskou stranou a dodávat zbraně nakupované Evropskou unií, Ukrajina padne.
Jak pravil fiktivní mafiánský boss Vito Corleone v knize Kmotr spisovatele Maria Puza, přátele si drž blízko, nepřátele ale ještě blíž. Hodnotový svět se rozplynul v prach již v roce 2014, kdy Vladimir Putin svévolně anektoval ukrajinská území a nedočkal se žádného významného odporu. O osm let později tento fakt Rusové pouze potvrdili plnohodnotnou invazí a jen zaslepení či naivní politici dnes mohou hovořit o hodnotách, které ruské drony či americké invazní jednotky nezastaví, ať by se snažili sebevíc. Z tohoto pohledu je česká účast na Radě míru čistě pozitivní - ať už je Trump přítel nebo nepřítel, je lepší jej držet poblíž, než se od Spojených států prvoplánově izolovat. Je také dobré slyšet zákulisní konverzace mezi Američany a dalšími zainteresovanými hráči a rozhodně je také užitečné udržovat vztahy i s ostatními lídry členů Rady míru. Turecko je klíčový partner Evropské unie ve zbrojních dodávkách, migraci a blok na prezidenta Erdogana spoléhá i v zabezpečení Černého moře. Z Egypta do Evropské unie proudí nejvyšší počty migrantů, dnes převážně Egypťanů a Indonésie i Pákistán dnes suplují roli Číny na přelomu milénia - nabízí levnou pracovní sílu a investiční příležitosti pro tuzemský průmysl.
Nahradí Rada míru Organizaci spojených národů? A je v prvé řadě co nahrazovat?
A nyní k tomu očividnému - nová Rada míru není radou v pravém smyslu, jde o užitečný spolek komparzistů pro krytí Trumpových záměrů v Pásmu Gazy, ale pravděpodobně i jinde ve světě. Členové nebudou hlasovat, Donald Trump má právo unilaterálního veta a tudíž rozhodně nebudou rozhodovat - tuto pravomoc si uzmul již při založení Rady míru sám prezident USA. Členové budou pouze platit. Za členství samotné, za obnovu Gazy, za ústupky prezidenta USA - budou platit za to, že se vetřou do Trumpovy přízně. Egypt chce americké zbraně, Pákistán zas potřebuje mediaci Bílého domu ve sporech s Indií a Indonésie doufá, že americké firmy vyhodnotí Indii jako příliš protekcionistickou, Čínu jako příliš nebezpečnou a přesunou své zahraniční výrobní linky právě do rychle se rozvíjející země prezidenta Prabowa Subianta. A mohl bych takto ve výčtu zájmů jednotlivých členských zemí pokračovat - ve všech případech státníci něco od prezidenta USA potřebují a Rada míru je jen prostředkem k dosažení těchto cílů jinou cestou. Gaza nikdy nebyla hlavním tématem, snad jen pro Izrael.
I tak má ale Trumpův projekt ambice nahradit Organizaci spojených národů v otázce pomyslné Rady bezpečnosti a dokonce i v oblasti humanitární pomoci. Opět je možné se Trumpovi vysmívat a poukázat na absolutní zprznění mezinárodního práva, případně lze vypíchnout očividný demokratický deficit spolku, kde dominantní roli hrají jen a pouze Spojené státy, zhmotněné v nejvyšším vůdci a jediné morální autoritě - Donaldu Trumpovi. Je ale co nahrazovat? Organizace spojených národů je v dnešním pojetí zcela nefunkční - Rada bezpečnosti s Ruskou federací jako stálým členem zajišťuje konstantní paralýzu a neschopnost rozhodnout i o jednoznačném vyvolání agresivní války na Ukrajině. OSN je ale paralyzována i v otázkách Súdánu, Jemenu, Kambodži a Mali. Války, které měla OSN zastavovat pokračují a zlepšení situace je v nedohlednu. Časy, kdy se Čína, Rusko a další stálí členové Rady bezpečnosti shodli na sankcích proti Severní Koreji či Íránu jsou definitivně pryč. Dnes je OSN přehlídkou propagandy, ať už ze strany Ruské federace, Spojených států, Číny nebo afrických diktátorů, kteří na domácí půdě masakrují civilisty po stovkách a následně na plénu organizace vyzývají svět k míru, demokracii a vzájemnému respektu.
Klinickou smrt Organizace spojených národů dnes čile přiživují její vlastní zástupci. Generální tajemník vysílá zdravice režimu, který kosí v ulicích vlastní občany po tisících, což renomé instituce rozhodně neposílí. Organizace spojených národů trpí přesným opakem neduhů Rady míru Donalda Trumpa, tedy přebytkem demokracie a paralýzou způsobenou tím, že se snažila dát hlas i slovo všem, čímž se ale státy v důsledku nedomluvili na ničem konkrétním, jakmile začali jednotliví hráči ve svých oblastech zájmu organizaci efektivně paralyzovat. Nic nedokládá změnu geopolitického podnebí více než existence Rady míru prezidenta Spojených států. Mezinárodní právo nahradila vůle toho, kdo koncentruje největší sílu i bezohlednost. Hodnoty nahrazuje rozhodnost a drzost prosadit vlastní vůli na úkor ostatních, kteří často nemají sílu agresory odstrašit. Nepřekročitelné se stalo překročitelným až natolik snadno, že se zdá, jako by bariéry mezinárodního práva i souvisejících zvyklostí snad ani nikdy neexistovaly. Rada míru Donalda Trumpa je symptomem nového, nebezpečnějšího, přímějšího a polarizovanějšího světa.
Je možné koncept odsoudit, je možné se mu vysmívat, ale svět, jaký existoval do roku 2014, je již nenávratně pryč. Také je možné novou realitu přijmout, nikoliv však z lásky nebo podpory její podoby, ale s prostým záměrem dobu přežít a maximálně se na turbulentní dobu adaptovat. Nastává doba hochů s velkými klacky. Vladimir Putin se ohání svým klackem na Ukrajině, Si Ťin-pching jej v tom podporuje, zatímco krouží kolem Taiwanu a masivně své zbraně vylepšuje. Donald Trump má onen pomyslný klacek zatím stále největší a bije s ním každého, kdo se mu znelíbí. Pro Evropu i Českou republiku je ale prezident USA se svým klackem stále nejpřijatelnějším partnerem, na kterém jsme, bohužel, zcela závislí v tom nejdůležitějším - tedy v obraně před klacky těch ostatních. Ti se v novém řádu světa cítí jako ryby ve vodě a zjišťují, že si své klacky mohou téměř beztrestně vyzkoušet na komkoli, kdo bude příliš slabý nebo bezbranný.
Východisko je jediné - Trumpovi se nevysmívat, adaptovat se a pracovat na zvětšení evropského klacku do dostatečných rozměrů. Než k tomu ale dojde, stojí za to skousnout ponížení, našeptávat Donaldu Trumpovi líbivá slova do uší a v duchu památné věty Vita Corleoneho si držet Evropany nenáviděného a nevyzpytatelného spojence-uzurpátora maximálně spokojeného, pod kontrolou a dostatečně blízko u těla.
Alespoň prozatím.
Dovětek autora
Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.
