Článek
V dnešní analýze se pokusím čtenářům přiblížit rostoucí sílu Turecka a související události, o kterých se příliš nemluví. Region Blízkého východu a Kavkazu je ale pro Evropu nebývale důležitý a je dobré vědět, kdo nad klíčovými státy dříve spadajícími do ruské sféry vlivu drží pomyslnou ochrannou ruku dnes.
Nikdo za uplynulých 10 let neobral Vladimira Putina o tolik vlivu, jako právě Turecko pod vedením Recepa Erdoğana. Vše začalo sestřelením ruské stíhačky roku 2015 pouhých 17 sekund poté, co letoun vstoupil do výsostného prostoru Turků. Po tomto incidentu se Rusové zmohli jen na slabé sankce zaměřené na turismus a marginální část vzájemného obchodu, jen aby vztahy z donucení normalizovali o pouhý rok později. Byli to totiž opět Turci, kteří od roku 2017 podporovali syrskou vzbouřeneckou skupinu HTS současného prezidenta Ahmada Šary a později, na počátku roku 2018, vstoupila turecká armáda do Idlíbu a doprovázely je právě jednotky HTS. Spolupráce se od té doby rozšířila do nebývalých rozměrů. Recep Erdoğan dodával Ahmadu Šarovi zbraně, zpravodajské informace, leteckou podporu, ale především také ochranu před ruskými údery. Došlo k paradoxu, kdy na jedné straně jednotky HTS otevřeně bojovaly proti syrskému režimu Bašára Asada, ale na druhé straně je Rusové na straně Asada nemohly zasáhnout, protože nad nimi drželo ochrannou ruku Turecko.
Dále se zapomíná na nejpodstatnější konflikt Ruské federace s jiným státem v období let 2014 až 2020 - vojska Ruské federace vedla s Tureckem faktickou válku během období února až března 2020. Syrská armáda tehdy v doprovodu ruských vojsk zaútočila na provincii Idlíb kontrolovanou jednotkami HTS a pravidelné turecké armády. Letecké údery Rusů zabily stovku ozbrojenců z HTS a také 33 tureckých vojáků, načež Turci odpověděli vlastními leteckými údery proti jednotkám syrské armády a jejich ruskému doprovodu. Ztráty Rusové nikdy nezveřejnili, ale informované zdroje uvádí nikoli zanedbatelných 200 ruských vojáků a více než 600 příslušníků vojsk Bašára Asada. Idlíb po této ozbrojené výměně zůstal pod kontrolou HTS a Recep Erdoğan s Vladimirem Putinem stvrdili vzájemné příměří dne 5. května roku 2020.
Rusové neuplatnili sankce, nijak konflikt neeskalovali a ustoupili, což se zcela vymyká Putinovým zvyklostem v jiných oblastech světa. Erdoğan byl už tehdy až příliš nebezpečným protivníkem ohrožujícím ruské zájmy v Černém moři i na Kavkazu. Toto Putinovo tušení se následně potvrdilo po roce 2022, kdy jej Turecko začalo obírat o jednoho spojence za druhým v době, kdy byli Rusové plně zaměstnáni invazí na Ukrajinu.
Turecko využilo slabin Ruské federace. Putin přišel o Černé moře, Arménii, Ázerbajdžán i Sýrii
Plnohodnotné vyslání vojsk na Ukrajinu dne 24. února 2022 stálo Vladimira Putina mnohé. Opět se při hodnocení prvních dní invaze často zapomíná na roli Turecka. Při návštěvě Ukrajiny dne 3. února 2022, tři týdny před válkou, navštívil Kyjev prezident Recep Erdoğan a oznámil dosud nejvýznamnější vojenský balíček obsahující dodávky útočných dronů, munice a řízených střel pro tyto bezpilotní letouny. Ostatní státy vyčkávaly, protože Vladimir Putin varoval před eskalací konfliktu a dodávky zbraní pro Kyjev vnímal jako provokaci. Krok Recepa Erdoğana ale opět nekomentoval a protestovat si nedovolil.
Tři dny po zahájení války, dne 27. února, zkomplikovali Turci ruské válečné tažení znovu. Na příkaz ministra zahraničí Turecka uznala země Ruskem ohlášenou speciální vojenskou operaci coby plnohodnotnou válku a uzavřela válečným plavidlům Ruské federace oblast Černého moře. Tento krok byl zcela klíčový. Rusko podle tureckého nařízení smělo do zóny konfliktu přivést pouze lodě, které byly před 24. únorem registrovány v černomořských přístavech, což z konfliktu vyřadilo ruskou Středomořskou, Pacifickou a Atlantickou flotilu. Jak je dnes již známo, Ukrajinci tureckého kroku využili a Černomořskou flotilu postupně zcela zneschopnili šikovnými údery podmořskými drony i řízenými střelami. Dnes jsou námořní schopnosti vojsk Vladimira Putina v Černém moři značně omezené a Turecko regionu po 110 letech opět dominuje, aniž by však muselo byť jen jednou vystřelit a riskovat životy vlastních vojáků.
O pouhých 18 měsíců po napadení Ukrajiny se Ruské federaci rozpadl další dlouhodobě kultivovaný projekt, Organizace Smlouvy o kolektivní bezpečnosti (CSTO). Obranná aliance zahrnující kromě Ruské federace pět postsovětských zemí, konkrétně Bělorusko, Arménii, Kazachstán, Uzbekistán a Tádžikistán, měla fungovat jako dvojí pojistka a na jedné straně zajišťovat státům bezpečnostní garance od Ruské federace, ale na druhé straně jim také CSTO bránila v uzavření bilaterálních spojenectví s jinými státy. Na ruské sliby o ochraně zájmů menších zemí nejvíce doplatila Arménie již v roce 2020, kdy vojska Ázerbájdžánu podporovaná Tureckem poprvé zaútočila na arménské pozice ve sporné oblasti Náhorního Karabachu. Již tehdy konfliktu dominovaly turecké drony Bayraktar a turecká děla v rukou Ázerbájdžánu. V roce 2023 pak Ázerbájdžánská vojska arménskou armádu zcela vytlačila a zapříčinila exodus 100 000 etnických Arménců z oblasti a výsledkem konfliktu byla totální porážka Arménie. Byli to ale opět Turci, kteří armádu režimu Illana Alijeva vytrénovali, poskytli jí zbraně i zpravodajské informace a diplomaticky Ázerbájdžán zaštítili bilaterální obrannou dohodou, čímž by intervence Ruské federace rozpoutala otevřený konflikt s Tureckem - proto také opět k žádnému zásahu Vladimira Putina nedošlo.
Po souboji o Náhorní Karabach se aliance CSTO fakticky rozpadla. Arménie pozastavila členství a její státníci začali zmiňovat nemyslitelné - připojení k NATO. Kazachstán a Uzbekistán se také od Ruské federace odklonily, ale vliv Vladimira Putina v jejich případech nahradila spolupráce s Čínskou lidovou republikou. Válka o Náhorní Karabach ale od Ruské federace odklonila nejen Arménii, ale i samotný Ázerbájdžán, který vsadil na silnějšího partnera v podobě Turecka. Illan Alijev se navíc po sestřelení ázerbájdžánského civilního letadla Embraer 190 Rusy v prosinci roku 2024 pustil do ostrého konfliktu s Vladimirem Putinem a vztahy obou zemí se po vlně zatýkání, diplomatických výhrůžek a vzájemných sankcí propadly pod bod mrazu. Vladimir Putin ale ani v nejvyostřenějších měsících let 2024 a 2025 nemohl Illanu Alijevovi domluvit silou, Turecko ve sporu Alijeva otevřeně podpořilo a uvedlo, že bude zemi v případě jakéhokoli hybridního či konvenčního konfliktu bránit.
Ztráta dominance v Černém moři a faktický rozpad obranné aliance CSTO jsou pro Vladimira Putina jistě nepříjemné, nejhorší ránu ale Ruské federaci zasadilo Turecko v Sýrii. Jak jsem již psal v úvodu, od roku 2017 byla syrská provincie Idlíb fakticky autonomní enklávou skupiny HTS současného prezidenta Ahmada Šary. Od roku 2018 region strážila i pravidelná turecká armáda a Šara se po vzájemném konfliktu Ruské federace a Turecka v tomto regionu stal nedotknutelným. Když v prosinci roku 2024 spustil Ahmad Šara s jednotkami skupiny HTS bleskovou ofenzivu, útočil tureckými zbraněmi, disponoval Turky zajištěnými zpravodajskými informacemi a syrské důstojníky zřejmě před ofenzivou také podplatil Turky poskytnutými penězi - žádná strana to však přímé finanční zapojení Turecka oficiálně nepřiznala. Nelze se tak podivovat nad tím, že Damašek po Šarou provedeném převratu jako první navštívili turecký ministr zahraničí, Hakan Fidan, a šéf turecké rozvědky, Ibrahim Kalin. Nový syrský prezident okamžitě deklaroval svou ochotu zamezit vzniku samostatného kurdského státu na severu země a Turci opět Šarovi svou přítomností zajistili dostatečné diplomatické krytí, aby mohl konfrontovat zájmové skupiny z Ruska, USA a Evropy v otázce vojenských základen, migrace, ale i budoucnosti země.
Ázerbájdžán, Sýrie, Černé moře - to vše uzmuli Turci režimu Vladimira Putina za pouhé tři roky, aniž by přímo ruský režim konfrontovali a obětovali byť jen jediného vojáka. Dřívější konflikty, jakými bylo turecké bombardování pozic Rusy podporovaného chalífy Haftara v Libyi roku 2020 a vojenská konfrontace turecké a ruské armády v Sýrii ukazují, že i když ke konfliktu dojde, je to Recep Erdoğan, kdo má nad Vladimirem Putinem navrch.
Turecko se stává dominantním hráčem na Blízkém východě a v regionu Kavkazu. Není to ale důvod k oslavám
Dnes to není Ruská federace, ale Turecko, které určuje rovnováhy sil v občanské válce v Súdánu. Je to opět Turecko, které skrze podporovaného prezidenta Ahmada Šaru v Sýrii vyvažuje vliv Izraele a profiluje se coby regionální velmoc, jejíž příslib spojenectví zajišťuje faktickou nedotknutelnost. Země Recepa Erdoğana ale také vystřídala Katar coby hlavní sponzor teroristického hnutí Hamás a dalších islamistických sil v regionu. Současný lídr Muslimského bratrstva, Mahmúd Hussejn, se těší azylu v Turecku a v zemi působí i na organizaci navázané ideologické svazy, z nichž je nejvýznamnější Mezinárodní organizace muslimských studentů sídlící v Ankaře. Díky své pozici si Recep Erdoğan může dovolit konfrontovat nejen Ruskou federaci, ale také vyrovnávat dominanci Izraele, se kterým se Turecko pravidelně pouští do konfrontačních diplomatických přestřelek. Prezident Erdoğan otevřeně označil Benjamina Netanjahua za teroristu a izraelský premiér zas vzkázal, že je Turecko největší hrozbou, dokonce převyšující i Írán. Podobný přístup zaujal i Naftali Bennet, lídr současné izraelské opozice a pravděpodobný budoucí premiér země. Žádný stát Blízkého východu, dokonce ani Saúdská Arábie, není schopen vyrovnat sílu a schopnosti turecké armády o 800 000 mužích, vybavenou technologicky pokročilými zbraněmi domácí výroby i zahraniční provenience. Jsou to Turci, kteří v rámci blízkovýchodního prostoru dominují ve výrobě nejmodernějších dronů, tanků, dělostřelectva, lodí, ale i velice oceňovaných stíhaček Kaan.
Recepu Erdoğanovi se i díky oslabení Ruské federace po napadení Ukrajiny daří obnovovat pomyslnou Osmanskou říši, tedy zaujímat pozice na Blízkém východě a vytvářet Turkům přívětivé režimy v sousedících zemích. Turecký prezident se stává stále silnějším a de facto nedotknutelným. Spojené státy prezidenta Erdoğana potřebují kvůli existujícím základnám v Turecku a Sýrii, čímž jsou možnosti nátlaku na Turecko ze strany USA značně omezená, naopak je to opět turecký vůdce, kdo má ve vyjednávání navrch. Evropská unie po převratu v Sýrii spoléhá - zvlášť Německo a Itálie - na turky podporovaného Ahmada Šaru, aby zajistil efektivní návratovou politiku a odlehčil Evropě zatížené syrskými migranty z éry Angely Merkelové. Ani Rusové na Erdoğana nedosáhnou. Kdyby prezident Turecka chtěl, může ještě více ztížit situaci ruského námořnictva v Černém moři a posílit svůj vliv skrze financování islamistických skupin na Kavkazu, ke kterým mají turecké tajné služby dlouhodobě blízko.
Rozpínání Turků na úkor Ruské federace a dalších regionálních hráčů, Írán nevyjímaje, ale není nijak pozitivní zprávou. V regionu neexistují čistě pozitivní aktéři a výměna Rusů za Turky v Sýrii s sebou nese množství negativních aspektů, zvlášť pro místní Alávity a šíitskou komunitu. Turecko se v uplynulých letech stále více pouští do hybridního šíření vlivu skrze náboženské organizace navázané na sunnitský islám a vývoj by naznačoval, že si Turecko brousí zuby i na převýšení dosavadní dominance Saúdské Arábie, coby centra islámu. Současnému Turecku také nelze upřít jeho sílu, která dosáhla nejvyšší úrovně od počátku 20. století a doby předválečné Osmanské říše.
Podivným a varovným aspektem je zejména Erdoğanova nedotknutelnost. Nikdo si dosud nemohl dovolit sestřelit ruskou stíhačku, bombardovat ruské vojáky a přímo konfrontovat Ruskou federaci a odejít bez újmy. Turecký prezident to ale několikrát dokázal. Kromě Rusů ale Turecko často konfrontuje i Izrael, sponzoruje místní islamisty a přímo zasahuje do rozložení sil na Blízkém východě. I tak se jej Izraelci zdráhají dotknout a konfrotovat jej, podobně jako Rusové. Ani Spojené státy nejsou výjimkou. Spojenými státy dlouhodobě podporovaná kurdská enkláva s příslibem samostatného státu se rozplynula ve chvíli, kdy Turky podporovaný Ahmad Šara ovládl Sýrii. Roky budované spojenectví USA zahodily téměř okamžitě, a to bez jakýchkoli pokusů o rozhodnější vyjednávání.
Dnes Recep Erdogan nelítostně sbírá jednu sféru ruského vlivu za druhou. Není to ale důvod k oslavám. Je otázkou, zda invaze ruských vojsk na Ukrajině pouze nepředala moc jednoho diktátora do rukou jiného, podobně ambiciózního a možná i nebezpečnějšího. Turecko sice nemá k dispozici jaderný arzenál, na rozdíl od Vladimira Putina ale turecký prezident umně využívá radikální islamistické skupiny, kterým ve své zemi poskytuje azyl a tím nepřímo zasahuje do záležitostí podstatně většího počtu států efektivnějším způsobem než Ruská federace.
I Recep Tayyip Erdoğan se netají imperiálními ambicemi. Po raketovém vzestupu Turecka v posledních pěti letech bychom tyto ambice schopného tureckého diktátora měli začít vnímat skutečně vážně.
Dovětek autora
Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.
