Článek
Server Politico je jedním z nejvlivnějších médií v Evropě a zveřejněné informace i komentáře přebírají další desítky médií, která v národních jazycích dominují členským státům Evropské unie. I já z informací Politica často čerpám a vnímám tamní redakci jako velmi dobře informovanou a zprávy jsou často nejen přínosné, ale v rámci dění v Bruselu, Štrasburku a v dalších institucích Evropské unie také unikátní.
Při čtení zpráv serverů, které se zabývají Evropskou unií a prací jednotlivých institucí si ale nelze nepovšimnout ideologického zabarvení při každém popisu jednání jednotlivých aktérů politického kolbiště. O návrzích frakcí ECR a Patriots for Europe se vždy bez výjimky informuje jako o krajně pravicových a italská premiérka Georgia Meloni byla dříve taktéž bez výjimky označována za nositelku neofašistické ideologie, což je nálepka k označení dalších lídrů partají, které Evropskou unii a Evropskou komisi kritizují a tvoří v europarlamentu opozici vůči vládnoucím frakcím EPP, S&D a Renew Europe.
Když v červnu letošního roku podali rumunští poslanci z tamní politické strany AUR návrh na odvolání Ursuly von der Leyen z pozice šéfky Evropské komise, evropská média informovala taktéž bez výjimky o návrhu extrémistů a krajní pravice. Strana AUR je ale součástí frakce European Conservatives and Reformists (ECR), jejímiž členy jsou i čeští europoslanci za ODS. Lze tedy Alexandra Vondru a Veroniku Vrecionovou označit za extrémisty a krajní pravici? Zřejmě ano. Totéž média psala o hlasování, kde se vládnoucí frakce EPP opřela namísto hlasů Zelených, Renew Europe a S&D o podporu poslanců ECR a Patriotů pro Evropu. Titulky serverů Politico a Euronews opět zmiňují sbližování EPP s krajní pravicí a extrémisty. Přitom šlo o deregulaci a zmírnění některých klimatických opatření na evropskou konkurenceschopnost a návrh sepsala partaj EPP, Patrioti a ECR znění navržené EPP pouze podpořili.
Jazykové zabarvení je velmi důležité, objevuje se totiž napříč členskými státy a zmíněné nálepky formují veřejné mínění, čehož si čeští voliči mohli všimnout i v průběhu předvolební kampaně letošních sněmovních voleb. Petr Fiala varoval před extrémisty a proruskými silami, ačkoliv jsou členové ODS v europarlamentu podle výše uvedených serverů spojováni s krajní pravicí a partaj Georgie Meloni, jejíž poslanci jsou členy ECR, je dokonce označována za neofašistickou.
Krajní pravice, extrémisté, fašisté. Alexandr Vondra z ECR svůj mandát ale získal i díky mému hlasu a hlasovala pro něj i má žena a dospělá dcera. Volili jsme tedy extrémisty, krajní pravici a fašisty? Těžko, pouze vnímáme některé aspekty evropské politiky jako chybné a podporujeme ty partaje, které na půdě Evropské unie usilují o její vnitřní reformu. Zde ale dopadá pomyslná mediální kosa na kámen.
Nadužívání pojmů typu krajní pravice, extrémismus, xenofobie, neofašismus či dokonce neonacismus zapříčiňuje relativizaci těchto nebezpečných ideologických směrů a voliči ztrácí povědomí o tom, kdo je onen skutečný neofašista i v případě, kdy by se s takovým politikem setkali.
Jedni extrémisté chtějí Evropskou unii reformovat, druzí zničit. Pozná ještě někdo rozdíl?
Server Politico včera vydal svůj přehled 28 nejmocnějších osobností Evropy. Německý kancléř Friedrich Merz zaujal mezi nejvlivnějšími politiky čtvrté místo a byl označen jako „váhavý radikál“. Je radikálem někdo, kdo na domácí scéně soupeří s rostoucí popularitou Alternativy pro Německo, která se netají svými záměry přiblížit zemi Ruské federaci, opustit eurozónu a demontovat Evropskou unii? Podle serveru Politico zřejmě ano, protože Merzův přístup k migraci, fiskální politice EU a k bezpečnosti je skutečně na německé poměry radikální - Merz je ochoten se domluvit i s Tálibánem a jít do otevřeného odporu proti vysokým cenám energií, jen aby doručil Němcům to, po čem dlouhé roky volali. Kancléř zároveň volá po revokaci zákazu prodeje automobilů se spalovacími motory od roku 2035, reformě energetické strategie Evropské unie, zmírnění dopadů opatření Fit for 55 na evropský průmysl a především se ujal razantního přístupu k migrační politice Německa, která zemi dlouhodobě poškodila především tím, že zavdala příčinu vzestupu AfD a zajistila skutečné extrémní straně vedení v předvolebních průzkumech.
Stejný přístup lze aplikovat i českou politiku. Hnutí ANO Andreje Babiše a strana Motoristé sobě jsou téměř každý den nálepkovány jako extrémní pravice, neonacisté, populisté a extrémisté, ačkoli obě partaje razí otevřeně proevropský - leč reformní - přístup a vylučují odchod České republik z NATO a Evropské unie. Právě díky Babišovu populismu na tuzemské scéně neuspěli skuteční extrémisté z hnutí Stačilo! a SPD, kteří hlasy ztratili právě na úkor reformních a kritických, leč racionálních partají.
Motoristé a hnutí ANO jsou v očích části veřejnosti nepřátelé, ale zkoumá někdo rozdíl mezi radikálními reformisty a skutečnými extrémisty? Ne, nálepky jsou uplatňovány obecně a skrze generalizaci je hnutí ANO, strana Motoristé sobě a hnutí SPD na stejné úrovni, ačkoliv by Andrej Babiš a jeho lidé zapadali více k ECR než k Patriotům a Motoristé vyrostli na kritice klimatické politiky Evropské unie, nikoli na tendenční podpoře Czexitu či demontáži unie jako celku. Hnutí SPD a Stačilo! ale reprezentují jiný, radikálnější pohled a EU i NATO by političtí reprezentanti hnutí opustili. V rovině mediálního pokrytí jsou ale radikálové i ti, kteří efektivně proti podpoře zmíněných hnutí bojují tím, že se snaží konstruktivně a proevropsky reprezentovat jejich názory zcela odlišným a přínosnějším způsobem.
30 let nadvlády EPP a S&D brání debatě. Evropa přitom čelí skutečným hrozbám
Kořeny tohoto nepochopení mezi konstruktivně reformním proudem reprezentovaným ECR a částečně i některými Patrioty pro Evropu tkví v dlouhodobém evropském monopolu frakcí EPP a S&D, které ovládaly evropskou politiku celých 30 mezi lety 1989 a 2019. Dvě evropské frakce pokaždé složily v Evropském parlamentu většinu a byly schopné prosadit potřebná opatření a vybudovat hluboké vazby mezi jednotlivými úřady a politickými frakcemi, kterým dominovali tradiční strany ve Francii, Velké Británii, Německu, Španělsku, Nizozemsku, Belgii a Itálii. Tato skupina sedmi zemí v nezávislosti na ostatních členských státech Evropské unie vždy složila parlamentní většinu a byla schopná přijímat směrnice a jmenovat klíčové funkcionáře EU bez vnějšího vlivu. Jakmile se britští konzervativci chopili moci, stali se součástí partaje ECR, kde působí česká ODS a Bratři Itálie premiérky Georgie Meloni. Labouristé pak určovali politiku v rámci koaliční většiny EPP a S&D, která europarlamentu dominuje i osm let poté, co ztratila prostou většinu. Obě partaje přibraly za účelem zisku většiny frakci Renew Europe, kterou založil Emmanuel Macron a vládnou bez větších potíží i v letech 2019 až 2029.
Hlavní příčina odchodu Velké Británie z Evropské unie přitom spočívá právě v neschopnosti konzervativců ovlivnit celoevropskou politiku a z tohoto důvodu také referendum britská pravice podpořila a následně s hrůzou sledovala výsledky lidového hlasování, které zemi uvrhlo do nestability a chaosu. Evropská unie ztratila 15 % své ekonomické síly právě v důsledku ostrakizace britských konzervativců a neumožnění dialogu mezi reformisty a těmi, kteří bez omezení Evropské unii vládnou až do dnešních dnů. V tomto kontextu jsou současné tendence Friedricha Merze, který směruje partaj EPP k reformním tendencím a doprava, zcela revoluční a umožňují dialog mezi partajemi, které se celé dekády na skutečně významných opatřeních Evropské unie nijak nepodílely.
Německý kancléř si ale za tuto snahu vysloužil nálepku radikála, který koketuje s krajní pravicí a extrémisty.
Jsou Merz, Meloniová, Babiš a Bardella extrémisté? Jestli ano, o Evropu přijdeme
Existují i jiné nálepky, které lze na evropské politické scéně vůči jednotlivým aktérům uplatnit. Jsou totiž kritici či reformisté, ale také skuteční separatisté. Označení některých partají za separatisty je trefnější než nálepkování krajní pravicí či nacionalismem, protože partaje usilující o odchod z Evropské unie a oslabení NATO nejsou izolovány pouze na pravém spektru evropské politiky. Na jedné straně existuje pravicově smýšlející Alternativa pro Německo, ale na druhé straně o odchod z NATO usiluje i strana Sahry Wagenknechtové, jejíž politika vychází z levicově-konzervativní ideologie podobné českému Stačilo!. Řecká Komunistická strana Řecka a partaj Syriza usilují o odchod z NATO, ale ideologicky spadají do roviny extrémní levice. To stejné lze tvrdit o finské Vasemmistoliitto, který získala 17 % hlasů v tamních volbách. Opět jde o čistě levicové uskupení hlásající pacifismus a separatismus z mezinárodních bloků - političtí reprezentanti podporují referendum o odchodu Finska z EU i NATO.
O krajní levici a ideologii separatismu se příliš nemluví. Tato rétorika hlásající separatismus je ale přítomná na obou stranách politického spektra a političtí reprezentanti sbírají hlasy od levicových i pravicových voličů. Ve výsledku ale oba radikální směry pravo-levého spektra razí zcela shodnou ideologii - národní hrdost, opuštění mezinárodních aliancí a suverénní politiku izolovaného národa. V kontextu zveřejněné Národní bezpečnostní strategie Spojených států a bezpečnostního ohrožení Evropské unie Ruskou federací přestává být klíčové, zda je dotyčná partaj krajně pravicová či krajně levicová, ale začíná být důležité, zda dotyční politici propagují separatismus a národní izolaci na úkor podpory či reformních tendencí vůči Evropské unii a NATO. Izolace, separace a snížení vyjednávací schopnosti evropského bloku je totiž přesně tím, o co Číně a Spojeným státům jde. Ruská federace je pak ekonomicky bezvýznamná, ale svou agresivitou i vojenskou silou dokáže izolované a separované státy zastrašit a donutit k subordinaci, která povede pouze prosazení jejích zájmů.
Při znalosti této problematiky a budoucí perspektivy evropské politiky pouze doufám, že úsilí Friedricha Merze, Georgie Meloni a dalších nepovede k tendenčnímu odmítnutí evropským hlavním proudem a onálepkování zmíněných extrémistickými či radikálními přívlastky, protože Evropská unie nyní čelí skutečným hrozbám, které paradoxně tyto nálepky maskují a relativizují, ačkoli jde o násobně nebezpečnější osobnosti, než jakými jsou právě německý kancléř a italská premiérka. Do této rovnice zapadají i tuzemští politici typu Andreje Babiše nebo Petra Macinky a ačkoliv s nimi lze nesouhlasit a je taktéž zcela legitimní proti jejich názorům protestovat, jde o reformisty usilující o změnu politiky Evropské unie, nikoli destrukci bloku a separaci jednotlivých států do marginálních a slabých pozic vůči dominantním geopolitickým hráčům.
Budou-li proevropští a konstruktivně kritičtí politici nadále nálepkováni jako krajně pravicoví extrémisté, neonacisté a buhvíco ještě, jen těžko voliči poznají skutečného extrémistu, neonacistu a separatistu ve chvíli, kdy na těchto fundamentálních rozdílech záleží více než kdy dříve. Nelze se pak podivovat nad výsledkem, který jsme sami svou ignorací vůle voličů a relativizací závadných ideologií způsobili. Upřímně jako demokrat a příznivec konceptu Evropské unie doufám, že k této situaci nikdy nedojde.
Dovětek autora
Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.
