Článek
Na trhu s ropou již několik let probíhá neviditelná, leč velmi významná obchodní válka. Kartel OPEC s rozšířenou skupinou OPEC +, která s kartelem koordinuje těžební politiku, dlouhodobě usiluje o stabilitu na ropném trhu, což si lze přeložit jako zajištění pohodlných zisků skrze tržní manipulaci umělými zásahy do nabídky ropy a ropných produktů. OPEC je dnes stále jednou z nejvlivnějších organizací, jejíž rozhodnutí ovlivňují světovou ekonomiku a několikrát v historii se kartel také přímo vložil do geopolitických událostí. Na základě embarga uvaleného na spojence USA a Izraele během Jomkippurské války rezignovali kvůli občanským nepokojům způsobeným nedostatkem paliv premiéři Velké Británie, Japonska i Nizozemska. Ceny ropy vzrostly čtyřnásobně a západní svět se propadl do zničující recese doprovázené nebývale vysokou inflací.
Také v roce 2022 kartel OPEC významně pomohl Ruské federaci, když v reakci na Putinem rozpoutanou válku na Ukrajině snížil produkci, čímž vyšponoval ceny a zajistil Ruské federaci rekordní příjmy, které byly použity na financování zničující války v Evropě. Pokud by se kartel rozhodl opačně a produkci naopak navýšil, ekonomika Ruské federace by s největší pravděpodobností zkolabovala a válku by Vladimir Putin nedokázal financovat.
Ani americká Federální rezervní banka nemá takovou moc, jako skupina OPEC a její vládci, kteří mávnutím ruky položí svět na lopatky, kdykoli si jen usmyslí. Vůdci kartelu se ale v uplynulých letech několikrát přepočítali a postupně svou moc ztrácí.
Krize v Perském zálivu je pro OPEC krátkodobá výhra, která nevydrží
Na trhu s fosilními palivy existuje několik aspektů, které mohou ovlivnit rozhodování kupců a prim vždy nehraje pouze cena. Ropy na trhu bylo donedávna až příliš a se zemním plynem je to podobné. Objevují se noví hráči, jakými je Kanada, Guayana, Brazílie nebo Argentina a rozvoj těžebních technologií umožňuje stále nižší vstupní náklady. Pro představu je třeba uvést několik klíčových čísel. V rámci trhu totiž existují státy na kartelu závislé a také státy, které členy OPEC/OPEC+ nejsou a těžební byznys je pro ně pouhým doplňkem k funkčním ekonomikám.
Příklady Ruska a Saúdské Arábie jsou pro vysvětlení Achillovy paty kartelu OPEC klíčové. Rusové dosáhnou na papíře zisku, prodají-li ropu za více než 33 dolarů za barel, což je téměř vždy a Saúdové jsou na tom ještě lépe, jejich deklarované náklady na jeden barel ropy dosahují rekordně nízkých 18 dolarů. Rozpočty obou zemí pak nabízí zcela odlišný pohled i ceny, což je dané velmi nákladným saúdským plánem Vize 2030 k diverzifikaci tamní ekonomiky a v případě Ruské federace ropa financuje válku na Ukrajině. Aby Saúdská Arábie dosáhla vyrovnaného rozpočtu a dodržela stanovený plán, musela by prodávat barel ropy v průměru za 91 dolarů. Rusko pak počítá s průměrnou cenou ropy Urals na 59 dolarech. Ještě v prosinci 2025 se přitom ropa ze Saúdské Arábie prodávala za pouhých 56 dolarů a Rusové na tom byli ještě hůř, jejich Urals nenacházel zákazníky a museli se smířit i s cenou kolem 30 dolarů za barel.
Nyní by se na první pohled mohlo zdát, že státy Perského zálivu a kartel OPEC zažijí zlaté časy, protože se ceny ropy hned tak neustálí a úsilí blízkovýchodních monarchií při doplňování ropy i zemního plynu na trh proběhne šnečím tempem, aby na růstu cen producenti co nejvíce vydělali. To je ale pouze krátkodobý obrázek. Ve střednědobém horizontu se navyšují produkční kapacity Brazílie, Kanady, Guayany a v neposlední řadě také četných afrických, středoasijských a jihoamerických států. Agentura IEA očekává navýšení produkce států mimo OPEC/OPEC+ o 1,6 milionů barelů jen v roce 2026, což odpovídá zhruba 1 % světové poptávky. Tato predikce je ale z prosince roku 2025, což v kontextu krize v Perském zálivu může znamenat ještě rychlejší snahu nezávislých producentů ve věci akcelerace těžby. Aby toho nebylo málo, vychyluje se i dosud nerovný vztah mezi Čínou a Ruskou federací, která je díky situaci na Blízkém východě v těžké situaci.
Současný výpadek v hodnotě zhruba 8 milionů barelů ropy způsobil tržní šok, ale neúnosně vysoké ceny paliv brzy způsobí také pokles poptávky a uvolnění 400 milionů barelů rezerv skrze IEA je řešením, které množství států dosud využívá pouze částečně, nikoli úplně. Pokles poptávky o pouhá 2 % v kombinaci s uvolněním rezerv a navýšením těžby v první polovině roku 2026 chybějící ropu z Perského zálivu vykryje. Až se ale státy OPEC/OPEC+ po zklidnění situace opět rozhodnou produkci plně nastartovat, narazí na úsporně naladěný trh, který v mezičase obsadí nezávislí hráči a z bezpečnostních i cenových důvodů si odběratele náležitě zasmluvní.
Tržní šok tedy zákonitě v období jednoho až dvou let vystřídají přebytky a to nejhorší, co se může státům OPEC přihodit, je situace, kdy by původně plánovaná produkce v kombinaci s akcelerací nezávislých těžařů vrhla na trh ropy až příliš, na což již před konfliktem v Íránu upozorňovala banka Goldman Sachs. Ta předpovídala nabídkový šok koncem roku 2026 a související pokles cen ropy Brent pod 50 dolarů za barel. Situace na trhu se zemním plynem je ale pro státy Perského zálivu a širší Blízký východ ještě mnohonásobně horší.
Si Ťin-pching a jeho plynové eso v rukávu je bazukou na Blízký východ
Čína je dnes největším odběratelem zemního plynu na světě, ale Si Ťin-pching drží v rukávu eso jménem Turkmenistán. Středoasijský stát ovládaný místy až bizarními diktátory stavějícími vybydlená mramorová města má k dispozici druhé největší zásoby zemního plynu a navíc je pro Turkmenistán velice levné tuto komoditu těžit. Dnes směřuje 100 % exportu do vypočítavé Číny, která Rusko a Turkmenistán v minulých letech šikanovala vyjednáváním absurdně nízkých cen. Když bylo třeba tlačit na Rusy, obrátili se Číňané na turkmenské státní producenty a vyhrožovali rozšířením tamního plynovodu, čímž donutili Rusy k nebývale vysoké slevě u zasmluvnění dodávek tranzitem Síla Sibiře 2 v druhé polovině roku 2025.
Karty se ale obrací a největší ekonomika Asie si díky krizi v Íránu uvědomuje, jak moc je na dovozu z výbušného Blízkého východu závislá. Již před současným konfliktem, v lednu roku 2026, se prezidenti Číny a Turkmenistánu shodli na pětinásobném (!) navýšení dodávek plynu z druhého největšího těžebního projektu světa, turkmenského naleziště Galnykyš. Roční dodávky z Turkmenistánu v plánovaném objemu 200 miliard kubických metrů by v horizontu několika let vykryly více než polovinu čínské spotřeby a Turkmenistán je tímto tempem schopen Čínu zásobovat dalších 50 let. Blízkovýchodní státy nejsou v tomto scénáři schopné konkurovat. Produktovody z území Ruské federace a Turkmenistánu přivedou plyn do země násobně levněji než tankery naložené LNG z Perského zálivu a Katar, Írán nebo Saúdové tak přijdou o velkou část existujících dodávek a také o bohatého zákazníka.
Z Turkmenistánu by se díky majetkové účasti čínské státní firmy CNPC stává exportní, leč na Číně závislá těžební velmoc a současný harmonogram předpokládá navyšování dodávek o 10 až 20 miliard kubických metrů plynu ročně až na finálních 180 až 200 miliard bcm. Společně s ruskou Silou Sibiře se tak Čína stávala relativně nezávislou na Perském zálivu již před současnou válkou a tento trend bude zřejmě kvůli probíhající krizi taktéž akcelerovat.
A nyní mohu přejít k tomu nejpodstatnějšímu. Tedy k tomu, jak Perský záliv a členové OPEC spáchali v letech 2012 až 2026 tržní sebevraždu, která nenávratně změní globální dynamiku trhu s fosilními palivy.
Dvě špatné možnosti. Exportéři plynu jsou v pasti a trhy nelze držet v křeči věčně
Začnu u zemního plynu. V roce 2007 byl Katar největším exportérem zemního plynu a dominantní pozice zemi vedla k první zásadní chybě. Aby byly ceny příznivé pro export, uvalil Katar v roce 2007 moratorium na rozvoj dalších ložisek plynu, čímž uměle snížil produkci a zvedl ceny. V mezičase se ale rozvinula těžba v USA, Austrálii a Střední Asii, čímž došlo k vybalancování těchto výpadků a na trhu proběhla cenová válka v letech 2017 až 2020 s přestávkou kvůli koronavirové pandemii, kdy mnoho menších těžařů kvůli nízkým cenám zkrachovalo. Válka na Ukrajině opět krizi zažehla, ale pouze krátkodobě, protože Katar stále drží pomyslného černého Petra.
Již na sklonku roku 2025 neměl největší světový producent zemního plynu zasmluvněných až 75 % objemů pro následující rok. Katar vedl složité vyjednávání zejména s Evropskou unií, která po plynu lační, ale nebyla jej ochotná nakupovat za příliš vysokou cenu. Masivní výpadek příjmů kvůli krizi v Íránu ale vychýlil rovnováhu v neprospěch států Perského zálivu. Mnoho těžařů, Katar nevyjímaje, dnes čelí dvěma špatným možnostem. Buď export nadále uměle snižovat a šponovat ceny, nebo na trh produkty dodat a sledovat, jak nové objemy způsobí další cenovou válku. Podle výzkumníků z Kolumbijské univerzity v USA nyní Katar sedí na 75 miliardách kubických metrů plynu, které musí dříve či později pustit na již relativně saturovaný, leč krizí v Íránu ohrožený trh. Země ale nemá příliš času a každý týden se globální dodavatelské řetězce vyvažují, jak exportéři obsazují trhy původně kontrolované státy Perského zálivu. Americká investiční banka Bernstein pak ve své studii trhu se zemním plynem uvádí, že díky obnovené těžbě v Kataru na trh se zemním plynem přibyde ekvivalent 35 % globální nabídky, což je dechberoucí a zcela zásadní číslo. Ani klima však pro Blízký východ není příliš příznivým pomocníkem. Mírné zimy v uplynulých letech vedly Čínu, Indii, Jižní Koreu a další hlavní odběratele plynu k odmítání dodávek. Společnost McKinsey uvádí, že ani křivka nárůstu poptávky, zejména v Jižní Asii, neodpovídá předpokladům producentů a odhadovaný 12 % rozdíl v očekávaných a reálných odběrech v roce 2025 matematika tak opět hraje v neprospěch dodavatelů.
Kartel OPEC sice přímo nezahrnuje těžaře zemního plynu, ale přímo se zájmů ropné skupiny dotýká. Ekvivalent OPEC v oblasti zemního plynu, skupina GEFC, totiž nikdy v historii úspěšně nekoordinovala společné plánování produkce a jakékoli pokusy o plánované manipulace trhu dosud skončily selháním. Ropa a zemní plyn jdou ale ruku v ruce a jakmile se Blízký východ oklepe ze současné krize v Íránu, přehlcení trhu se zemním plynem povede k pokusům o nahrazení těchto ztrát navýšenými exporty ropy.
Ani ropa nepomůže. Návrat těžby do doby před napadením Ukrajiny je nemožný, trh obsazují nezávislí hráči
Situace na trhu se zemním plynem je tedy pro blízkovýchodní exportéry značně nepříznivá a komodity je až příliš. S ropou je to složitější, ale ani zde nemohou lídři OPEC příliš slavit. Nedostatek ropy je opět vytvořený pouze uměle, čímž jsou možnosti kartelu značně omezené. Jakmile v roce 2022 Vladimir Putin napadl Ukrajinu, poklesl export ropy ze Saúdské Arábie o 22 % z 12 milionů barelů denně na pouhých 8,8. Také Kuvajt, Spojené arabské emiráty a Irák těžbu snížily, čímž byla cena vyšponována na maximum a vydělali všichni, Ruskou federaci nevyjímaje. Mezi lety 2022 a 2025 ale nezávislí těžaři, zejména Guayana, Brazílie, USA a Kanada navýšili těžbu a vykryli tak 60 % chybějícího objemu s tím, že jen za rok 2026 tento dobrovolný výpadek způsobený kartelem OPEC vykryjí úplně.
Vladaři z Perského zálivu již před konfliktem v Íránu pozorovali tyto nevítané narušitele se značnou nelibostí a hodlali rozpoutat další cenovou válku. Kartel OPEC avizoval navýšení produkce o kumulované 3 miliony barelů denně v letech 2026 a 2027, čímž by se na trh dostalo přebytečných 1,8 milionů barelů v roce 2026 a zhruba 2,4 miliony barelů v roce 2027, jak spočítala agentura IEA.
Klíčové ale je, že agentura IEA ve výpočtu počítala s růstem globální ekonomiky a souvisejícím růstem poptávky po ropě a ropných produktech. Pokud nastane opak, tedy snížení poptávky kvůli vysokým cenám a doprovodné recesi, rovnice opět přestane vycházet. Bude-li světová poptávka stagnovat, nebo přímo klesat, budou členové kartelu OPEC opět i po konfliktu v Íránu uvězněni v cenové pasti. Vrhnou-li miliony barelů ropy na trh, opět způsobí nabídkové přebytky, navíc v tu nejhorší možnou dobu. Státy Perského zálivu a Irák se s výjimkou Spojených arabských emirátů pohybují v hlubokých rozpočtových deficitech. Irák očekává v roce 2026 zadlužení ve výši 11,5 % HDP (!) a Saúdská Arábie naplánovala rekordní rozpočtový deficit na úrovni 3,3 % výkonu ekonomiky. Vyšší cena ropy je sice vzpruhou, ale nižší exportovaný objem není dlouhodobě udržitelný, čímž se státy budou muset rozhodnout mezi dvěma špatnými možnostmi.
Buď ropu vrhnou na trh a produkci navýší, protože si již delší období dobrovolného snižování produkce nemohou dovolit, nebo ropu uvolní postupně, aby nezpůsobily cenový šok, což ale nevydrží Irák a další státy mezitím trhy obsadí svou vlastní navýšenou produkcí. V kombinaci se šokem a očekávanou stagnací či snížením globální poptávky je hotovo - svět v následujícím roce či dvou nečelí nedostatku, ale naopak výraznému přebytku ropy a ještě horší situace panuje na trhu se zemním plynem.
Vrazí si členové OPEC vzájemně nože do zad? Rozhodne Vladimir Putin a nezdá se, že by váhal
Rusko není členem organizace OPEC, ale je začleněno do širší skupiny OPEC+ a historicky svou cenovou politiku úzce koordinuje s jádrem vedeným státy Perského zálivu. Vladimir Putin ale nemá peníze a cenový šok je pro něj vysvobozením i příležitostí, jak obsadit trhy kontrolované jeho blízkovýchodními konkurenty a partnery v jedné osobě. Uvolnění protiruských sankcí USA nabízí Putinovi cestu na jihoasijské trhy, která je pro ruského diktátora darem z nebes.
Ruská federace před válkou na Ukrajině vyvážela denně zhruba 11,8 milionů barelů ropy a konflikt způsobil značné snížení tohoto dříve druhého nejvyššího exportovaného objemu na světě. V minulém roce vyvezly ruské firmy pouze 8,3 milionů barelů denně a Rusové tak rozhodně nečinili dobrovolně, ba naopak, potřebovali by ropy vyvážet o poznání více. Navýšení těžby je navíc otázkou pouhých několika měsíců a právě Vladimir Putin je dnes tím mužem, který může svým spojencům z Blízkého východu efektivně zlomit vaz. Rozhodnou-li se Rusové k navýšení exportovaných objemů, ocitne se Perský záliv v podobné pasti, v jaké se ocitl Katar díky neobratné snaze o manipulaci trhu.
Na trhy tedy brzy, v řádu vyšších měsíců či jednotek let, zamíří o 30 % více zemního plynu než je třeba a navýší-li Ruská federace těžbu ropy, přebývat bude také několik milionů barelů této komodity, pro něž neexistuje adekvátní poptávka. Konflikt v Íránu sice tlačí ceny vzhůru, dlouhodobě je však pro kartel OPEC a blízkovýchodní těžaře pohromou. Přečká-li svět současný cenový šok a náležitě také svou poptávku po ropě i plynu omezí, může nastat 50 let nevídaná a zcela paradoxní situace. Dodavatelé z Perského zálivu a širšího Blízkého východu již nebudou vydírat své odběratele a manipulovat cenou, nýbrž to budou právě odběratelé, kteří si díky prozíravé taktice Číny a rozvoji nezávislých těžařů určí ceny ropy i zemního plynu, než se převis nabídky nad poptávkou opět stabilizuje. Jádro kartelu OPEC nyní není v pozici, aby si státy mohly diktovat podmínky a výpadky příjmů nemohou ani bohaté monarchie přečkat příliš dlouho.
Bylo jen otázkou času, kdo se z kartelu pomyslně trhne první a zdá se, že kombinace čínských investic v Turkmenistánu, rozvoj nezávislých těžařů v Jižní i Severní Americe a arogantní snaha o manipulaci trhů státy Perského zálivu vytváří dokonalou bouři. Kartel OPEC je dnes coby mezinárodní skupina schopná ničit vlády a určovat dynamiku světové ekonomiky slabší než kdy dříve. Úzká skupina blízkovýchodních diktatur vydírala svět až příliš dlouho. Osudnou se skupině stává její vlastní arogance, bohorovnost a častá zcela neprozíravá manipulace trhů.
Pro svět, zejména pak pro Evropu závislou na dovozech fosilních paliv, jde o důvod k oslavám.
Dovětek autora
Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.
