Článek
Nedávno jsem sepsal článek o aktivitách Turecka směřujících ke sjednocení turkických národů pod křídla země, která je sice členem NATO, ale rozhodně vykazuje radikální a expanzivní sklony. V kombinaci s velmi dobře vybavenou a vojensky prověřenou armádou se Turecko profiluje do role regionální velmoci, o jejímž vlivu na současný konflikt v Íránu se příliš nemluví, ale rozhodně by se aktivity Recepa Erdoğana a jeho spojenců neměly opomíjet.
Aby však bylo možné onen turkický svět v očích autoritářského prezidenta pochopit, je třeba se na Írán nejprve podívat etnicko-historickým pohledem a přiblížit si některé nepříliš známé skutečnosti.
Írán netvoří pouze Peršané. Tři významná etika usilují o nezávislost dlouhodobě
Většina veřejnosti si je vědoma faktu, že Íránci nejsou Arabové, nýbrž většinově Peršané. Ani to ale není úplný popis populace země, která nebyla nikdy v historii změřena sčítáním lidu, tudíž íránský režim ani neví, kolik lidí vlastně v zemi pobývá a kde. Odhady hovoří o 80 až 90 milionech občanů a na číslech v případě Íránu opravdu záleží. Při pohledu na rozličné etnické skupiny je totiž jasné, že země není celistvá, natož pak imunní proti separatistickým tendencím.
Prvním paradoxem je zhruba 24 milionů Azerů žijících v Íránu, ačkoliv jich v jejich domovském a velmi bohatém Ázerbájdžánu žije pouhých 10 milionů. Dříve se ázerbájdžánský vůdce Ilham Alijev zdráhal otevřeně se svými krajany komunikovat a jeho výroky připomínaly styl Viktora Orbána při utužování vztahů s maďarskou diasporou na Ukrajině, Slovensku i v Rumunsku. Alijev jasně deklaroval, že jsou pro něj všichni Azerové - i ti žijící v Íránu - krajany, ale nehodlá nijak zasahovat do íránské suverenity a jejího území. Ázerbájdžán má navíc příliš malé teritorium, aby dvojnásobek současné populace efektivně pojal a proto tamní vláda podporovala krajany v zahraničí finančně, ale vstup do domovské země jim umožnila jen za striktních podmínek.
Dnes je situace odlišná. Alijev již na počátku konfliktu pronesl zcela zásadní výroky, které dosavadní přístup mění.
Pro mnoho našich krajanů v Íránu je Ázerbájdžán místem naděje, svobody a prosperity. Velký a bohatý Ázerbájdžán.
Íránský režim vedl vleklou a špinavou kampaň, která měla naše krajany v zemi odradit od příklonu k naší krásné zemi. Oni ale vědí, že jsme tu pro ně.
Oba výroky jsou pro vztahy Íránu s Ázerbájdžánem historické, křehká neutralita mezi Baku a Teheránem totiž fungovala na jednoduchém principu. Ázerbájdžán nebude narušovat íránskou teritoriální i politickou suverenitu a na oplátku se režim zdrží represí na území podél vzájemných hranic, kde většina obyvatel žije. Onen Velký Ázerbájdžán je přitom podobný Velkému Maďarsku nebo Větší Izraeli, tedy revizionistickému teritoriálnímu uspořádání známému z historie. V období 16. až 19. století bylo etnikum Azerů sjednocené v autonomní provincii pod říší Safíjů a hlavní město Tabríz vybudované Azery je i dnes kulturním a historickým centrem mnohem vyššího významu než Baku. K této myšlence se na pouhých několik měsíců vrátil i nezávislý Azadistán, který roku 1920 vyhlásil nezávislost na Sovětském svazu a Velké Británii během chaosu po ukončení první světové války. Tehdy se také měli Azerové sjednotit do jedné enklávy pojímající současný Ázerbájdžán i severní část Íránu a opět, hlavním městem si zvolili dnešní íránský Tabríz.
Vzhledem k turkickému původu této populace lze očekávat silnou podporu Recepa Erdoğana, pokud by si Ilham Alijev hodlal z oslabeného Íránu ukrojit vlastní kus a sjednotit Azery do jednoho státu již natrvalo. Motivace obou státníků, Erdoğana i Alijeva, je v tomto případě nezpochybnitelná a oba by se při realizaci této územní i populační separace stali historickými postavami opěvovanými po další staletí, čehož jsou si oba diktátoři dobře vědomi.
Dva velmi dobře vyzbrojení a motivovaní diktátoři nejsou jediným problémem současného Íránu. Zhruba sedm milionů Balúčů žijících v Balúčistánu na jihovýchodě země je pro šíitský režim snad ještě nebezpečnější, než 25 milionů Azerů. Balúčové již osm století bojují o svou nezávislost a sváděli bitvy s Brity, perskými vladaři, vládou Pákistánu a v neposlední řadě také s íránskými vládními jednotkami v moderní éře. Balúčská národní armáda (BLA) je v Pákistánu na seznamu teroristických organizací a jde o velmi dobře organizované separatisty, kteří se těší nebývale vysoké podpoře příslušníků etnika jak v Pákistánu, tak v Íránu. Situace dospěla až do bodu, kdy musel Pákistán místním umožnit takovou míru autonomie, aby většinu obyvatel uspokojil a maximálně omezil separatistické tendence. Tím se ale vytvořil problém na straně Íránu, který sunnitské Balúče perzekuuje dlouhodobě a neumožňuje jim nejen podnikat, ale také volit v regionálních volbách a některým občanům vláda nevydává ani doklady. Těžiště odporu se tak v 80. a 90. letech přesunulo do Íránu a dnes se Balúčové mohutně vyzbrojují a v posledních dnech BLA deklarovala, že hodlá sen místních o samostatném státu - rozumějte rozšíření pákistánské autonomie - splnit v nejkratší možné době.
Třetí divokou kartou v komplikovaném etnickém mixu Íránu jsou Kurdové, kterým se nedávno rozpadl sen o vybudování vlastního státu na území Sýrie. Ani současný Irák se na samostatný Kurdistán příliš netváří a oslabený Írán je tak další možností, kde by se brutálně utlačovaní Kurdové mohli realizovat. Jak již informovala média, v separatismu na území Íránu jim pomáhá i americká agentura CIA a dodává bojovníkům kurdské národnosti zbraně, zpravodajské informace a snad i peníze k tomu, aby se stali co nejsilnějšími a vedli proti vládě v Teheránu efektivní odpor. Odhadem sedm milionů Kurdů má z trojice etnických menšin největší zkušenosti z bojů proti Islámskému státu a Bašáru Asadovi, ale zároveň jim chybí historická území, která by si mohli nárokovat. Jelikož byli historicky Kurdové utlačování všemi, Tureckem, Ázerbájdžánem, Íránem, Irákem i vládou alávitů v Sýrii, chybí jim také potřebná politická podoba ve formě aliance s regionální velmocí, kterou v tomto případě nemohou nahradit Spojené státy. Úsilí Kurdů se tak de facto vylučuje s potenciálním zásahem Ilhama Alijeva a Recepa Erdoğana, což může separatistické tendence proměnit v brutální občanský konflikt i mezi dvěma etniky, která teoreticky usilují o totéž - vyčlenění z represivního a ekonomicky živořícího Íránu pod režimem ajatolláhů.
Etnické sebeurčení, nebo další Sýrie? Vše záleží na ochotě Turecka a Pákistánu
Na závěr dnešního textu se opět vrátím k Recepu Erdoğana. Jeho vliv na budoucnost Íránu je totiž určující více než politika Izraele a Spojených států. Právě Turecko má možnost podpořit Ázerbájdžán v ochraně vlastních krajanů na území Íránu a pokud by došlo ke vzniku autonomie či separátní entity nezávislé na režimu v Teheránu, jen turecký prezident má dostatečnou sílu, aby Azerům zajistil politickou podporu. Na druhé straně je to ale znovu turecký prezident, kdo je největším odpůrcem vzniku samostatného Kurdistánu a proti kurdským separatistům v Turecku, Sýrii, Iráku i Íránu také Turecko již dekády bojuje, často velmi brutálně. Kamenem úrazu při sebeurčení Azerů jsou tak právě Kurdové - obě etnika spolu sdílí historické území a v mnoha oblastech na západě a severozápadě Íránu se vzájemně prolíná kurdská většina s tou azerskou a naopak.
Balúčové na druhé straně podporu domovského Pákistánu zřejmě nezískají, vláda se k situaci dosud staví velmi vlažně a má k tomuto přístupu několik důvodů. Problémem je zejména dlouhodobý separatismus a Islamabád se oprávněně obává sjednocení, protože by etnikum posílilo až příliš. Kromě Kurdů jsou ale Balúčové nejvíce diskriminovanou menšinou v Íránu. Mají zakázáno pracovat pro vládu, nemohou si pořídit SIM kartu do telefonů a v oblastech, kde žijí, nefunguje nejen internet, ale ani vzdělávací a sociální systémy. Po nedávné roztržce s Aghánistánem se vláda Pákistánu zřejmě bude k podpoře etnické menšiny stavět apaticky i kvůli jejím vazbám na organizaci Islámský stát-Chorasán, kam odešlo v období let 2018 až 2024 množství mladých mužů za lepší budoucností. Pákistán se tak ve prospěch etnika nemá motivaci angažovat, ale na druhé straně nemůže strpět krveprolití, pokud by se vláda v Teheránu rozhodla separatistické tendence Balúčistánu potřít silou.
Současný konflikt ale etnické separatisty nebývale posílil a vzhledem k podpoře Ázerbájdžánu íránským krajanům a aktivitám CIA při vyzbrojování Kurdů je patrné, že na etnické menšiny při rozbití íránského režimu sází i významní zahraniční hráči. Tato strategie ale přináší také extrémní riziko širší občanské války mezi Kurdy, vládou v Teheránu, Turky podporovanými separatisty a dalšími skupinami v periferních oblastech Íránu, jakými je Islámský stát, odnože al-Káidy, ale své zájmy může na území Íránu klidně prosazovat i Tálibán - dokonce tak činí již dnes.
Výroky Ilhama Alijeva, aktivity amerických tajných služeb a rostoucí nespokojenost separatistů tvoří ideální konstelaci k rozsáhlé občanské válce. Ta může vést k sebeurčení dlouhodobě opomíjených a režimem perzekuovaných etnik, nebo také ke katastrofální destabilizaci regionu, nepřehledným konfliktům mezi zainteresovanými aktéry. Hornatý terén Íránu je pro bojůvky mnoha na sobě nezávislých skupin naprosto ideální a historických křivd nabízí region snad ještě více, než Afghánistán - a to už je na pováženou. Otevření pomyslné Pandořiny skříňky v Íránu skrze oslabení a pád totalitního režimu v Teheránu je tak násobně nebezpečnější, než si mnozí regionální aktéři připouští.
Region Blízkého východu již několikrát prokázal, že stačí pouze pomyslně škrtnout sirkou a okamžitě dojde k zažehnutí zničujícího požáru etnické nevraživosti, historických křivd a konfliktních zájmů regionálních velmocí do požáru takové intenzity, že již vzplanutí není možné dále kontrolovat. Benzínu na takový požár je na území Íránu díky represivní povaze režimu, chudobě a množství nevyřízených účtů více než dost.
Dovětek autora
Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.
