Článek
Čínskou lidovou republiku nelze nijak přikrášlovat a je třeba o zemi hovořit jako o komunistické diktatuře toho nejtvrdšího ražení. Někteří by mohli namítat, že v zemi existuje konkurence a úspěšní podnikatelé v Číně vybudovali firemní giganty s hodnotou ve stovkách miliard dolarů. To je ale pouze část obrázku, který je třeba doplnit plánovanou ekonomikou, státní kontrolou všech finančních toků, tvrdou cenzurou a především je ekonomický model Číny značně odlišný od demokratických zemí - výroba, ekonomický růst i spotřeba se stále centrálně plánují a vše je podřízeno Stálému výboru Komunistické strany Číny.
Velká část veřejnosti v západních zemích ale žije v iluzi, že je to pouze demokratický model, který může zemím zajistit stabilitu. Příklady Jižní Koreje, která byla přes 30 let vojenskou diktaturou, nebo Singapuru, který diktaturou zůstává, přitom ukazují opak. Jiné to není ani u Číny, která za svůj úspěch vděčí Tengu Siao-pchingovi, reformistovi, jehož éra znamenala přehodnocení modelu Mao Ce-tunga a otevření Číny zahraničním investicím i semi-tržní ekonomice. Tento trend pokračoval až do počátku nového milénia, respektive i během vlády Chu Ťin-tchaa a v prvních letech mandátu Si Ťin-pchinga.
Ekonomický model Číny je však, podobně jako mnoho technologií, jen kopií něčeho, co vytvořilo dříve již poválečné Japonsko. Země silně devalvuje vlastní měnu a sází na průmyslovou dominanci a exportní přebytky, které financují její domácí investice a měly by - alespoň na papíře - podněcovat domácí poptávku skrze růst mezd. Bez exportních přebytků se ekonomika Číny rozpadne a bez devalvované měny se stane vývoz nekonkurenceschopný proti jiným rozvíjejícím se ekonomikám, tedy Indii, Indonésii, Filipínám, Bangladéši a dalším státům, které lze nazvat čínskou konkurencí.
Průmysl v Čínské lidové republice je sektorově plánován a podpořen masivními státními dotacemi. Díky tomuto přístupu se sice daří čínským firmám obsazovat zahraniční trhy, ale také dochází k četným přešlapům. Politbyro si na počátku minulé dekády usmyslelo, že podnítí masivní poptávku po nových nemovitostech a čínští developeři si nabrali úvěry ve stovkách miliard dolarů a začali stavět, ačkoli neexistovala adekvátní poptávka. Výsledkem je realitní krize, jejíž konec je v nedohlednu a jen od roku 2022 klesly ceny nemovitostí v Číně o 40 %, v důsledku čehož musela centrální banka zasáhnout a dluhy kvůli solventnosti ostatních firem mimo reality převzít. Ve výrobě automobilů se taktéž Čína stala velmocí, ale centrální plánování počítalo s vyšší než aktuální poptávkou. Podnikatelé tak vyrábí miliony nechtěných automobilů a obsazují primární i sekundární trhy, což je pro jejich tržně orientované konkurenty likvidační. To samé platí u oceli, baterií a solárních článků - komunisté naplánují výrobní kvóty, podniky zadotují a firmy následně obsadí trhy, v důsledku čehož často vznikají přebytky.
Jak již ukázalo poválečné Japonsko, tato strategie má svá dvě zásadní úskalí. Prvním je vysoký dluh, který je přímým důsledkem devalvace měny. Aby bylo možné čínský jüan neustále udržovat pod reálnou hodnotou, je třeba jej skrze Centrální banku Číny vykupovat fixně stanoveným kurzem a vytvářet tak neustálý prodejní tlak, v jehož důsledku se kurz drží na plánované hodnotě. Díky této metodě se společně s HDP zvyšuje i čínský státní a veřejný dluh - státní kvůli výkupu jüanů a veřejný díky potřebě stimulace spotřeby firem i domácností. Vládní dluh narostl z 30 % HDP v roce 2014 na loňských 92 % a to i navzdory nebývale vysokému růstu HDP, které poměrně výši dluhu snižuje vůči ekonomickému výkonu. Veřejný dluh, tedy zadlužení domácností a firem mimo finanční sektor je pak v Číně nejvyšší na světě, činí 315 % ekonomického výkonu země. Druhým úskalím čínské (japonské) strategie je pak načasování přechodu na plovoucí měnový kurz a přeměna ekonomiky tažené exportem na ekonomiku západního typu, kterou pohání domácí poptávka a služby.
Japonsko zvládlo druhou část, ale nikoli tu první. Tamní ekonomika stagnuje již zhruba 20 let a růst je vyvážen stále vyšším zadlužováním i poklesem kupní síly domácností kvůli devalvaci měny. Čína je nyní v kritické fázi onoho přechodu a hodlá se poučit z japonských chyb, jejichž opakování by mohlo být pro velmocenské ambice komunistů zcela fatální.
Si Ťin-pching má ale v uplynulých pěti letech neuvěřitelné štěstí, ke kterému přispívají i chybné kroky Vladimira Putina a západních státníků. Jeho strategie tedy vychází - v současné geopolitické konstelaci může Čína skutečně uspět, ačkoliv hybridní model ekonomiky mnozí ekonomové již během pandemie koronaviru odsuzovali jako přežitý a toxický.
Válka na Ukrajině. První dar z nebes pro Si Ťin-pchinga
Po koronavirové pandemii se Čína nacházela v deflační spirále, realitní krizi a vláda masivně dotovala podniky, jejichž výroba ale značně zaostávala za očekávanou produkcí, především ale ochladla poptávka po čínských vývozech. Růstové cíle se neplnily a zadlužení kvůli masivním subvencím a sanaci realitní krize raketově rostlo.
Je otázkou, zda se na plánování války na Ukrajině kromě Ruska podílela i Čína či nikoliv, dnes na tom ale již nezáleží. Jakmile Vladimir Putin rozpoutal nejničivější konflikt 21. století, nabrala čínská ekonomika druhý dech. Díky levným energetickým surovinám Putinova režimu, který je prodával pod cenou, se Čína stala konkurenceschopnější a získala před západními firmami výhodu - ty naopak v důsledku energetické krize zachvátila inflační vlna. Dalším opomíjeným aspektem války na Ukrajině je úplné ovládnutí ruského trhu čínskými společnostmi. Ruský trh není malý a během pouhých tří let dokázaly čínské automobilky získat dominantní podíl, čínské služby nahradily ty západní a čínské banky v dnešní Ruské federaci poskytují až 16 % korporátních úvěrů, čímž také drží páky na Putinův režim a mohou skrze tento dluh ovládat i část ruského průmyslu. Ruská vláda vydává dluh v jüanech, čímž se na Číně stává ještě závislejší a postupem let začala do čínských firem směřovat polovina vývozu ropy a více než 50 % exportu ruského plynu, samozřejmě za velmi výhodných podmínek pro Čínu, tedy se značnými slevami ve výši až 40 %.
Dnes je ruský trh většinově pod kontrolou asijské velmoci a Vladimir Putin je zcela závislý nejen na čínských dodavatelích produktů pro běžné Rusy, ale také na čínském financování a v neposlední řadě je Rusko smluvně zavázáno k dodávkám většiny energetické produkce právě do Číny, čímž se z vlivu Si Ťin-pchinga nemůže Vladimir Putin nijak lehce vymanit.
Tato aliance se ale postupem času začíná přežívat, Číňané totiž získali vše, co by snad mohli od Rusů chtít a Vladimir Putin, coby agresivní diskontní čerpací stanice, nenabízí to nejpodstatnější, tedy bohatý trh schopný odebírat produkci s vysokou přidanou hodnotou. Z čínského pohledu je až neuvěřitelné, jaké ohromné štěstí měl Si Ťin-pching v roce 2024, kdy se k moci ve Spojených státech dostal Donald Trump. Nic lepšího nemohlo Čínu potkat, a to se komunisté ani nemuseli příliš snažit.
Nástup Donalda Trumpa. Druhý dar z nebes pro Si Ťin-pchinga
Jakmile se v USA chopil moci Donald Trump a rozpoutal geopolitické zemětřesení v podobě celních přirážek a četných zpochybňování dekády trvajících aliancí, mělo to své následky. Ekonomiky silně orientované na Spojené státy, tedy Japonsko, Austrálie, Evropská unie, ale v neposlední řadě také Čína, začaly přemýšlet nad toxickým vztahem s nevyzpytatelným lídrem Spojených států a vrhly se do obchodní diverzifikace. Ještě důležitější než chování rozvinutých ekonomik je ale jednání těch zemí, které rozvoj teprve čeká, což se týká Střední a Jižní Asie, Afriky a Jižní Ameriky.
Jakmile měl Si Ťin-pching již ruský trh plně pod kontrolou, s nástupem Donalda Trumpa přišla na řadu náprava vztahů s Vietnamem, Indií, ale také nové aliance s Indonésií, Kanadou a také Evropskou unií, jejíž odmítavý přístup vůči Číně vystřídala pragmatická politika Německa, Španělska, ale i Francie a Velké Británie. Ve volbě mezi mafiánskými a vyděračskými praktikami Donalda Trumpa a příklonu k totalitní, příživnické, ale také relativně bohaté Číně se již západní demokracie nemohou jednoznačně rozhodnout pro volbu USA, čímž se Číně poštěstilo. Tam, kde demokraté přemýšlí, ale autoritáři jednají rychle a rezolutně. Čína v letech 2024 až 2025 rychle expandovala do Vietnamu, Laosu, Kambodži, Kazachstánu, Turecka, Uzbekistánu, Indonésie a dalších zemí, jejichž příklon k USA se ukázal s Trumpovými cly jako nebezpečný. Později, po několikaměsíčních jednáních, tyto země následovaly i podstatně větší ekonomiky Kanady, Německa nebo Jižní Koreje, jejíž vývoz do Číny vzrostl za uplynulé dva roky o více než 30 %. Také Jižní Amerika neváhá a dvě z tamních největších ekonomik, Kolumbie a Brazílie, s Čínou mohutně posilují vzájemný obchod a ochotně přijímají čínské investice. Pro africké státy je pak Čína přirozeným partnerem v době, kdy USA osekaly regionální rozvojové projekty a Evropská unie nabízí příliš mnoho regulatorních podmínek, které afričtí exportéři jednoduše nemohou splnit.
Za pouhý rok dokázal Donald Trump nemyslitelné. Z Číny, která byla pošpiněna nepřímou podporou ruské agrese se nyní stává pragmatická volba pro takové giganty, jakými jsou Němci nebo Kanaďané. A trend pokračuje. Setkání Si Ťin-pchinga s německým kancléřem doprovázela jednání o vzájemných obchodních zárukách, díky nimž by německé podniky mohly opět bezpečně investovat na čínské půdě. Podobné schůzky hodlá absolvovat i Evropská komise a další státníci nejsilnějších ekonomik unijního bloku. Vše je nyní čerstvé, ale Čína má nyní ideální příležitost k opuštění své politiky uzurpování cizích technologií. Si Ťin-pching dnes zoufale potřebuje stimulovat domácí poptávku a když mu nyní bohatí partneři sami padají do klína, bylo by ze strany Číny velmi neprozíravé politické ústupky neposkytnout.
Válka na Ukrajině tedy poskytla čínské ekonomice druhý dech a nástup Donalda Trumpa očistil komunistickou diktaturu od Putinovy válečné špíny. Aby toho ale nebylo málo, Si Ťin-pching měl štěstí znovu.
Čínský jackpot. Konflikt v Íránu a šach-mat v Perském zálivu
Probíhající konflikt v Íránu s sebou nese několik zásadních událostí. Z bezpečnostního hlediska se Severoatlantická aliance rozpadá v přímém přenosu pokaždé, když její existenci a záruky zpochybní Donald Trump, který si NATO představuje jako záchrannou brzdu, když se USA dostanou do úzkých vlastním přičiněním. Pro dnešní text je ale důležitější ekonomická rovina íránského konfliktu, zejména pak vývoj v Perském zálivu.
Někteří by očekávali čínskou intervenci v íránském konfliktu a otevřenou podporu režimu, který je Číně zcela ekonomicky závislý. Proč by ale Číňané pomyslně riskovali pro drobné, když mohou vyhrát jackpot? Ona výhra spočívá ve stále větší frustraci bohatých monarchií Perského zálivu, které konfliktem v Íránu trpí nejvíce. Vladaři deklarují stále otevřenější frustraci z činů Donalda Trumpa, který je o úderech na Írán nejen neinformoval, ale zcela prokazatelně není schopen ani zabezpečit jejich ekonomiky před íránskou hrozbou pro klíčový Hormúzský průliv a úžinu Bab al-Mandab, ohroženou pro změnu Íránem podporovanými Húsíji v Jemenu. Každý den prodělávají ekonomiky závislé na vývozu ropy, fosfátů, zemního plynu a dalších produktů miliardy dolarů, což se negativně projeví i ve vztazích se Spojenými státy.
Za dalších několik týdnů si vladaři začnou klást klíčovou otázku, pokud tak již v zákulisí nečiní - je partnerství s USA skutečně výhodné v době, kdy existují alternativy? Díky neprozíravému exportu nejvyspělejších amerických zbraní do Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů se monarchie mohou v partnerství s dalšími regionálními mocnostmi - Tureckem či Pákistánem - zabezpečit i samy a vojenské základny v USA představují terč nejen pro Írán, ale Perský záliv mohou ohrozit i další islamisté ochotní co nejvíce poškodit USA a hostitelské státy jsou nyní v pozici rukojmích činů nevyzpytatelného Donalda Trumpa.
Jakmile bude probíhající konflikt pokračovat delší než únosnou dobu, což se již nyní děje, nebo dojde ke klidu zbraní, události se dají do pohybu. Nejhorší variantou pro USA je postupný odklon ekonomik od dolarem denominovaných měn jednotlivých států a také plíživý přechod na obchody vypořádávané v eurech, jüanech či dalších měnách - dosud se ropa obchoduje ve valné většině za americké dolary. Tento vývoj nedoprovází jen konflikt v Íránu, ale i pomyslné ručení blízkovýchodních monarchií za americký dluh díky svázání měn s dolarem, což státům Perského zálivu neposkytuje dostatečnou kontrolu nad vlastní měnou v době, kdy se země snaží odpoutat od závislosti na exportu energií a diverzifikovat vlastní ekonomiky.
Geopolitická hegemonie USA je na Blízkém východě přímo závislá. Výše popisovaný přechod Číny z ekonomiky tažené exportem na tržní model živený domácí poptávkou musí doprovodit také vyšší využívání jüanu coby rezervní měny. Dnes je kvůli fixnímu kurzu čínská měna neatraktivní - to ale mohou monarchie Perského zálivu zásadně změnit.
Kámen úrazu čínského úspěchu - Si Ťin-pching, Rusko a Taiwan
Dnes hraje Číně do karet téměř vše. Geopolitická nestabilita očišťuje totalitní diktaturu od pachuti nevyzpytatelného partnera a činy Donalda Trumpa, které zcela plánovitě a až hloupě oslabují USA i jejich aliance a vliv, jsou pro Čínu darem z nebes.
Čínskou dlouhou hru, která zatím díky nebývale příznivě - pro Čínu - položenému geopolitickému prostředí vychází, může zničit lusknutím prstů její lídr, ambiciózní a nelítostný Si Ťin-pching. Jakákoli intervence či agrese, ať už ve vojenské rovině proti Taiwanu nebo v ekonomické rovině ve formě příliš agresivní obchodní politiky, může v doprovodu oslabení Donalda Trumpa přiklonit relevantní hráče opět ke Spojeným státům. Bude-li Trump paralyzován Kongresem nebo i odvolán, vztahy vyspělého světa i rozvíjejících se ekonomik s Čínou mohou být znovu přehodnoceny.
Asijská velmoc dnes vyhrává svou dlouhou hru na plné čáře. Získává si přízeň Evropské unie, Blízkého východu, Střední Asie i Kanady a Jižní Ameriky, čímž se plíživě stává stále vlivnější a získává prostor ke spuštění poslední fáze přechodu do role globální supervelmoci, tedy k přeměně plánované ekonomiky na tržní model a související masivní navýšení kupní síly Číňanů. Jak ale mnozí vědí, nejtěžší je někdy nedělat nic. Současné brutální čistky v komunistickém politbyru Číny, armádě a souvisejících politických výborech jsou znakem upevňování diktatury, nikoli uvolňování otěží režimu v klíčových oblastech. Pokud se navíc Si Ťin-pching rozhodne pro zásadní krok v podobě invaze na Taiwan, svou pozici nenávratně a jednou provždy ztratí. Takovým jednáním by navíc došlo k ochromení čínské i světové ekonomiky a úplné ztrátě kreditu coby relevantního partnera pro bohaté trhy. Čínská izolace by byla díky závislosti na vývozních přebytcích katastrofou a pokud by Si Ťin-pching nedosáhl svého rychle, zničí více než 30 let budovanou ekonomiku, kterou nemohou ani zdaleka při životě udržet jen rozvíjející se země, natož pak chřadnoucí domácí poptávka. Podobně negativní by pro Čínu byla i další agrese Ruské federace, která se pro Si Ťin-pchinga stává stále větší přítěží. Donald Trump v Bílém domě ničí západní svět a Si Ťin-pching jej nechce dobývat, nýbrž obchodně obsazovat a Putin mu v tomto záměru nijak nepomáhá.
Růstu Číny bylo přitom možné zabránit. Nepovedená evropská klimatická politika zajistila Číně dominanci v mnoha průmyslových odvětvích a jakmile evropští politici dovolili Číňanům ovládnout relevantní trhy, katastrofa byla na světě. S válkou na Ukrajině se pandemií zkoušené ekonomice zajistil přísun levných energií a skrze nové trhy v Rusku, Střední Asii a na Blízkém východě se asijská velmoc opět oklepala. Korunu pak všemu nasadil Donald Trump, jehož činy rozbíjí západní soudružnost nevídaným tempem a zajišťují Číně pozici relevantní alternativy ekonomice USA, což je katastrofa na druhou. Konflikt na Blízkém východě pak může dílo dokonat a více než 40 let trvající příklon států Perského zálivu k západu obrátit na východ, čímž by došlo k již nenávratnému vychýlení hegemonie Spojených států a jejich partnerů ve prospěch Číny. V takovém případě pak bude pomyslně hotovo - jüan se stane rezervní měnou a dosud nemyslitelný čínský přechod k tržní ekonomice bude možné díky nebývalému štěstí a chybám Donalda Trumpa realizovat.
Si Ťin-pching se přitom ani nemusí příliš snažit. Pečení holubi v podobě západních trhů prchajících před Donaldem Trumpem mu padají do klína a krize na Blízkém východě může v následujících letech pojistit i čínský velmocenský šach-mat. Pro svět to rozhodně nejsou dobré zprávy. Světová hegemonie v rukou komunistického politbyra není příjemnou představou, natož vítaným geopolitickým vývojem. Svět bohužel k takovému scénáři doslova sprintuje, protože nemá na vybranou.
Čína není přítel, natož pak partner, ale jen další uzurpátor, jehož atraktivita nyní díky krokům Donalda Trumpa stoupá a demokratické mocnosti typu Evropské unie, Kanady nebo Jižní Koreje jen mění jednu závislost za druhou. Si Ťin-pching ale v tomto kontextu vítězí na plné čáře a je jen otázkou, jak se vývoj projeví na geopolitickém uspořádání světa, jakmile moc a vliv Spojených států vinou Donalda Trumpa zerodují natolik, že již stav nebude možné napravit.
Dovětek autora
Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.
