Kdo stojí za masakry v Severní Africe a Sahelu?

Společnost Seznam, která provozuje platformu Médium, nedávno přidala možnost audia a poslechu textů, tudíž mne to svádí k psaní delších a komplexnějších textů, na jejichž čtení nevydáte obědovou pauzu nebo desítky minut, ale můžete si je poslechnout na cestách nebo jako kulisu k vaření či jakékoli jiné představitelné činnosti. I proto se dnes nezdráhám sepsat dlouhý, ale informačně výživný článek o dění v regionech Severní Afriky a Sahelu, kde probíhají brutální občanské války s dopady na životy i bezpečnost Evropanů. Do těchto konfliktů se propisují vlivy a soupeření regionálních mocností Blízkého východu, ale i Rusů, Američanů a států Evropské unie.

Článek rozdělím na části a první rozeberu dění v regionu Severní Afriky, kde v současnosti stále probíhají dvě občanské války a později přejdu k Sahelu, protože jsou obě oblasti konfliktů skrze klíčové aktéry a regionální mocnosti propojené.

Občanskou válku v Libyi definuje její nepřehlednost a několik fází nejtvrdších bojů po jejím začátku v roce 2011, kdy došlo ke svržení režimu Muammara Kaddáffího. Následné boje rozdělily zemi nikoli na dvě, ale na několik částí ovládaných ozbrojenými milicemi, které v průběhu nejničivějších fází konfliktu v letech 2014 až 2020 často prodávaly svou příslušnost za politické ústupky a finanční plnění. Navzdory členitosti frakcí a skupin zápolících o kontrolu nad teritoriem i zdroji země lze ale identifikovat dvě hlavní strany konfliktu - Vládu národní jednoty (GNU) na kontrolující Tripolis na západě země a Libyjskou národní armádu (LNA) s teritorii na východě. Problém Libye je především v tom, kdo jednotlivé strany konfliktu podporuje a při pohledu na výčet partnerů obou stran konfliktu je poměrně jasné, že k řešení situace země a domluvě mezi dvěma nejsilnějšími aktéry hned tak nedojde.

Chalífa Haftar, který kontroluje LNA má totiž podporu Egypta, Saúdské Arábie, Ruské federace a Spojených arabských emirátů, zatímco GNU se opírá o spojenectví s Francií, Itálií, Tureckem a diplomatické i finanční zázemí poskytuje mezinárodně uznané vládě Libye Katar, tedy další významný hráč na Blízkém východě. V letech 2014 a 2019 během období nejtvrdších bojů bylo zcela běžné, že proti sobě na straně LNA stáli egyptští a ruští žoldáci a proti nim bojovali veteráni francouzské Cizinecké legie po boku žoldáků ze Sýrie a Kavkazu. Spojené arabské emiráty dodávaly Haftarovi drony, které sestřelovaly francouzské systémy protiletecké obrany a logicky se síly přelévaly pouze krátkodobě, protože žádná z regionálních velmocí nechtěla přijít o vliv a dopustit prohru favorizované strany konfliktu.

Libye je důležitá, protože šlo o první významný konflikt, kde proti sobě skrze favorizované skupiny stáli dřívější spojenci a tamní rozdělení vlivů blízkovýchodních velmocí, Ruské federace a států Evropské unie se později přeneslo i do dalších zemí regionu, tedy nejprve do Jižního Súdánu a poté i do Súdánu.

Během občanské války v Jižním Súdánu, která probíhala v letech 2013 až 2018 se pro změnu Spojené arabské emiráty, Egypt a Saúdská Arábie sjednotily za vládnoucí frakcí Salva Kiira, ačkoliv na straně opozičníka Rieka Machara stála většina armády a vlivných osobností v zemi. Tyto mocnosti opět skrze zbrojní dodávky a finanční pomoc podpořily vládu a později se do konfliktu zapojily přímo vojensky na straně vlády i Uganda a částečně také Etiopie, které skrze zásah vojáků vychýlily misky vah ve prospěch Kiira a nastavily podmínky příměří sjednané v roce 2018. Příměří trvá dodnes a de facto pouze sjednotilo zemi pod taktovku Rieka Machara a Salva Kiira v jeden celek, jak ostatně vypadala vláda i před vypuknutím války.

Po Libyi a Jižním Súdánu ale do regionu Severní Afriky začali ve velkém pronikat Rusové skrze soukromou Wagnerovu armádu a uzavírali četná partnerství s vládami Súdánu, Mali, Burkiny Faso, ale i Libye, kde Wagnerovci posílili svou přítomnost a během let 2019 až 2024 přímo podporovali a iniciovali množství migračních vln proudících skrze Mali i Niger a pouštní regiony Alžírska do Libye a Tunisu. Společně se svými zájmy ale postupem času začali Rusové vojenskou přítomnost zneužívat k vychýlení vlivu na kontinentu a cíle tamních operací se proměnily ze zprvu finančně motivovaných na vlivově motivované, tudíž po rozpoutání války na Ukrajině začala v regionu Sahelu padat jedna vláda za druhou.

Region Sahelu se vyznačuje neobyčejnou chudobou a politickou nestabilitou již celá desetiletí. Bohužel pro místní obyvatele, se ale v chudých státech nachází četné minerály, drahokamy, vzácné zeminy a především ropa v doprovodu zemního plynu. Dříve, na přelomu milénia, regionu dominovali evropští a američtí těžaři, například Shell, Total Energies, Exxon a další, kteří dodávali technologie výměnou za štědré podíly na zisku z těžby a také si tyto nadnárodní firmy hlídaly, aby se regiony neproměnily v násilný chaos a vše probíhalo v maximálním klidu a bezpečí. Tento stav se ale změnil s evropskou klimatickou politikou, která skrze standardy ESG diktovala firmám dodržování environmentálních a sociálně odpovědných standardů, což v Africe, zvlášť pak v Sahelu, splnit jednoduše nelze. Evropské firmy začaly své projekty opouštět a zprvu deklarovaly, že s těžbou skončí úplně, od čehož dnes mnozí, například British Petrol nebo Shell, odstupují kvůli přetrvávajícímu zájmu o fosilní paliva. Stejně se za administrativy Baracka Obamy a později Joea Bidena stahovaly z Afriky také firmy z USA, respektive společnosti si ponechaly pouze nejlukrativnější a rozvinutá ložiska v Namibii, Angole a Botswaně, kde se také lze bez větších nákladů spolehnout i na stabilitu tamních vlád.

Po vypuknutí války na Ukrajině se ale vše změnilo. Mocenské vakuum vzniklé kvůli koronavirové pandemii a tehdejšímu přesvědčení o bezfosilní budoucnosti zaplnil čínský kapitál a ruské svaly. První došlo k puči v Mali, který byl zorchestrován ještě před napadením Ukrajiny a později, již v průběhu války, padly režimy v Nigeru, Burkině Faso a v Togu. Vše vojensky podpořili Rusové a finančně se angažovala Čína, která si skrze investice do infrastruktury hodlala Afriku podmanit skrze dluh. Toto rusko-čínské partnerství v letech 2021 až 2024 fungovalo téměř bezchybně, ale postupem času se Rusové, jak mají ostatně ve zvyku, začali projevovat vůči místním obyvatelům brutálně a vzedmuli vlnu odporu. O konfliktech se nebudu příliš rozepisovat, ostatně jsem na téma probíhajících válek v Sahelu napsal podrobný a obsáhlý článek již dříve.

Pro kontext vlivu v Africe je důležité vědět, že puče v Mali, Nigeru, Burkině Faso a Togu organizovali výhradně Rusové za přispění Číny a do dění se nezapojila žádná další regionální velmoc Blízkého východu, ale ani samotné Afriky. Jakmile Rusové a jimi instalované vlády upadli v nemilost místních, nezbyl z řad regionálních mocností nikdo, kdo by finanční či vojenskou podporu poskytl a z tohoto důvodu je také situace v Sahelu dnes v tak tristním stavu. Regionu dominují džihádisté z frakcí al-Káidy a Islámského státu.

Destabilizaci Sahelu je tak nutné vnímat odděleně od válek v Jižním Súdánu, Libyi a dnešní války v Súdánu, kde je výčet aktérů na stranách jednotlivých bojujících frakcí daleko širší a stopa Ruské federace i Číny není tak dominantní, jako právě v Mali, Burkině Faso a Nigeru.

Občanská válka v Súdánu je ale také přímým důsledkem rozpínání čínsko-ruské aliance v Sahelu, protože i s vládou Súdánu uzavřeli Wagnerovci četná partnerství o těžbě zlata a ropy, na kterých se podílely firmy z Číny a na bezpečnost dohlížely vojenské jednotky tamního režimu. Oddělení frakce Rapid Support Force (RSF) velitele Hemedtiho od vlády Abdela Burhána lemovaly spory o výnosy z uzavřených partnerství a Burhán se snažil mocného Hemedtiho izolovat a podřídit své armádě, což dnešní lídr RSF odmítl a tím konflikt začal. Rusové zprvu dodávali zbraně oběma stranám, jen aby se dnes z regionu zcela stáhli a dnes si udržují pouze dohodu o využití přístavu Port Súdán v Rudém.

Od roku 2024 se do války vložily jiní, Súdánu bližší hráči z Blízkého východu, jejichž zájmy jsou logické. Adenským průlivem proudí ohromné množství produktů i tankerů s ropou a region je již destabilizovaný díky válce v Jemenu. O chaos na druhé straně pobřeží již nikdo nestojí a tak se opět v Súdánu setkávají státy známé již z občanské války v Libyi. Vládu Abdela Burhána podporuje Turecko, Saúdská Arábie, Egypt, Ruská federace a logicky i režim chalífy Haftara z Libye, jehož sponzorují stejní aktéři jako Burhána. Za frakcí RSF vůdce Hemedtiho pak stojí Spojené arabské emiráty, Etiopie a Keňa, kdy poslední jmenovaná země zajišťuje zemi i diplomatickou podporu a pořádala první mezivládní - dosud neúspěšný - summit mezi oběma frakcemi v červnu roku 2025.

Při výčtu aktérů, kteří podporují vojensky i finančně jednotlivé strany konfliktu je tak zcela jasné, že boje neustanou, nebude-li dosaženo příměří skrze diplomatická jednání. Boje se ale v uplynulých měsících vyhrotily až do té míry, že se i podporovatelé obou stran konfliktu zalekli způsobené katastrofy a běžně velmi dobře informovaná média dnes píší o soustředěném tlaku na RSF i SFA, který má směřovat k bezpodmínečnému příměří a posléze i mírovém uspořádání, které by mohlo vést i k rozdělení země na dva nové celky. Tato možnost by sponzorům jednotlivých stran konfliktu paradoxně vyhovovala - každá strana by si ohlídala své existující zájmy a mír vždy přeje ekonomice více než válka.

Odpověď na otázku, kdo je nyní vlivným hráčem v nestabilním a válčícím regionu Severní Afriky, je přímo odvislá od vyplnění mocenského vakua po událostech Arabského jara. Rostoucí vliv Turecka, Saúdské Arábie a Spojených arabských emirátů se přímo promítá i v konfliktech na území Severní Afriky, kde si regionální hráči rozšiřují a upevňují svůj vliv. Perfektní ukázkou tohoto jevu byl náhlý vzestup Ahmada Šary, který byl dnes již zcela prokazatelně sponzorován a podporován Turky.

Zájmy Turecka jsou primárně v regionu Kavkazu, ale i v Sýrii a Libyi, kde prezident Erdogan legalizuje chalífu Haftara jako relevantního hráče se silnými Turky v zádech. Podpora Abdela Burháního v Súdánu je také pro Erdogana přirozenou volbou. S vládou mají Turci uzavřené dohody o využití přístavu Suakín a turecké rafinérie dlouhodobě zpracovávají súdánskou ropu. Při vítězství Hemedtiho by mohly tyto dohody padnout a Turci by znatelně prodělali. Na rozdíl od jiných regionálních mocností může Turecko také nabídnout produkty svého zbrojního průmyslu, které vlády potýkající se s chaosem ocení. Jde primárně o drony a řízené střely krátkého doletu určené pro boj s letouny a obrněnými vozy.

Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty mají podobné zájmy jako Turecko s tou výjimkou, že se přímo angažují v afrických ropných projektech, z čehož také vychází příklon mocností ke konkrétním aktérům v závislosti na tom, zda na jejich území existují ekonomické zájmy. V části Libye ovládáné mezinárodně uznanou vládou GNU, rafinují společnosti ze Spojených arabských emirátů ropu v lokalitě Zallaf a firma Abu Dhábí National Oil Corporation (ADNOC) získala v roce 2025 od vlády v Tripolisu exkluzivní práva k průzkumu 22 potenciálních ložisek na teritoriích kontrolovaných GNU s potenciálním výnosem až 2,2 miliony barelů denně, což je zhruba 70 % dnešního objemu exportu celých Spojených arabských emirátů. V případě Súdánu jde opět primárně o ekonomické zájmy, ale Saúdská Arábie a Spojené arabské emiráty stojí na opačných stranách konfliktu. Saúdům jde o bezpečnost v Rudém moři a Adenském zálivu, která je již dnes ohrožena útoky Húthíů a Abdel Burhání je sázce na stabilitu - vláda Súdánu kontroluje východní cíp země a pobřeží, zatímco RSF se pohybuje v jižních vnitrozemských oblastech.

Spojené arabské emiráty, které podporují RSF, jsou výhradním odběratelem zlata vytěženého na území kontrolovaném Hemedtiho jednotkami a dubajské banky toto zlato přebírají a výměnou poskytují zbraně a drony. Pro Spojené arabské emiráty je ale nejdůležitější úrodný pás zemědělské půdy o rozloze 500 tisíc hektarů na jihu země, který vládnoucí rody pořídily v roce 2015 jako pojistku potravinové soběstačnosti a dnes sponzorují Hemedtiho RSF i kvůli tomu, že minulá vláda Omara Bašíra proti tomuto nákupu protestovala a půdu chtěla zabavit. Abdel Burhán je emíry vnímán jako Bašírův nástupce a raději se tak bohaté emiráty postaví za Hemedtiho, než aby riskovaly ztrátu vlastní bezpečnostní pojistky.

I navzdory brutální povaze občanského konfliktu v Súdánu, která s rostoucí angažovaností regionálních mocností dosahuje kritické úrovně a o zvěrstvech obou bojujících stran denně píší mezinárodní média, je válka v Súdánu méně výbušná než chaotický Sahel, kde mocenské vakuum způsobilo rozmach teroristických organizací napojených na al-Káidu a Islámský stát. Regionální hráči eventuálně donutí obě strany v Súdánu k jednání, ale uvadající moc Ruské federace v Mali, Burkině Faso a Nigeru nemá kdo nahradit. Tamní organizace nejsou poháněny ekonomickými zájmy svých zemí nebo mezinárodních sponzorů, nýbrž pouze svou vlastní nebezpečnou agendou - teroristé chtějí obnovit na území subsaharské Afriky vlastní státy tak, jak již existoval nechvalně známý ISIL v Sýrii a Iráku v letech 2014 až 2016.

Severní Afrika se stává novým kolbištěm mocností a v budoucnu lze očekávat další nebezpečné střety mocenských zájmů a vojenské konflikty. I vlády Maroka a Alžírska, dvou dlouhodobě znesvářených států, nyní mocně zbrojí a vynakládají na obranné výdaje až 7 % HDP. Alžířané mimo jiné jako jediní nakoupili od Ruské federace jejich letouny 5. generace Su-57 a Maroko musí náležitě vyrovnat síly. Všechny státy regionu bez výjimky se ale obávají průniku organizací JNIM a ISGS, které nyní kontrolují většinu Mali a části Burkiny Faso, zatímco rychle a bez většího odporu expandují dále Afrikou.

Afrika se stává stále výbušnějším kontinentem a situace se přímo dotýká i evropské bezpečnosti a peněženek Evropanů. Jen v Libyi přebývá bezmála 800 tisíc válečných uprchlíků a občanská válka v Súdánu způsobila útěk dalších milionů lidí, o Sahelu a situaci v Mali i širším okolí nemluvě - další miliony lidí se daly do pohybu. Pro Evropskou unii je iminentním bezpečnostním zájmem zajistit v regionu Severní Afriky maximální možnou stabilitu, což ale vyžaduje konkrétní kroky a navázání partnerství s často brutálními a nevypočítatelnými režimy. I tak to ale stojí za to, jedna bezpečnostní hrozba na východě Evropy již kontinent vyčerpává, ale další nebezpečí číhá na jihu a sílí každým dnem.

Dovětek autora

Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.