Krev Íránců má na rukou i Bílý dům. Vzletná slova mohou zabíjet

Dnešní text věnuji situaci v Íránu, o které se v České republice informuje často neúplně, černobíle a bez dostatečného kontextu. Lidé tak mohou nabýt dojmu, že íránský režim je nejen brutální diktaturou, ale také vládou jednoho muže a nejvyššího vůdce, tedy ajatolláha Chameneího. Proti této vládě pak protestují Íránci nespokojení s režimem a souvisejícími represemi tamní diktatury, která potlačuje demonstrace nelidskou silou a bez milosti popravuje tisíce Íránců.

Tento dojem je nejen zkratkovitý, ale také ze své podstaty mylný, jak popisuje i v českém jazyce například bývalý blízkovýchodní reportér Českého rozhlasu, Břetislav Tureček, nebo také Jakub Szántó z České televize. Oba novináři v Íránu totiž byli a viděli na vlastní oči život obyčejných lidí, rozměry každodenních represí a zažili jistě také až podivuhodné chvíle svobody a také momenty, zvlášť ve větších městech, kdy tuhne krev v žilách i obyčejnému kolemjdoucímu. Írán je zcela bezpochyby autoritářský a zločinný režim, nejde ale o diktaturu v pravém slova smyslu. Íránci jsou také jistě nespokojení, odpovědi ale často hledají uvnitř, nikoli vně vládnoucího teokratického režimu. V Íránu se konají demokratické volby na všech exekutivních úrovních státní správy a Íránci si dokonce volí i nejvyšší radu, jejímž úkolem je výběr duchovního vůdce země. Masové demonstrace z ledna 2026 zprvu nebyly reakcí na represivní nátlak, autoritářské řízení země nebo nedostatek svobody a lidských práv. Lid do ulic vyhnal propad íránského riálu a rekordní 70 % inflace, kvůli které se měna propadla na směnný kurz 1,4 milionu riálů za jediný dolar a až posléze se začala objevovat hesla žádající svobodu a smrt diktátora Chameneího.

Počet účastníků a rozsah letošních protestů se ale nijak nevymykal předchozím nepokojům v roce 2009 a 2022, kdy v období takzvaného Zeleného hnutí a Hnutí pro ženy, život a svobodu protestoval ještě větší počet Íránců, aniž by však v uvedených případech reakce režimu dosáhla brutality srovnatelné s rokem 2026. Důvod letošního extrémního násilí je přitom prostý, režim se po dlouhé době skutečně obával o vlastní přežití. V Íránu jsou na rozdíl od Ruska, Afghánistánu, Saúdské Arábie nebo Běloruska lidé ochotní protestovat, protože v rámci režimu existují i síly, které tyto protestující podporují a v rámci možností autoritářského zřízení jim také naslouchají.

V Číně, Rusku nebo Saúdské Arábii je kritika vlády zcela vyloučená, ale v Íránu si režim svou legitimitu udržuje i tím, že dává prostor liberálnějším politikům a reformistům, kteří mohou - jsou-li součástí vládnoucí garnitury - pronášet v živém vysílání národní íránské stanice IRINN i níže uvedenou kritiku.

Tato slova pronesl nově zvolený prezident Íránu Masúd Pezeškiján v roce 2024 v rámci vysílání národní televize IRINN a veřejně odsoudil reakci režimu na protesty za práva žen v roce 2022, které vypukly v reakci na vraždu Mahsi Amini takzvanou mravní policií. Prezidenta Pezeškijána si Íránci zvolili 49,9 % hlasy oprávněných voličů, mimo jiné i žen, v roce 2024 jako zástupce režimních reformistů. Byl to Masúd Pezeškiján, kdo razantně omezil pravomoci mravní policie a redukoval počet hlídek ve městech o více než polovinu. Byla to také jeho vláda, která pozastavila kontroverzní nařízení o nošení hidžábu na veřejnosti pod pohrůžkou drakonických pokut a vězení v případě recidivy. Jak plyne z výše uvedených slov prezidenta Íránu a také z jeho činů, Írán a tamní zřízení nelze vnímat jako pospolitou diktaturu, nýbrž jako totalitní stát s existující vnitropolitickou soutěží a určitou úrovní demokracie, ale pouze v rámci vládnoucí garnitury volených politiků, tedy moci exekutivní.

Moc nyní v zemi drží reformista Pezeškiján, ale ten nevládne sám. Tou skutečně brutální silou v Íránu nedisponuje prezident nebo ajatolláh Chameneí, ale vojenské struktury, zejména pak íránské Revoluční gardy. Alímu Chameneímu je již 86 let a nejvyšší vůdce Íránu se dlouhé roky potýká se zdravotními problémy i souvisejícím kognitivním úpadkem. Od roku 2014, kdy nejvyšší duchovní vůdce prodělal léčbu rakoviny prostaty, přebírají moc v zemi postupně silové složky, zejména speciální jednotky Revolučních gard vedené Mohammadem Pakpourem a jeho pobočníkem, Ahmadem Vahídím.Příslušníci ozbrojených sil rozdělených na domácí - Revoluční gardy, pravidelná armáda - a zahraniční - Kuds - jsou jedinými Íránci oprávněnými držet zbraně. Íránské zákony a regulace držení zbraní patří k nejstriktnějším na světě. Žádné pistole, lovecké zbraně, vzduchovky, ale ani například tasery - Íránci pod pohrůžkou trestu pobytu 15 let ve vězení.

Před týdnem se během rozsáhlých nepokojů v Íránu podařilo několika blízkovýchodním státům odvrátit katastrofu, jejíž rozsah mohl být srovnatelný, ne-li horší než krvavá válka na Ukrajině. Jakmile se stovky tisíc Íránců, některé zdroje uvádí i miliony, vydaly protestovat proti ekonomickému úpadku a represím teokratického režimu, Donald Trump 2. ledna přislíbil, že pomoc už je na cestě.

V reakci na Trumpova slova původní protesty proti chudobě a za práva žen nabraly jiný, protirežimní nádech, okamžitě se změnila i hesla protestujících a jejich požadavky. Co začalo jako odpor proti inflaci, ekonomickému úpadku, korupci a represím proti ženám, se postupně přetvořilo v přímý odpor proti režimu a lidé již nevolali po reformách, nýbrž po smrti ajatolláha Chameneího a konci totalitního režimu. A režim se logicky začal obávat, zda USA skutečně protestující nepodpoří a represivní složky vyměnily gumové projektily za ostré náboje. Nejkrvavější dny protestů, víkend 10. až 11. ledna, zaznamenaly tisíce mrtvých denně a právě v tomto období byly také odpojeny telekomunikační sítě, tedy internet a mobilní telefonní signál.

Jak uvádí deník The New York Times a americká CNN, v období 13. a 14. ledna měla vojska USA v Íránu skutečně zasáhnout velitelství tamních ozbrojených sil a zneškodnit vojenské schopnosti protivníka, čímž měly podle Bílého domu způsobit smrtící ránu vládnoucí garnituře. Útok však měl být později odvolán na žádost Saúdské Arábie, Ománu, Turecka a především Izraele kvůli obavám z odvety v případě, kdy by se režim v Íránu nepodařilo za velmi krátkou dobu zlomit.

Prezident Spojených států ale ještě nad rámec příspěvku z 3. ledna 2026 sdílel 13. ledna další, ještě explicitnější výzvu Íráncům, aby bojovali a také převzali instituce v zemi. V tomto příspěvku Donald Trump Íránce znovu ujistil, že je pomoc opravdu již na cestě a doprovodil svá slova zkratkou MIGA, tedy Make Iran Great Again.

Je až trestuhodné, s jakou lehkostí jsou využívány fráze o pomoci, která je na cestě a podpoře protestujících, kteří riskují své životy i životy svých rodin. Trumpova slova totiž způsobila dvojí katastrofu - vyděsila íránský režim oslabený červnovým bombardováním jaderných zařízení Spojenými státy a Izraelem, zatímco protestujícím slova Donalda Trumpa poskytla falešnou naději, za kterou mnoho z nich zaplatilo smrtí. Brutalita, se kterou Revoluční gardy a další ozbrojené složky protesty potlačovaly, vycházela i z paranoidního přesvědčení o zahraničním vměšování a Íránci se okamžitě stali podezřelí ze spolupráce se zahraničními mocnostmi, zejména pak s Izraelci a Američany, což v zemi znamená mučení, smrt a represe dalších osob z nejbližšího okolí. Počty usmrcených protestujících dosahují podle odhadů 12 až 15 tisíc s tím, že počty vážně zraněných a doživotně poznamenaných Íránců budou bezpochyby několikanásobně vyšší.

Hlasy reformistů jsou nyní v Íránu umlčeny a prezident Pezeškiján musel přijmout stranickou linii a veřejně se vyslovit pro brutální potlačení protestů, ačkoliv jsou postoje tohoto vlivného íránského politika dlouhodobě liberální. Mravní policie a Revoluční gardy opět ovládají každodenní život a tvrdě vymáhají islámské právo, které po protestech roku 2022 režim přestal drakonicky vymáhat, právě aby se zavděčil obyvatelstvu. Zbývající bohatství Íránu bylo přesunuto do zahraniční, jmenovitě do Ruské federace a Číny, což pouze umocní chudobu běžných občanů Íránu, kteří do ulic v blízké budoucnosti rozhodně znovu nevyjdou.

Letošní protesty nebyly svým rozsahem největší, roky 2009 a 2022 doprovázely daleko masivnější povstání Íránců, rozhodně však byly nejkrvavější. Tuto katastrofu bezpochyby způsobil totalitní íránský režim, ale ke krveprolití značně přispěla i slova Donalda Trumpa a dalších, zejména Rézy Pahlávího, jimiž Íránce oba ze zámoří motivovali, aniž by však prezident USA nebo syn íránského šáha věděli, co s Íránem po hypotetickém pádu režimu dělat.

Představa, že lidé v Íránu převezmou moc a svrhnou tamní režim je naivní, ne-li nemožná. Pro kontrolu nad zemí je třeba na svou stranu získat alespoň větší část armády či represivních složek, případně také existující vládu, jinak může dojít k fragmentaci a rozvratu země jako celku. Finanční systém v zemi již rozvrcáený a izolovaný od světa je, ale nebezpečí představuje také množství teroristických organizací počínaje al-Káidou, Hizballáhem nebo Islámským státem - Chorasán a konče kavkazskými separatisty a veliteli Palestinského islámského džihádu. Tyto skupiny jsou hrozbou zejména kvůli kvalitní výzbroji a vojenským schopnostem. Naskytne-li se při hypotetickém pádu režimu vhodné okno k záboru či kontrole území, mohou tito teroristé jednat a napodobit vývoj v Sýrii po oslabení Asadova režimu.

Stačí málo a Írán se může proměnit v nekontrolovatelný chaos a bez vojenské přítomnosti desítek, možná i stovek tisíc zahraničních vojáků nelze zemi a 90 milionům občanů efektivně vládnout. Historie Íránu je v tomto ohledu neúprosná. Při revolucích v letech 1905, 1925 a 1979 hrála klíčovou roli armáda, bez které lze jen těžko zabránit rozpadu země do chaosu a bezpráví, jako se tomu stalo v Afghánistánu nebo Libyi. Situace však bude v případě Íránu mnohonásobně horší, protože režim již disponuje prostředky minimálně k výrobě špinavé nukleární bomby a taková zbraň by v rukou teroristů představovala bezprecedentní riziko. Stejně jako v Egyptě v 70. letech, v Jordánsku v 80. letech a postupně také v současné Sýrii musí ke změně a otevřění země světu dojít zevnitř, nikoli externím zásahem. Výsledný režim nebude ideální, ale musí si jej zformovat samotní Íránci, nikoli Donald Trump z Bílého domu a Arabské jaro ukázalo, jak snadné je výbušnou oblast Blízkého východu rozvrátit a způsobit daleko horší než současný stav.

V Íránu jistě existuje touha po změně, ale letošní protesty ukázaly, jak zhoubná mohou být slova Donalda Trumpa o pomoci, která ve skutečnosti nikdy nepřišla. Část odpovědnosti za tisíce mrtvých a násobky zmrzačených Íránců padají i na bedra Bílého domu a dalších, kteří těmto odvážným lidem slibovali solidaritu, aniž by ale státníci vykonali cokoli reálného a podstatného. Potoky prolité krve v Íránu v důsledku usmrcení tisíců protestujících ukázaly, že vzletná slova mohou často i zabíjet, jsou-li pronášena bez vyhodnocení potenciálních následků.

Íránci svou odvahu projevili, ale západní svět je opět zklamal. Ekonomický úpadek, korupce a represe v režimu pokračují s tím rozdílem, že tentokrát jsou ozbrojené a represivní složky připravenější, agresivnější a rozhodně budou vůči nadcházejícím protestům také brutálnější než kdy dříve.

Dovětek autora

Kvalitní texty nevznikají ze vzduchu. Pokud rádi čtete nejen mé, ale i jiné texty rozličných autorů, podpořte je pochvalou, sdílením či přímo i finančně stejně, jako byste ocenili dobré jídlo nebo inspirativní knihu. Rychlá doba sociálních sítí vede často ke zkratkám a zjednodušování, které křiví společenskou inteligenci i kritické myšlení. Protiváhou zkratek je kvalita a opakem ignorace je zájem. Jen skrze zájem o kvalitu lze v případě obsahu vyvážit dnešní informační přebytek doby a to, jaké texty budou tvořeny, určují svým zájmem výhradně a pouze čtenáři.