Povedlo se! Téměř vyhynulé druhy zvířat byly zachráněny

Tento článek je doprovázen mnoha fotografiemi. Je totiž potřebné dát konkrétním tvorům tváře, abychom si uměli představit prázdnotu světa bez jejich další přítomnosti - hrozilo jim všem nenávratné vyhynutí. Díky veřejné osvětě, vládním zásahům a zejména práci ochranářů dnes můžeme mluvit o úspěchu. Populace ohrožených druhů rostou, ochranné programy fungovaly a práce se vyplatila. Ne u všech druhů s rizikem vyhynutí ale byli ochranáři úspěšní, některá zvířata zmizela z planety a nikdy je znovu neuvidíme.

Že je ochrana důležitá a může být i úspěšná, přiznává Světový fond pro ochranu přírody, zároveň ale konstatuje, že se od roku 1970 snížil počet volně žijících zvířat o 68 %.

Dnes ale nechci psát o těch ohrožených, naopak si přeji přinést trochu pozitivních zpráv a podělit se o krásné fotografie těch zvířat, která stále žijí mezi námi, podařilo se je zachránit a můžeme se s nimi na různých místech planety i setkat. Lidé, jako ruský ochránce přírody Lev Kaplanov - ale i další jemu podobní- dokonce kvůli ochraně přírody zemřeli, měli bychom tak pamatovat na jejich oběti, díky kterým i v současnosti například tygři ussurijští stále ještě žijí.

Na konci padesátých let 20. století byli tito nádherní koně k vidění výhradně v zoologických zahradách. Pouhých 130 zvířat zbývalo a vědci narychlo sestavili záchranný program napříč často znepřátelenými zeměmi. Mongolsko, kde jsou koně doma, spadalo pod vliv Sovětského svazu a komunistické Číny. Klíčová byla ale zejména pražská ZOO, kde chovají tyto koně od roku 1921. Díky pražským zkušenostem a genofondu zdejších koní došlo ve spolupráci s nadací pro ochranu koně Převalského se sídlem v Rotterdamu k mezinárodní spolupráci se záměrem zachránit tento druh. Byla úspěšná.

Přes 70 % dnešních koní má pražského předka. Žijí ve výbězích po celém světe - v Austrálii, na Kubě, v Jihoafrické republice a také v Praze, která chová přes 20 těchto koní. Svůj výběh ve volné přírodě ale koně Převalského našli také na neobyčejném místě - v Černobylu.

Po jaderné havárii bylo nejbližší okolí elektrárny vyklizeno a stala se z něj nechtěná přírodní rezervace, kde mají zvířata klid a prostor k životu ve volné přírodě. I koně Převalského našli svůj nový domov právě zde - dle odhadů žije v okolí Černobylu přes 100 zvířat. Také v Mongolsku a ruských stepích lze již koně opět spatřit. V období let 1990 až 2016 bylo navráceno přes 400 zvířat zpět do přírody, opět z velké části šlo o koně s pražskými předky.

Práce trvala přes 50 let a obsahovala dohody napříč znepřátelenými státy, které společným úsilím za nezbytné účasti České republiky úspěšně zabránily vyhynutí a kůň Převalského tak dnes již nemá statut vyhynulého v přírodě, ale ,,pouze“ ohroženého druhu.

Tygr ussurijský, poddruh tygra indického, žil podél povodí řeky Amur v Rusku a na celém území Korejského poloostrova. V roce 1939 sčítání tygrů odhalilo, že jich ve volné přírodě zbývá pouhých 20 až 30 a ruští ochránci přírody ve spolupráci s vládou nařídili zákaz jejich lovu a místa jejich pobytu chránili před pytláky. I ochranáři někdy přišli o život, protože pytláci byli neúprosní a kůže tygra byla vysoce ceněna. Lev Georgijevič Kaplanov, který v roce 1940 na ohrožení tygrů upozornil a zasadil se o zákaz jejich lovu, byl v roce 1943 zastřelen pytlákem.

O 30 let později již populace dosahovala 120 zvířat, to ale zdaleka nestačilo pro jistotu dalšího přežití. Rozpad Sovětského svazu uvolnil ochranářům ruce a díky zásahu Světového fondu pro ochranu zvířat byly kroky proti pytlačení zesíleny a rok 2005 odhalil, že tygrů je již mezi 400 až 500 kusy.

Poslední sčítání z roku 2015 ukazuje, že populace dále roste a tygrů je přes 550. Záchrana tohoto majestátného zvířete je zásluhou zejména již zmíněného Lva Georgijeviče Kaplanova, který usilovně během druhé světové války bojoval o pozornost vlády při ochraně zvířat - ta byla tehdy zcela podružná - a za svůj boj ve prospěch tygrů zaplatil i životem.

Samec dospělého plejtváka obrovského váží přes 180 tun. Logicky tak byl vždy cílem lovců a velrybářů, kteří díky obrovské kořisti vydělali, nebo nasytili velký počet lidí masem a tukem. Kosti velryby byly také využívány k okrasným účelům, nebo dříve během středověku k výrobě hrotů šípů a oštěpů. S industrializací ale velrybářství málem tohoto majestátného savce vyhubilo.

V letech 1930 až 1931 bylo za jediný rok odloveno 30 000 plejtváků a populace klesla až k odhadovaným 80 000 kusům na počátku 40. let 20. století. Pokles neustal, naopak - zejména Sověti stále v oblasti Arktidy plejtváky i s vědomím jejich ohrožení lovili a podle portálu Curious Earth byl nejnižší počet žijících velryb kolem roku 1960 na úrovni pouhých 2 000 zbývajících zvířat. Zásahy ochranářů, zákazy lovu na území celé jižní hemisféry a tvrdé tresty při porušení těchto nařízení vedly k postupnému nárůstu, který ale bude trvat další dekády, než populace dospěje na dřívější úroveň.

Za 40 let mezi lety 1970 a 2010 narostla populace velryb z odhadovaných 2 000 na dnešních 15 000 až 25 000. I díky veřejné osvětě počty plejtváků stále stoupají. Jejich největšími nepřáteli jsou ale kromě lidí také lodě, do kterých často naráží a tento střet velryba většinou nepřežije.

I plejtvák je tak zvířetem, které se podařilo razantními kroky na poslední chvíli zachránit před vyhynutím. Zde náleží největší zásluhy zejména hnutí Greenpeace, které dříve kontrolovalo japonské a ruské velrybáře a skrze své působení přispělo k veřejnému tlaku na tyto dva národy, které plejtváky lovily i přes četné zákazy a s vědomím, že jde o vymírající druh.

Do přírody se v uplynulých letech, kromě výše jmenovaných, vrátily další druhy zvířat a mezi nimi i ta, která žijí na území České republiky - sokoli stěhovaví, rys ostrovid a nebo vlk eurasijský.

Zejména vlčí populace vyvolává kontroverze a na příkladu tohoto zvířete lze vidět vrtkavou přízeň politiků i usilovnou práci ochránců přírody. Zatímco v 50. letech 20. století vlci z evropské přírody téměr vymizeli, dnes odhady hovoří až o 18 000 zvířatech žijících ve volné přírodě.

Vlk je chráněný, ale farmáři si často stěžují na zásahy vlčích smeček do jejich stád a také upozorňují na množství usmrcených hospodářských zvířat. Ztráty jsou jim kompenzovány, ale jeden nešťastný incident je ukázkou toho, jak politici rádi chrání zvířata do té doby, než samotní utrpí újmu na svém majetku.

Ursula von der Leyen byla vždy hlasitou ochránkyní přírody. Smečka vlků ale u její nemovitosti podkopala oplocení a usmrtila jejího milovaného poníka Dolly na jejím rozsáhlém pozemku v západním Německu. Po incidentu předsedkyně evropské komise nešetřila prohlášeními typu:

,,Koncentrace vlčích smeček v některých regionech Evropy se stala reálným nebezpečím pro hospodářská zvířata a také pro člověka.”

Vlci by si tak zřejmě měli rozmyslet, komu dobytek usmrtit mohou a kterým vilám vlivných evropských politiků se vyhnout. Lze ale konstatovat, že příroda je neúprosná a pokud chceme zachovat diverzitu volně žijících zvířat, nenávratně dojde ke střetu s člověkem a přítomnost vlků v přírodě klade nároky na farmáře i chovatele poníků (ano, i na tebe, Ursulo), kteří musí odpovídajícím způsobem své majetky zabezpečit. Ostatně tak to fungovalo vždy a lidé na ochranu před vlky vyšlechtili množství psích plemen, která jsou velice účinnými ochránci a vlky zastraší.

Vlkům se ale daří a efektivně udržují zdravý ekosystém, zejména při přemnožení srnek nebo divokých prasat umí být levnější a efektivnější než myslivci. Stejně jako vlkům se i na území České republiky daří rysům a sokolům. Ti také nebyli daleko od vyhynutí. Páry sokolů je možné pozorovat i na území Prahy, kde si místní přírodní parky zvlášť oblíbili.

V Praze se sokolům mimořádně daří a ochrana tohoto majestátného dravce je důležitá - v ČR dnes žije pouhých 50 párů, dříve jich bylo ještě mnohem méně.

Dalšími druhy, které se díky úsilí světové komunity ochranářů podařilo zachránit, jsou například vydry mořské nebo jeseteři krátkorypí. I v dnešních dnech se ale na mnoha frontách bojuje o záchrany dalších zvířat, se kterými to tak nadějně nevypadá. Bílí nosorožci již vyhynuli, kalifornští kondoři a nebo mravenečník velký právě bojují o přežití. Více o zvířatech čelících riziku vyhynutí si můžete přečíst zde.

Zatímco solidarita mezi lidmi je na dobré úrovni a ve chvíli, kdy se pořádá sbírka na léčbu dítěte nebo pomoc poškozeným tornády, jsou lidé velmi štědří, nemělo by se také zapomínat na zvířata. Často náročná a neviditelná práce ochranářů je tím rozdílem mezi životem a smrtí pro četné druhy, které například v tropickém pásu Afriky a v Amazonii bojují o své přežití.

Je tak vhodné aktivity ochránců zvířat sledovat a máte-li možnost, zkuste nějaké sympatické organizaci, která dle vašeho mínění přispívá k lepšímu životu na planetě, také přispět finančně. Příroda to potřebuje.