Článek
Každý produktivní člověk v republice zaplatí tento rok českému ministerstvu školství v průměru 59 000 Kč. Výpočet je jednoduchý, vezmu kohortu osob, za kterou stát platí zdravotní pojištění a ty vyjmu z populace jako neproduktivní, jedná se o důchodce, děti, studenty a nezaměstnané. Výsledný počet těch produktivních, kteří financují celý český rozpočet, dosáhne 4,9 milionů osob. Při rozpočtu ministerstva školství ve výši 290 miliard Kč pak stačí vydělit počtem osob a vyjde ono poměrně vysoké číslo na úvodu textu - samozřejmě není výpočet úplně přesný, i důchodci platí DPH, ale to není pro účel textu důležité a orientační výpočet stačí k představě o velmi vysoké ceně současného vzdělávacího systému.
Školství je dražší než obrana, vnitřní bezpečnost a dokonce ani součet všech rozpočtových investic za rok 2025 včetně zahrnutí fondů EU nedosáhne podobné výše jako právě rozpočet školství. Při výpočtu nákladů ale narazíme na další háček - hodnota uvedená ve státním rozpočtu nezahrnuje investice měst a krajů. Město Praha počítá s provozními výdaji na školství pro rok 2025 ve výši 28 miliard korun a kraje, například jen Ústecký, investují další desítky miliard. Nelze zapomenout ani na jednotlivá města a územní celky, ty zřizují a financují mateřské školy a 1. stupeň základních škol. Lze tedy kalkulovat vzhledem k počtu 14 krajů a tisíců měst s podobnou částkou, jakou vynakládá stát a tedy celkově hrubě odhadnu každoroční finance mířící do školství na 600 miliard korun. Tento výpočet je dle mého názoru relevantní i proto, že 98 % mateřských, základních a středních škol není zřízeno státem. Za více než 1,4 milionu studentů a tisíce budov tak odpovídají zřizovatelé, kteří nesou tíži nákladů za údržbu, energie, nepedagogický personál a další komponenty v plné výši na svých bedrech.
600 miliard vyjde produktivní občany na 118 tisíc Kč ročně - taková je cena českého vzdělávacího systému pro daňového poplatníka. Pokud využijeme přepočet vynaložené částky na jednoho studenta, dostaneme se ještě k daleko děsivějšímu číslu.
Kolik je vlastně v České republice studentů a jak jsou drazí?
Tento text píšu zejména z toho důvodu, že čísla vzešlá z této rešerše rozumnému člověku nedávají smysl a signalizují neúměrnou nákladnost a neudržitelnost českého školství. K tomuto konstatování lze dospět opět dalším jednoduchým výpočtem.
Pokud zahrneme do součtu studentstva v České republice děti v mateřských školkách a studenty základních, středních a vysokých škol, dostaneme se k číslu 1,8 milionu studujících. Zde je ale nutné zpozornět - při nákladech 600 miliard ročně vychází jeden student na neuvěřitelných 333 000 Kč. Výpočet a vstupní data jsem kontroloval minimálně šestkrát, výsledek je ale stále stejný.
Systém platí za každého studenta přes 27 500 Kč měsíčně (!). Jde o vyšší částku než je průměrný důchod a vyšší částku než pobírají někteří z těch, kteří systémem projdou. Výpočet je navíc pokřiven zahrnutím dětí ve školkách a studentů základních škol 1. stupně - ti rozhodně nestojí stejně jako vysokoškoláci na specializovaných oborech.
Pokud bych poté namodeloval příklad studenta nastupujícího ve čtyřech letech do školky s celkovou dobou studia ve výši 22 let při zakončení například diplomem z koreanistiky na humanitní fakultě Univerzity Karlovy, takový student stojí systém přes 7 milionů korun, což zřejmě nikdy zpět státu nesplatí. To se povede pouze těm nejúspěšnějším a ti tvoří z celkového počtu vzdělávaných pouhé jednotky procent. Ačkoli to zní šíleně, jeden student stát - čtěte daňové poplatníky - stojí zhruba 330 000 Kč ročně a náklady se stále navyšují, v posledních 15 letech dvojnásobně.
Než se ale vrhnu do porovnání kvalitativních a finančních metrik soukromého a veřejného školství v České republice, je třeba upřesnit, jak celý systém funguje. Je to opět komplikované, neprůhledné a účast státu, měst i krajů vnáší do systému takovou míru netransparentnosti, že i umělé inteligenci trvá několik desítek minut zjistit, které státní peníze jdou kam a jaké z přidělených prostředků skutečně skončí u vzdělávacích institutcí a které zůstanou v ,,systému“.
Financování škol v České republice
Aby byl systém co nejvíce nepřehledný, existují v České republice čtyři možní zřizovatelé školských zařízení - do těch zahrnuji všechny typy institucí - od mateřských škol po univerzity.
- Základní a mateřské školy většinou zřizují města a obce. Ty jsou odpovědné za kapacitu školek a vzdělání do 5. třídy. Obce a města odpovídají za 98 % mateřských a základních škol.
- 2. stupeň ZŠ a střední školy zřizují kraje, opět odpovídají za kvalitu institucí a dostatečné kapacity. Zde lze pozorovat zhruba 95 % dominanci krajů jako zřizovatelů středních škol.
- Vysoké školy spravuje přímo stát. Stát ale může zřídit jakoukoli školu chce - například gymnázium Jana Nerudy v Praze je státní a existují i další příklady například vojenských lyceí zřízených státem. Školy zřizují také ministerstva - policejní školy má pod sebou ministerstvo vnitra, konzervatoře ministerstvo kultury a tak dále. Tyto případy ale nejsou v celkovém objemu relevantní.
- Soukromníci mohou zřídit jakoukoli vzdělávací instituci, obdrží-li příslušnou akreditaci. Existuje škola firmy Škoda, církevní vzdělávací instituce a soukromé vysoké i střední školy rozličných typů. Soukromé školy vzdělávají zhruba 2 % studentů napříč Českou republikou.
Díky množství zřizovatelů a související odpovědnosti dělící se podle stáří dětí a typu školy je systém komplikovaný již od samotného zřízení instituce. Pak ale do systému stát vstupuje znovu a komplikace se stupňují.
Zřizovatel v podobě města, kraje, státu, firmy nebo církve je odpovědný za všechny náklady související se vzděláváním studentů a dostává na každého studenta takzvaný normativní příspěvek. Soukromníci získávají pouze část tohoto normativu a to od 60 do 90 (u speciálních škol) procent. Města a kraje dostávají plnou výši příspěvku.
Pokud jste doposud při mé snaze vysvětlit extrémně komplikovaný systém financování českého vzdělávání neusnuli, teď přijde to důležité.
Normativ státního příspěvku na studenta v roce 2024 u středních škol dosáhl 105 000 Kč ročně. Tyto peníze získávají zřizovatelé - většinou kraje - na každého studenta a zbytek z oněch přepočtených 27 500 Kč zůstane v ,,systému“ - tyto prostředky financují státní aparát, údržbu zařízení, energie, nepedagogické pracovníky a další náklady. Soukromí zřizovatelé získávají 60 %, případně i více jde-li o speciální typ školy. Tento výpočet je relevantní i pro vysoké školy - podle schváleného návrhu rozpočtu roku 2024 putovalo do vysokých škol 35 miliard korun a počet studentů byl na úrovni zhruba 320 000. Opět platí přepočet kolem 100 000 Kč ,,na hlavu“.
Soukromí zřizovatelé pracují se zhruba 65 000 korunami od státu a ostatní náklady si nesou sami - i proto často vyžadují školné. Při přepočtu jejich nákladů v poměru k výši školného ale dosahují soukromé instituce lepších výsledků s méně penězi - jak je to možné?
Soukromým středním i vysokým školám stačí daleko méně a mají lepší výsledky
Než mne zlí jazykové nařknou z neadekvátních porovnání státního a soukromého vzdělávání, vyberu pro následující srovnání ty nejprestižnější soukromé školy v Praze, která je mezi českými městy nezpochybnitelně nejdražší.
Dvě z nejprestižnějších a nejlépe hodnocených soukromých středních škol v Praze - gymnázium PORG nebo Mensa gymnázium poskytují prezenční studium s ročním poplatkem ve výši od 43 do 67 tisíc korun ročně. Podobně efektivní jsou i vysoké školy - New York University in Prague a Anglo-American University jsou prestižními vysokými školami s absolventy, kteří dosahují nejlépe placených pozic ve svých oborech. Školné je opět nižší než průměr nákladů na jednoho českého studenta, za prezenční formu studia zaplatí uchazeči od 120 do 200 tisíc korun ročně. Další stovky soukromých vzdělávacích institucí působí obdobně efektivně, jen těžko bychom hledali školu žádající roční školné přes 270 tisíc korun pokud nejde o internátní typ a studenti ve školách přímo nebydlí.
Dokud soukromá instituce neinkasuje od rodičů 270 tisíc korun ročně, je levnější než státní systém.
Školy výše jsou pro daňové poplatníky nejen levnější než ty státní, ale také dosahují lepších výsledků. Jakmile existuje takto zřejmá diskrepance a množina soukromých poskytovatelů vzdělání je nejen kvalitnější, ale také levnější, lze hovořit o českém školství jako o problematickém a tragicky neefektivním.
Z nedávného vývoje a výroků čelních představitel českého vzdělávání bohužel vyplývá, že si samotní manažeři odpovědní za neefektivní kolos neuvědomují své chyby a při bližším pohledu by se mohlo zdát, že žijí ve vlastním světě.
Pětina pražských studentů se nedostala na střední školu, Cermat hlásí úspěch
V současnosti probíhají přijímací řízení na střední školy a začínají se objevovat první komplikace - pětina dětí se v Praze nedostala na školu v prvním kole zkoušek a jednotné testy nemohou opakovat.
Při bližším pohledu bohužel nejde o překvapení, ale zcela plánované selhání. Stát již dávno ví, že počty uchazečů letos budou vyšší a počty volných míst na středních školách v Praze nezvládnou pojmout celých 10 % studentů. To je obrovské číslo a ve Středočeském kraji je situace obdobná, studium na střední škole je nedosažitelné pro 8 % studentů. Problémy jsou hlavně s maturitními obory a stát tak zcela cíleně svým selháním při zajištění kapacit vede rodiče k volbě učilišť, což dále produkuje nekvalifikovanou pracovní sílu.
Stát je dražší než soukromí poskytovatelé, dosahuje při vyšších nákladech horších výsledků a není ani schopen zajistit pro nadcházející studenty dostatečné kapacity. To si ale nemyslí přední manažer resortu, ministr školství, Mikuláš Bek. Ten popisuje školství - a své úspěchy - jinými slovy,
- „Žádné dítě nesmí zůstat pozadu jen kvůli tomu, odkud pochází, a žádné z našich dětí by nemělo ukončit svoje vzdělání jen se základní školou.“
- „České školství, a to včetně školství vysokého, je podfinancované. To vcelku jasně plyne z mezinárodních srovnání. Naše pozice je v nich zoufalá.“
- „Konečně jsme digitalizovali přijímací řízení na střední školy, vytvořili jsme podmínky pro navyšování kapacit všeobecného středního vzdělávání nebo jsme do úspěšného konce dovedli diskuzi o změnách v přípravě budoucích učitelů.“
Výroky ministra školství ve srovnání se skutečným stavem působí poněkud idealisticky a rozhodně neodpovídají realitě, zvlášť v letech 2024 a 2025. Dokonce ani rovnost uchazečů, kterou ministr školství často vyzdvihuje jako prioritu, se nedaří zajistit. Řešením je podle Mikuláše Beka zahltit systém dalšími penězi.
Je paradoxem, že v nejúspěšnějších zemích Evropské unie, jakými jsou Irsko nebo Nizozemsko, je přes 50 % škol soukromých, ačkoli jejich provoz platí stát. Zdejší studenti dosahují lepšího pracovního uplatnění, disponují širším spektrem znalostí a tamní systém je dokonce i co do % z HDP země levnější (!). Stát si zadává podmínky, kontroluje, zajišťuje bezplatnou dostupnost vzdělání a soukromníci se starají o efektivitu, kvalitu a zisk.
Při využití nizozemského modelu by stát, kraje i územní celky investovaly ,,pouhých“ 340 miliard korun a odpovědí by byl státem regulovaný, věšinově soukromý a funkční systém. Při přepočtu využívám nizozemských 5 % HDP investovaných právě do školství při přepočtu na český ekonomický výkon. Tamní města a kraje se na provozu škol a školek finančně nepodílejí.
Jednoznačně jde o systém, kterým bychom se měli vzhledem k tragické neefektivitě a neúměrné nákladnosti českého veřejného školství inspirovat. Nejde o privatizaci v pravém slova smyslu, při vyrovnání podmínek soukromníkům a veřejným institucím by i nejlepší školy jakými jsou PORG, Mensa gymnázium nebo University of New York in Prague vyšly levněji než jejich státní alternativy.
Pokud jste zvládli dočíst až k těmto řádkům, taková je bohužel realita zcela neefektivního, administrativně přebujelého a drahého českého školství. Každý byrokratický aparát se obává chvíle, kdy mu soukromý sektor nastaví zrcadlo - v případě českého vzdělávání se ale vnitřní privatizaci dříve nebo později nevyhneme a ani bychom se vstupu soukromníků neměli bránit.
