Važme si politiků, vyplatí se to. I těch, které nemáme rádi

Jaké politiky dostaneme, budeme-li neustále nadávat na jejich každodenní činy a rétoriku, která je neustále pod drobnohledem veřejnosti zatímco samotní protagonisté působí v nejisté profesi, kde pod neustálým dohledem kritiků i médií každý den rozhodují o opatřeních, která mají dopady na miliony občanů? Budeme-li na takové lidi neustále pouze nadávat a neoceníme pozitivní dopady jejich působení, nebudou mít lidé motivaci ani chuť do volených funkcí kandidovat. Dopady pozorujeme již nyní.

Pro účely článku si dosaďte dle vašich preferencí libovolného politika současnosti i minulosti. Může jím být Miloš Zeman, Václav Klaus, Bohuslav Sobotka, Andrej Babiš nebo i Petr Fiala. Nemusíte zůstávat u premiérů, můžete se zamyslet nad vaším primátorem, starostou městské části a nebo hejtmanem. Text má vést k úvaze, zda práce těchto lidí pod tlakem veřejného mínění vede k odpovídajícímu respektu a společenskému statutu, kterému by se politik měl těšit. Odpovědnost vrcholných volených zástupců ať na komunální, krajské nebo státní úrovni je totiž nesrovnatelně vyšší než v soukromém sektoru. Obdobné pozice jsou ale v privátních firmách placené daleko lépe a také na vás nadává řádově méně lidí.

Česká republika je domovem mnoha schopných lidí rozličných profesí - vědců, sportovců, lékařů, manažerů i řemeslníků. O jejich talent a schopnosti ve veřejné službě ale často přicházíme právě kvůli nevalné pověsti místní politiky a související expozici médiím.

Politik, který obětuje svou kariéru, osobní život a často i důstojnost kvůli práci pro české občany, by měl mít respekt a ne být neustále pomlouván. Pojďme porovnat platy politiků s manažery v soukromých společnostech.

Odměny volených zástupců jsou totiž tématem, které rezonuje veřejností a přitom porovnáme-li platy vedoucích politiků, jejich odpovědnost a srovnatelné (i nesrovnatelně nižší) pozice v soukromém sektoru, politici vlastně prodělávají a nejsou adekvátně ohodnoceni.

První funkce hodná porovnání s kolegy v soukromém sektoru je primátor. Zvolím příklad Prahy a Pardubic, které jsou odlišné svou velikostí i rozpočty. Platy vychází takto:

Bohuslav Svoboda má přitom odpovědnost za rozpočet ve výši přes 110 miliard korun. Pardubice pak hospodaří s 3,79 miliardami korun. Již zde je vidět nepoměr, protože více než třicetinásobný rozpočet Prahy a související odpovědnost se do platu primátora promítá v porovnání s jeho kolegou z Pardubic ,,jen“ navýšením o zhruba 35 %.

Oba ale řídí miliardové podniky - města - které vyžadují odborné vedení, každodenní rozhodování a vedení obrovských týmů lidí, přidružených firem a právě vedoucí představitelé měst jsou politicky i lidsky odpovědní za veškerá úskalí, které občanům mohou jejich nařízení způsobit. Každý den se objevují v médiích a jejich profesní, ale i osobní životy jsou tématem reportáží a veřejných diskusí.

Naproti primátorovi postavíme manažera nebo manažerku týmu programátorů. Nejde o řídící, ale pouze vedoucí pozici, tedy nižší až střední management dle typu firmy. Při brouzdání po inzercích nalezneme inzeráty s minimální mzdou 145 000 Kč hrubého za práci programátora pro zahraniční firmu vyvíjející bezpečnostní software. Z mé zkušenosti vím, že vedoucí třeba pětičlenného vývojového týmu složeného z profesionálů může mít mzdu i daleko vyšší, klidně kolem 220 000 Kč. Samotný odborník na vývoj software ale pobírá vyšší plat než primátor Pardubic a blíží se svým ohodnocením primátorovi Prahy.

Programátor ale žije v klidu, média jej nesledují na každém kroku a odpovědnost je v porovnání s řízením miliardových kolosů typu Pardubic nebo Prahy zanedbatelná. V případě pochybení uživatelé softwaru maximálně pocítí nepovedený zásah a firma během pár vteřin nahraje poslední fungující verzi a je hotovo - zde odpovědnost programátora končí. Více než programátor ale bere i zubní lékař, dobrý právník, marketingový stratég a nebo vyšší manažeři firem, jejichž jména veřejnost ani nezná. I ti jsou často lépe placeni než primátoři Prahy a Pardubic.

Trochu lépe než primátoři, hejtmani a komunální politici jsou na tom nejvyšší vládní činitelé. Ministr je sekční ředitel, kterému podléhá určitá část státu, například zdravotnictví, finance, průmysl a tak dále. Porovnat je můžeme s řediteli firemních sekcí, tedy například s ředitelem vývoje, finančním ředitelem nebo obchodním ředitelem.

Jelikož platy ředitelských pozic v soukromých firmách jsou neveřejné, rozhodl jsem se porovnat plat ministra práce a sociálních věcí Mariana Jurečky s finančním ředitelem ČEZu Martin Novákem.

A teď si položte otázku - slyšeli jste někdy o Martinu Novákovi? Většina asi ani neví, že takový člověk vůbec v ČEZu působí, má ale na starost finance v objemu 230 miliard ročně a je samozřejmé, že za to musí být odpovídajícím způsobem ohodnocen - v soukromém sektoru by totiž dostal pravděpodobně ještě více. Marian Jurečka je ale terčem veřejné nenávisti za svůj plat, který pomalu ve výši 195 000 Kč odpovídá onomu vedoucímu programátorů. Spravuje ale rozpočet ve výši trojnásobku ČEZu a dopady jeho činů vnímají miliony lidí. Můžeme jej nemít rádi nebo mu fandit, je ale důležité si uvědomit obrovskou tíhu na bedrech ministrů i politiků obecně. Vedle nich jsou pak programátoři, zubaři a finanční ředitelé velkých firem, kteří nemají mediální štáby před domy a detaily jejich životů nejsou předmětem veřejné debaty. Berou přitom daleko více peněz.

Logickým argumentem je, že veřejná služba nemůže být vykonávána čistě pro peníze. Je to pravda, ale měla by za ní být alespoň odměna v podobě respektu společnosti. Pokud má odborník přejít z velmi dobře placeného místa, kde má klid a vrhnout se do exponované veřejné funkce, kde čelí skrze veřejnou debatu svým oponentům, médiím a každodenním otázkám i útokům, musí za ním lidé stát.

Dnes nemají skuteční odborníci důvod do politiky vstoupit a je to škoda, země by je jistě potřebovala. Setkáváme se tak s osobnostmi, které skrze politiku často realizují své soukromé agendy a nad rámec veřejné funkce očekávají něco víc. I v této souvislosti bojujeme s korupcí a pochybnými rozhodnutími ať už ve vrcholné politice, nebo na krajské či komunální úrovni.

Vedoucí týmu programátorů by jistě pomohl i digitalizaci české republiky, proč by to ale měl za současných podmínek dělat? Zubní lékaři nebo vrcholoví advokáti také jistě mají co nabídnout - nabízíme jim i my, veřejnost, odpovídající odměnu za služby, které by poskytovali? Mohl by finanční ředitel velké nadnárodní nebo tuzemské firmy řídit finance země? Asi ano, má ale důvod z velmi dobře placené pozice přestoupit na desetinový plat, kde čelí neustálému mediálnímu drobnohledu a opovržení veřejnosti?

Ať už jde o Petra Fialu, Andreje Babiše, Miloše Zemana či Václava Klause - všichni tito lidé formovali naší zemi a sloužili občanům - někdy i sami sobě. Výsledkem ale je, že Česká republika zůstává dvanáctou nejbezpečnější zemí na světe, Praha je nejbohatší post-komunistickou metropolí a z bývalého Východního bloku jsme společně se Slovinci nejbohatší zemí. Třeba bude i lépe, musíme ale prvně dát talentovaným Čechům a Češkám důvod zemi sloužit a odměnit se jim odpovídajícím respektem a uznáním. I ty platy by měly být konkurenceschopnější se soukromým sektorem, to ale věřím, že není tou hlavní podmínkou.

Změna přístupu povede k lepší společnosti, schopnějším politikům a odpovědným rozhodnutím, díky kterým bude v České republice zase o něco lépe.