Článek
Tento text píšu v reakci na víkendovou oslavu narozenin mých dvou dcer a politickou krizi, která nastala díky nepochopitelnému chování Pavla Blažka. Ten se zřejmě inspiroval výrokem Václava Klause, k němuž má stále blízko, neboť přestal rozlišovat mezi čistými a špinavými penězi.
Když já slavil dvacetiny, předsedou senátu byl jeden z nejslušnějších lidí, které v politice pamatuji, Petr Pithart. Prezidentem byl Václav Havel a i přes probíhající tenzi kolem vlády opoziční smlouvy očekávali všichni lepší časy. Později přišel Stanislav Gross a po vypuknutí aféry, kdy nebyl schopen doložit původ 1,5 milionu korun (!), odstoupil a odešel z politiky. Tehdy svět ještě fungoval správně, alespoň dle mého názoru - lidé sice nadávali jako vždy, ale politici udržovali jistou míru odpovědnosti a pokud se na jejich nekalé jednání přišlo, následoval okamžitý konec.
Dnes naše děti sledují politiku jinou, daleko verbálně násilnější, rychlejší, agresivnější a méně odpovědnější. Zároveň již lidé lepší časy neočekávají a je to na náladě ve společnosti velice znát, ačkoli to z mého pohledu nedává žádný smysl. Češi také méně věří autoritám, jakými jsou policie, soudy nebo právě političtí reprezentanti. Dřívější doba byla ale z dnešního pohledu dobrá jen kvůli tomu, že se na korupci a machinace často nepřišlo - neexistovaly digitální nástroje, doba byla pomalejší a troufnu si tvrdit, že klientelismus a vlivové struktury kolem klíčových stran byly silnější naopak před pětadvaceti lety. Privatizovalo se OKD, prodával se Transgas a Mrázek s Pitrem, Babišem a Krejčířem pomýšleli na Čepro a Setuzu.
Lidé ale byli i v této době více optimističtí než dnes. Čím to může být? Objektivně se kradlo více, korumpovalo více a Česká republika v kupní síle té doby stále dosahovala pouze poloviny té německé. Zahraniční zboží bylo drahé a když si má matka, vedoucí lékařka, pořizovala své první nové auto Škoda Fabia v roce 2003, zaplatila za něj 11 svých průměrných čistých platů. Dnes by si za oněch 11 platů pořídila nový Land Rover, což o mnohém vypovídá.
Po víkendu jsem přemýšlel, v jaké republice budou mé děti žít a jak je společnost nastavená i vzhledem k možnému pádu vlády v souvislosti s bitcoinovou aférou. Začal jsem tedy pátrat v průzkumech veřejného mínění a společenských náladách. Musím se přiznat, že mne šetření a nálady ve společnosti naprosto vyděsily a pokud jsou data relevantní, máme v Česku celospolečenský problém gigantických rozměrů.
Tři průzkumy, které nesignalizují nic dobrého
Prvním průzkumem, který mne poměrně překvapil, bylo dubnové šetření STEM o důvěře v české a evropské instituce. Nerozumím, proč média vždy zredukují průzkum do titulků o důvěře vládě nebo poslanecké sněmovně a zcela vynechají další, za mne daleko důležitější data. Z průzkumu realizovaného během dubna 2025 se dozvíme, že polovina občanů České republiky nemá důvěru v Ústavní soud. Další údaje jsou ještě horší - 62 % nevěří Evropské unii, 66 % nevěří Senátu a Poslanecké sněmovně dokonce důvěřuje pouhých 24 % lidí. Rozumím, když lidé nevěří vládě a kritizují ji, vrcholní politici musí často dělat nepopulární opatření a v České republice tradičně profese politika nijak vysoké popularity nedosahovala, ale tak nízká důvěra v samotnou instituci - sněmovnu Parlamentu? To samé lze konstatovat u Senátu, můžeme jednotlivým senátorům důvěřovat méně, ale zpochybňovat samotný Senát nebo Ústavní soud jako základní pilíře demokracie a pojistky proti erozi systému, který jsme si budovali dekády, to je z mého pohledu opravdu nepěkné zjištění.
Polovina lidí tak nevěří Ústavnímu soudu a Severoatlantické alianci. Více než polovina občanů pak nedůvěřuje Senátu, EU, Poslanecké sněmovně a vládu raději vůbec nezmiňuji, ta skončila na žebříčku úplně vespod. Pokud tito respondenti institucím nevěří, jak se tato nedůvěra projevuje v každodenním životě, ve volebních preferencích a jak může krize víry v instituce zamávat se státním zřízením v časech krize? Ani se neodvažuji pomýšlet na situaci, kdy by někdo charizmatický, vypočítavý, dostatečně agresivní a schopný tyto nálady uchopil - podnebí by tu pro takového lídra bylo, a i proto jsou tyto statistiky alarmující.
Druhý průzkum agentury STEM pro Ministerstvo vnitra je ještě děsivější. Češi nevěří ani současnému volebnímu systému, respektive věří, že může být vládou zmanipulován. Celých 60 % občanů se vážně obává, že korespondenční volba umožní volební podvody a více než polovina voličů vyjádřila obavu z vládního zásahu do voleb, protože se vládnoucí reprezentanti lidu nebudou chtít vzdát svých funkcí.
Čemu tedy občané věří? V České republice máme jeden z nejvíce kontrolovaných volebních systémů, který probíhá čistě manuálně a nedovoluje prostor pro chyby. Ve volebních komisích jsou tradičně přítomní zástupci všech stran a nikdo nebrání ani těm nejvíce antisystémovým, aby samotný systém hlídali. Korespondenční volba je pak celosvětově rozšířeným trendem a funguje i na Slovensku nebo v Maďarsku. Dosud ani v těchto zemích, kde je politické klima vyhrocené a společnost často ještě více polarizovaná než v ČR, nebyly registrovány podvody rozsahu, který by skutečně volby ovlivnil.
Třetí a poslední průzkum pak už jen dokresluje dva výše zmíněné. Každý třetí občan v České republice by neprotestoval, kdyby se vrátila totalita a dokonce tito respondenti vnímají totalitu jako lepší vládní zřízení než to současné. Celých 33 % voličů si přeje návrat režimu, kde neexistují volby - kam jsme se to dostali?
Za nedůvěru si mohou samotní politici. Slovo má sílu a rezonuje společností
Prvními viníky současné situace jsou politici, kteří systém nabourali zhruba před 15 lety. Od Topolánkovy kauzy Dalíkových Pandurů přes Nečasovo zneužívání úřadu vlády až po Bártovce sledující politické oponenty i členy vlastní strany občané zažívali patetický chaos, ze kterého vzešli Andrej Babiš s Milošem Zemanem.
Ti jen navázali na tehdy již přítomnou rétoriku a využili nedůvěry Čechů v demokratické instituce tím, že je dále nabourávali a Babiš zcela otevřeně označil Parlament za žvanírnu a senát jako zbytečnou instituci. Jeho útoky na Ústavní soud a Zemanovy interpretace ústavy tento stav jen podpořily. Oba zmínění na polarizaci stavěli a úspěšně zlikvidovali levé spektrum politické scény v podobě silné ČSSD.
Dnes ale viníkem není pouze Babiš, to by nebylo vůči lídrovi ANO fér a ačkoli jej opravdu nemusím, vládní politici k dnešní erozi důvěry společnosti v politiku přispívají svou neuváženou rétorikou také. Slova o bezpečnostním riziku v podobě Andreje Babiše nebo kampaň o proruském směřování ANO a využití billboardu s Vladimirem Putinem - to byly přesně ty kroky, které společnost dále rozeštvávaly a vytvářely dojem ,,my a oni“.
Andrej Babiš se nedal, mluvil o pětikoaliční totalitě, nové totalitě a podvodech na voličích - s preferencemi na úrovni 30 % rozhodně našel i dle průzkumů výše věrné posluchače. Fiala kontruje sloganem ,,teď jde o všechno“ a ,,musíme stát na správně straně“ - jaká strana to je? No, samozřejmě že ta, na které ,,stojí“ pouze Petr Fiala.
Polarizace, strach, lži o bídě a nouzi, rozeštvávání. Takové mám pocity z letošní kampaně a je jedno, zda jste volič ANO, Pirátů, SPOLU nebo SPD - každý lídr vám řekne, že vám ti ostatní lžou, uvrhnou vás do bídy, ne-li totality a zakážou svobodu slova. Jedni mluví o bruselském diktátu, druzí o proruských vlivech.
Dokážou se občané během tohoto rétorického a informačního uragánu orientovat v ideovém ukotvení samotných stran a hnutí? Dokáží rozlišit programové priority stran a vyhodnotit, kde skutečně hrozí omezení demokracie a kde nikoli? Nevím, ale myslím, že právě průzkumy veřejného mínění dokládají zmatení voličů a extrémní polarizaci České republiky, kde již nikdo nevěří ničemu a všichni se obávají budoucnosti.
Nálady ve společnosti tak ve velkém vytváří samotní politici a to ve valné většina napříč stranami a hnutími, ačkoli si paradoxně právě oni posléze na polarizaci stěžují. Lidé se obávají, nedůvěřují vládě, aliancím ani institucím a ovlivněni volební rétorikou pochybují o samotném smyslu demokracie i voleb.
Realitou je, že žijeme v blahobytu, bezpečí a svobodě, jen to nikoho nezajímá.
Účel světí prostředky, pak již bude pozdě
Výše uvedené průzkumy jsou alarmující a politici o výsledcích šetření vědí. Ví o nich Tomio Okamura, Petr Fiala i Andrej Babiš a všichni svou rétoriku před volebním kláním stupňují a přítápí pod pomyslným kotlem.
Tento trend můžeme pozorovat na současné aféře kolem bitcoinů Pavla Blažka. Absurdní a nebezpečná aféra kolem přijetí peněz od drogového dealera je dle mého názoru nejen mezinárodní ostudou, ale také největší krizí současné vlády Petra Fialy. Opoziční ANO ale již mluví o organizovaném zločineckém gangu na postech ministrů a již dříve naznačovalo, že do četných kauz a afér mohli být zapojeni všichni včetně policistů, soudců, úředníků, ministrů a samozřejmě je na vině samotný premiér Fiala.
Neodvažuji se hodnotit, zda je kauza kolem bitcoinů prorostlá i do dalších ministerských úřadů a kdo všechno byl do akce zapojen. Já si o tom ale mohu popovídat v kavárně s mými známými a mé domněnky a nadávky uslyší pouze omezený okruh lidí. Pokud ale bývalý premiér zcela transparentně mluví o organizovaném zločinu, jehož hlavou je premiér, poslouchá jej 30 % republiky, možná i více. Tato rétorika je pravděpodobně daleko nebezpečnější než samotná kauza pochybných miliard.
Na závěr poněkud pesimistického textu musím ocenit chování Petra Pavla. Prezident jako jediný vyvíjí upřímnou snahu o smíření znepřátelených politiků a navzdory svému přesvědčení se snaží promlouvat i k voličům opozice a sjednocovat. Petr Pavel ale sám nezvládne pohnout s polarizovanou společností a bohužel musím konstatovat, že současné kroky Andreje Babiše a dalších v reakci na bitcoinovou aféru Pavla Blažka ženou společnost jen k dalšímu prohloubení nedůvěry. Nelze ale vinit pouze Babiše, kabinet Petra Fialy také učinil mnohé kontroverzní kroky a za současnou situaci si může vládní reprezentace sama.
Krize politiky a související společenské nálady mohou skončit podobně, jako izraelsko-palestinský konflikt. Tisíce let historie zajistily tolik křivdy a utrpení obou zúčastněných stran, že si nikdo pořádně nepamatuje, kdo si vlastně začal a cyklus nekonečné pomsty a vzájemné nenávisti vygradoval až do dnešní podoby. Naděje na smíření a odpuštění jsou dnes téměř nulové.
Česká politika nastupuje na podobnou trajektorii. Soupeřící tábory si navzájem škodí, mstí se a rétorické klání dosáhlo rozměrů, kde téměř každý den někdo z volených reprezentantů napadne instituce státu zajišťující demokracii, stabilitu a vymáhání ústavy. Debata se musí změnit, jinak přijde lídr schopný využít ty nejnižší společenské pudy a zaútočí na samotný demokratický systém - dnešní politici pro takovou budoucnost dělají vše, co mohou.
Dobré časy a blahobyt ale lidé docení bohužel až ve chvíli, kdy přijdou horší časy. Krize důvěry ve stát, demokracii a instituce dosáhla dnes takové úrovně, že je třeba okamžitě zatáhnout za pomyslnou ruční brzdu a začít společnost i navzdory odlišným politickým preferencím spojovat, než bude skutečně pozdě.
