Článek
Tedy pardon, abych to řekl správně: nijak nikomu neškodí, ale jsou strašně otravní.
Alelidi totiž musí vždy něco dodat. Ovšem nenechte se zmást – není to tak, že by s vámi nutně nesouhlasili, jen vždycky musí něco říct. Oni s vámi zkrátka chtějí nesouhlasit, a to i v případě, že s vámi vlastně souhlasí. Je to takový jejich životní úděl – vždy něco musí říci, něco dodat. A to, co řeknou, vždy (dobrá, ne úplně vždy) začíná slovem „ale“.
Představte si situaci. Bezstarostně se bavíte s Alečlověkem. Říkáte, co máte na srdci, možná se odhodláte i k nějaké té hlubší myšlence… kdo ví. Tak či tak z vašich úst něco vyjde. Hned, jak to dořeknete, spustí se v hlavě našeho subjektu závod s časem. To, co jste právě řekli, musí co nejrychleji zpracovat. Mozkové závity se točí, šestka zařazena. Taková mentální příprava pouze proto, aby náš testovací subjekt začal svou řeč slovem „ale“. Jakmile ji začne, již není úniku před nekonečným a zcela zbytečným monologem.
Alelidi prostě musí vždycky něco dodat. Ale to nevadí… nejspíš.
