Článek
Některé děti sní o kariéře vojáka, hasiče nebo doktora. Já snil o tom, že ze mě bude vědec. Vůbec jsem ale nevěděl, nad čím bych vědátořil. Má touha stát se vědcem byla podnícená jistou představou – chtěl jsem zkrátka nosit ty „cool“ vědátorské pláště a pracovat v laboratoři.
Jenže existuje věc mnohem elegantnější a víc „cool“ než bílý plášť – oblek. A tak jsem postupem času vyměnil vědu za právo. Snil jsem o tom, že ze mě bude velký právník. Opět, ne protože bych snad projevoval zájem o právo (případně peníze s ním spojené), ale protože jsem v televizi viděl právníky v obleku.
Jenže na obleku mě nelákala jeho elegance, nýbrž naprosto geniální pochod dětské logiky. Dodnes jsem jím sám unesen. Ten můj „oblekový teorém“ šel asi takto:
Lidé nosí obleky. Nosí je do práce. V práci tráví spoustu času.
Lidé jsou chytří. Chytří lidé nosí obleky.
Lidé rádi nosí pohodlné oblečení.
Chytří lidé dělají chytré věci. Chytří lidé by nenosili nepohodlné oblečení.
Obleky musí být neskutečně pohodlné!
Tohle je představa, s níž jsem žil po mnoho let svého života. Představa příjemná a sladká.
Jenže můj dětský svět se pomalu ale jistě začal otřásat. To je ostatně něco, s čím se musíme vyrovnat všichni. Naštěstí můj teorém stále držel. Bohužel tomu tak nemělo zůstat navždy…
Chlopčík s kosou v ruce
Osudným se mé víře stal mistr tance Zdeněk Chlopčík, protože teprve až na taneční jsem poprvé začal shánět oblek.
Ten osudný den. Oblékl jsem si oblek… a zbytky mého dětství byly pryč. Obleky nejsou pohodlné – žil jsem ve lži.
Jak moc bych si jen přál začít zase věřit…
