Článek
Angličtina prostě vládne. A začíná pronikat i do našeho českého rybníčka. I do češtiny samotné.
Naše mateřština a je ovšem hravá a s tímto „cizím vlivem“ si dokázala velmi rychle poradit – přijala jej, což se ovšem nedá říct o všech lidech (teď mám na mysli tzv. brusiče). Prostě jsme počeštili anglická slovíčka. Proč? Protože je to cool, ale taky protože angličtina popisuje některé skutečnosti lépe.
Falešný, nepravdivý, podvrh a ti další…
To všechno jsou synonyma jediného anglického slovíčka – fake. Pomocí jediného slova o jedné slabice můžu říct tolik slov, najednou, a rychleji. Tohle jsou faktory, na které jazyk „slyší“ a pokud ne přímo jazyk, tak určitě jeho mluvčí.
Anglická slovíčka s sebou přináší mnoho nepříjemností, s nimiž se potýká každý školák – psaní. Angličané jsou prostě národem dysgrafiků. My ne, a proto je to problém.
Osobní války s přejímáním
Dnes je poměrně dost časté vidět „boj“ s cizími slovy, hlavně pak na internetu. Člověk vlastně ani nemá návod, jak psát či nepsat. Ti v angličtině zdatnější dávají přednost původním tvarům, zatímco méně znalí jazyka anglického milerádi využívají plného potenciálu své mateřštiny.
Avšak ve chvíli, kdy chcete zakomponovat cizí výrazivo do oficiálnější zprávy, máte rázem zaděláno na problém. Využiji jako příklad výše zmíněné slovo „fake“ – ovšem udělám z něj sloveso.
Pokud se rozhodnu počešťovat, dostanu slovo „fejkovat“, v původním znění pak „fakeovat“… nebo snad… „fakovat“?
…
Jejda…
