Článek
Když mi bylo 25, poznala jsem na firemní akci svého manžela Marka (30). Byla jsem právě po rozchodu a moc jsem si od našeho seznámení neslibovala, ale dobrý kamarád na tenis se mi hodil. Postupně naše přátelství přerostlo v lásku a po pár měsících jsem se stěhovala k Markovi do bytu. Těšili jsme se na společný život a nové začátky. Seznámení s Markovými rodiči proběhlo bez problému. Na rodiném obědě jsem poznala, že jsou to milí lidé se smyslem pro humor, hned jsme si sedli. Jezdili jsme i na společné dovolené k moři a pokaždé jsme si to tam užili.
Za čtyři roky po svatbě, když se nám narodil syn Radek, začali být prarodiče jako vyměnění. Byt jsme měli ve stejném městě asi dva kilometry od sebe. Začali k nám nekontrolovaně chodit na návštěvy co druhý den a minimálně dvě hodiny jsem poslouchala nevyžádané rady. „Jak ho to nosíš Simonko, tak malé miminko přece nemůžeš nosit v šátku, zničíš mu záda,“ kladla mi na srdce tchýně a pokračovala rýpavými otázkami, když jsem se řvoucím synem odcházela do ložnice: „A proč ho jdeš zase kojit? Vždyť se kojil před hodinou, dvě hodiny by měl ještě vydržet.“
A to bylo pořád něco špatně, byla jsem unavená a naštvaná. Brzy mi ruply nervy a já jeho rodičům řekla, že mám své metody a že o další nevyžádané rady nestojím. Urazili se a nepřišli k nám 14 dní. Když poté přišli na návštěvu, už mi ohledně výchovy nic neříkali, ale cítila jsem mezi námi napětí. Snažila jsem se to urovnat, ale cítila jsem, že jsou ublížení.
Časem se vše vrátilo do starých kolejí
Po čase se vše vrátilo do starých kolejích a my zase měli mezi sebou vztah jak předtím. Roky běžely a když bylo Radkovi pět let, stále neuměl vyslovovat písmenko r. Ve školce byla i logopedka, ke které jsme pravidelně docházeli, ale Radek moc velké pokroky nedělal, a to navzdory tomu, že jsme se i doma snažili s ním výslovnost cvičit. „To chce jenom trochu víc tréninku! Já s Radečkem budu cvičit, koneckonců jsem r naučil i jeho tátu,“ nabízel se nám tchán. Neměla jsem nic proti, třeba s dědou si to užije víc a bude ho to i bavit, myslela jsem si naivně.
První „lekce“ byla na druhý den a já byla ráda, že v práci nemusím končit dřív a připravím si aspoň podklady na účetní uzávěrku. Když jsem později Radka u prarodičů vyzvedla, byl posmutnělý a moc nemluvil. Zeptala jsem se syna, jak mu to šlo a odpověděl, že dobře, ale že už je nějaký unavený. „Tak zase zítra,“ volal na nás děda ještě ze schodů. Druhý den, probíhal trénink u nás doma, k dědovi se Radkovi moc nechtělo. Nepřikládala jsem tomu váhu, děti se hold nerady učí. V práci jsem měla vše hotové a skončila jsem dřív, takže jsem jela domů.
Když jsem otevřela dveře do kuchyně, zůstala jsem jak opařená. Tchán seděl za stolem naproti synovi, v ruce držel nastražený špendlík, který mířil synovi na pusu a vyhrožoval mu, že pokud se nebude pořádně snažit, tak ho píchne do jazyka. Marek tam ustrašeně seděl a měl na krajíčku. Vjela do mě obrovská zlost: „Tak tohle je ten tvůj trénink?! Zbláznil ses, to dítě se tě bojí!“ řvala jsem na tchána. „Ale prosím tě, uklidni se Simčo. Nebýt téhle metody, tak máš dneska za manžela doma šišlala. Já bych ho přece nikdy tím špendlíkem nepíchl, jen je to dobrý pomocník na motivaci. Vaše generace je prostě moc úzkoprsá,“ odpálkoval mě tchán. Naštvaně jsem otevřela dveře a naznačila tchánovi, že může odejít. Mému synovi trauma dělat nebude!
